Rozhovor: Aleš Palán | Klub knihomolů

„Čtení je pořád nejlepší způsob, jak se něco dočíst,“ tvrdí spisovatel Aleš Palán

2.7.2026 Roman Míka Bez komentáře

Se spisovatelem a publicistou Alešem Palánem jsem si popovídal u kávy krátce před začátkem jeho besedy v sále pacovského zámku. Řeč se točila nejen kolem tvorby, probrali jsme například i umělou inteligenci.

Pane Paláne, jste autorem nebo spoluautorem téměř šedesáti knižních titulů. To je velmi úctyhodné číslo. Jakým způsobem vlastně vyhledáváte stále nová čtenářsky atraktivní témata?
Témata si vlastně většinou sama hledají mě a já pak musím posuzovat, zda nejsou úplně hloupá nebo z jiného důvodu nepoužitelná.
Mám jich na několik autorských životů. Spíš mi opravdu způsobuje potíž je selektovat a vybrat mezi nimi takové, co si zaslouží, abych mu věnoval jeden nebo dva roky času. Někdy se mi vracejí i starší témata, která jsem někde odložil a po pár letech, když jsem si opětovně prohlížel své záznamy, mi přišla silná. Třeba loňskou knihu Ten farář je nějakej divnej, o farářkách nemluvě, jsem měl vymyšlenou už minimálně před deseti lety. Pořád jsem ji ale neviděl na čele pomyslného pelotonu. Zhruba před dvěma lety jsem se rozhodl, že toto téma vytáhnu jako králíka z klobouku a opráším ho.

V povědomí čtenářů jste asi nejvíce známý jako autor knižních rozhovorů s mnoha naprosto rozdílnými osobnostmi. S kterými z nich se Vám pracovalo nejlépe a s kterými naopak byly nějaké potíže? Koho bylo nejobtížnější přesvědčit k realizaci rozhovoru?
Jen s jednou či dvěma výjimkami jsem nikdy nikoho nepřesvědčoval. Oslovenému sdělím, že mi jeho život a názory připadají inspirativní a jedinečné. A samozřejmě také to, že mě láká udělat s ním knižní rozhovor. Buď samostatný, nebo spadající pod nějaké společné téma, jako třeba v případě šumavských samotářů. Ten člověk se samozřejmě nejdříve zajímá, co všechno to pro něj bude obnášet a znamenat, jak dlouho spolupráce potrvá a jak vlastně bude probíhat. Pokud mě odmítne, tak na něj nijak netlačím ani ho nepřesvědčuji. Myslím si, že jeho motivace k tomu, aby opravdu chtěl, je v podstatě to nejdůležitější. Kdybych ho prosil a přemlouval tak dlouho, až by pro něj bylo snazší na mou nabídku kývnout, než ji pořád odmítat, tak by výsledný rozhovor postrádal ono vnitřní puzení, které já právě nejvíce potřebuji.
Když s někým na rozhovoru pracuji, tak nikdy nejsem emočně nad ani pod ním, jde vždy o naprosto partnerskou záležitost tak, aby mohla fungovat správná vzájemná chemie. Nezbytné je vnímat oboustranné chtění. Partner rozhodně nemusí za každou cenu sdělovat nějakou dosud utajenou a zásadní pravdu světa. Mnohem důležitější pro mě je na něm vidět, že ho práce na rozhovoru baví a že ho těší i naše setkávání.
Na prstech jedné ruky bych spočítal lidi, kteří v nějaké fázi rozhovoru najednou řekli „ne“. Jedna dáma ho dokonce ukončila až ve chvíli, kdy byl prakticky hotový. Takovýto přístup opravdu zabolí a naštve. Stojí za tím vším vždy hodně úsilí, času i práce. V tomto případě byl důvod z její strany dost absurdní, hlavní roli v něm sehrál alkohol.

Asi nejznámější Vaší knížkou je Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři. Jedni z jejích protagonistů, bratři Klišíkové, se stali téměř mediálními hvězdami. Velkou zásluhu na tom má i oceňovaný stejnojmenný film. Jak náročné bylo získat jejich důvěru a jakým způsobem probíhaly práce na rozhovoru a poté i na natáčení filmu? Podařilo se Vám se samorostlými dvojčaty navázat bližší vztah?
My jsme si s Klišíky byli vždy velmi blízcí. Jeden z nich, František, bohužel zemřel za tragických okolností pár hodin po ocenění filmu Křišťálovým glóbusem na karlovarském filmovém festivalu. S druhým z bratrů, Ondřejem, který nyní žije v rodné chalupě společně se sestrou Maruškou, jsem stále v kontaktu a navštěvuji ho. Zrovna včera jsem si s Maruškou psal.
Přesvědčit bratry k rozhovoru byla v podstatě snadná záležitost. V rámci připravované knihy rozhovorů se samotáři měli být její jednou osminou. Ondřej se nakonec ocitl na její obálce, ale jejich příběh nebyl ani podle čtenářských ohlasů dominantní. Větší zájem vzbudily jiné rozhovory. Režisér Miro Remo si pak do filmu vybral nejen bratry Klišíky, ale i Martinu Kyselovou a Mirka Sedláčka. Sourozenci souhlasili s tím, že budou tvořit jenom jednu třetinu filmu. Ale Mirek Sedláček bohužel zemřel. Miro Remo nechtěl, aby připravovaný film byl dualistický ani aby divák „fandil“ buď Klišíkům proti paní Kyselové nebo naopak. Nechtěl do něj vnést jakoukoliv komparaci. Takže nakonec vypustil i příběh paní Kyselové a Klišíci v tom zůstali sami.
Bratři jsou velmi rozdílní. František o sobě vždy hovořil jako o exhibicionistovi. Jeho nikdy nebylo potřeba k ničemu přesvědčovat, on prostě chtěl. Byl neobyčejně extrovertní, během pár minut se dokázal seznámit s kýmkoliv. Ondřej je jeho pravým opakem. Jako plachý introvert stále hledal svoji pozici, váhal, často se mu nechtělo. Práce na filmu trvala pět a půl roku a i on se nakonec dostal do potřebného módu. Spřátelil se s filmovým štábem, hlavně s režisérem, a postupně přestal kameru vnímat. Miro Remo o Klišících říká, že jsou profesionální neherci.

S Ondřejem vlastně souvisí i další otázka. Jak se dokázal vyrovnat s bratrovou smrtí? Z knížky i z filmu je naprosto patrné, že jeden bez druhého nemůže existovat i přesto, že se prakticky pořád hádali a nadávali si.
To říkáte naprosto přesně. Mezi nimi existovala jakási toxická láska. Ondřej se s bratrovým odchodem ale vyrovnal nad očekávání dobře. Oni se domluvili, že ten, kdo odejde první, tak po svém úmrtí za tím přeživším přijde a řekne mu, jaké to je na druhém břehu. No a to se také stalo. Třetí noc po tragické události, kdy si Ondra poprvé nevzal prášky na spaní, ho skutečně bratr navštívil. V dlouhém dialogu si vyjasnili spoustu věcí. František bratrovi kladl na srdce ať se netrápí, že odešel na vrcholu a šťastný. Že to prostě takhle mělo být. Ondra je skvělý v tom, že je lineární, zároveň ale i vroucí a křehký. Opravdu se mu podařilo zvládnout jít životem dál. Dokáže věci přijmout a vyrovnat se s nimi. Františkova smrt ho stále mimořádně bolí, prožili spolu, kromě asi dvou roků, více než padesát let života. Navíc byli jako dvojčata spojeni mimořádně silným poutem. Málokdo z nás si dovede tak blízký vztah vůbec představit. Ondřej se však dokázal svým způsobem znovu nadechnout a začal fungovat jakoby sám za sebe. Dokáže se svou bolestí pracovat a jakýmsi zvláštním způsobem vlastně zpevněl.

Bohužel se nemůžeme věnovat všem Vašim knihám, to by vydalo na nejméně dalších deset rozhovorů. Z těch novějších mě zaujaly především tituly Ten farář je nějakej divnej, o farářkách nemluvě a Náčelník. Mohl byste nám je prosím blíže představit?
Náčelník je knižní rozhovor se skautem, zoologem a tulákem Miloslavem Nevrlým. Jde o snad jediný případ, kdy jsem se o spolupráci s respondentem opravdu ucházel, kdy jsem ho přesvědčoval a dělal na něj smutné psí oči. Míla se dlouho zdráhal a tvrdil, že v jeho knížkách, které jsou mimochodem skvělé, sdělil už všechno, co chtěl. Já jsem se mu to snažil vyvrátit tím, že spousta pozoruhodných věcí o jeho rodině, práci v libereckém muzeu, víře, v neposlední řadě i jeho nezaměnitelný humor a mnoho dalších osobních poloh v jeho knihách není. Pan Nevrlý nakonec nabídku přijal a zrodila se nádherná spolupráce. Tehdy vzniklé přátelství mezi námi pořád trvá.
Stejně tak trvá i přátelství s faráři z druhé zmíněné knihy. Miro Remo začal hledat téma pro vznik dalšího filmu. Nechci nic zakřiknout, ale možná se brzy pustíme do natáčení snímku o farářích. Minulý týden jsme je znovu objížděli, nikdo z nich nás nevyhnal. Částečně už jsme se shodli i na formě, jak by dokument mohl vypadat. Filmování je ale běh na velmi dlouhou trať. U knížky se v podstatě rozhodnu pro určité téma a začnu na ní pracovat.
Ostatně si myslím, že i Míla Nevrlý by si zasloužil svůj film. Jenže on je velmi nemluvný, takže by film vyzníval asi velmi zadumaně.

Pan Nevrlý tedy ještě žije?
Ano, žije a je pořád i ve svých dvaadevadesáti letech ve skvělé kondici. On bydlí na kraji Liberce a jednou nebo dvakrát týdně vystupuje na nedalekou horu. Ta jeho trasa je tři a půl kilometru dlouhá s převýšením 350 metrů. Míla ji zvládne za hodinu a pět minut. Stěžuje si snad jenom na zhoršující se paměť. Jeho handicap ale spočívá v tom, že si při psaní svých karpatských příběhů nedokáže rychle vzpomenout na jméno třetího vedlejšího přítoku řeky protékající rumunským údolím.

Prozatím jsme se věnovali téměř výhradně Vašim knižním rozhovorům. Nemůžeme však opomenout ani další tvorbu. Které z titulů byste rád přiblížil či připomněl?
Na podzim loňského roku vyšel v nakladatelství BWT Books můj román Zešílet v divočině, v němž také zpracovávám šumavské téma. Jde, tuším, o můj čtvrtý beletristický počin. V něm jsem se snažil využít látku, která se mi nepodařila vtěsnat do knihy rozhovorů. Takže tento román pro mě představuje jakousi vedlejší stezku podél nich. Zabývám se v něm také tematikou alternativního způsobu života torza jedné rodiny.

Vaším nejnovějším dílem je velice netradiční průvodce Šumavou, nazvaný Za tichem: Šumava. Toto v poslední době autory hojně využívané prostředí, v mnohých knihách výrazně zmystičtělé, v něm nazýváte nejvtipnějším českým pohoří. Bylo Vaším úmyslem vytvořit jakýsi odlehčený protipól k takovým dílům?
Ano, je to přesně tak, jak říkáte. Já pocházím z Vysočiny, z Jihlavy. Napsal jsem knížky o Petrkovu nebo třeba o Staré Říši. Zároveň mě vždy velmi iritovalo, když někdo na základě těchto míst pokládal Vysočinu za nějakou literárně extra vyvolenou oblast, kde žili významní solitéři (např. Bohuslav Reynek nebo Ivan Martin Jirous, poznamenal autor). Což je sice pravda, ale na jiných místech zase žili jiní skvělí lidé. Já mám rád celou naši republiku, všechny její kouty jsou krásné a nesmírně zajímavé. No a ta Šumava je opravdu tajuplná až mystická, ale nejen to. Já jsem měl pocit, že její výkladový slovník se jakoby zúžil pouze na tento aspekt. Proto jsem se rozhodl pohled na Šumavu poněkud provokativně otočit. Před pár dny jsem měl besedu v Klatovech a tam mě oslovil jeden pán a dost odtažitě se mě zeptal: „A co jste tím vlastně myslel?“. Měl jsem pocit, že jsme si vůbec neporozuměli. Já jsem samozřejmě vůbec neměl v úmyslu Šumavu jakkoliv zesměšnit. Možná si trochu dělám legraci z toho současného overturismu v této destinaci a právě z té výhradní mystičnosti, kterou zřejmě na Antýglu mezi tisícovkami turistů nezažijete. Ona na Šumavě určitě je, ale spíš tam někde nahoře, v tichu těžce dostupných slatích. A chudáci vlci uzavření ve výbězích se také ani nemůžou chovat jako tajemné a krvelačné šelmy. Proto jsem se vyznění tohoto textu snažil co nejvíce odlehčit. Myslím si, že další výhodou je také fakt, že se až tolik nevydávám do konkrétních lokalit. Proto se můj průvodce zcela určitě dá dost dobře číst i v jiných horách. Všechny skutečnosti sice občas nebudou úplně lícovat, to ale tolik nevadí.

V nakladatelství Motto vyšlo v edici Za tichem již několik průvodců. Nedávno jsem četl pojednání o Českém lese od Jany Poncarové a bylo to skvělé.
V této edici vyšla již opravdu celá řada titulů. Kdyby mě nakladatelství oslovilo jako prvního, nejspíš bych psaní pojal podobně jako ostatní autoři. Protože jsem přišel na řadu asi jako sedmý a protože rád dělám věci jinak, rozhodl jsem se pro toto odlišné pojetí.

Můžete nám prozradit, na které novinky z Vašeho pera se mohou čtenáři v nejbližší době těšit, případně na čem aktuálně pracujete?
V současné případě přemýšlím, kudy dál v mé literární tvorbě. V hlavě mám asi sedm nápadů, které postoupily do dalšího pomyslného kola, a začínám na nich trochu pracovat. Zatím vůbec netuším, který z nich jako první spatří světlo světa. V jisté fázi rozpracovanosti je můj rozhovor s politologem Igorem Lukešem, to bude odbočení od toho, co tradičně dělám. Současně připravuji také rozhovor s jednou velmi populární zpěvačkou, která je i lidsky naprosto skvělá. V neposlední řadě mám v plánu vytvořit velmi nekorektního průvodce po celé republice. Bude se jmenovat Vlasti běda. Zaměřím se v něm na odhalování různých sebemýtů, které v sobě nosíme.

Tak teď jste mě opravdu navnadil.

Jedním z témat, které hýbou literárním světem (a nejen jím), je postupné vytlačování „živých“ autorů umělou inteligencí. Jak na tento proces nahlížíte vy? Myslíte si, že by AI mohla v budoucnosti lidský faktor v literatuře nahradit?
Já se v této problematice příliš neorientuji. Teď se pokusím trochu odlehčeně predikovat. Myslím si, že beletrie napsaná lidskými autory postupně zanikne. Pokud si někdo bude chtít přečíst například příběh z viktoriánské Anglie zpracovaný ve stylu Petry Klabouchové, tak si ho pomocí AI vygeneruje a poté bude jeho jediným čtenářem na celé světě. Každopádně si ale myslím, že přežije živá publicistika a rozhovory s opravdovými lidmi. Představuji si to celé tak, že budu mít takové to kulaté razítko a po přečtení rozhovoru se zdánlivě existujícím člověkem budu zjišťovat, jestli ten dotyčný opravdu existuje nebo zda je produktem umělé inteligence. Pokud se potvrdí, že skutečně žije, tak knížku označím razítkem „ověřeno Palánem“. Když teď nebudu tak třeskutě vtipný, tak si opravdu myslím, že beletrie projde opravdu výraznou proměnou. Možná ještě před ní se projeví zásadní změny v překladatelské branži. Jak už jsem řekl, jsem přesvědčen pouze o nenahraditelnosti živé publicistiky.

Pane Paláne, moc vám děkuji za příjemné popovídání. Témat k probírání bychom určitě našli ještě nespočet. Na úplný závěr bych Vás rád poprosil o vzkaz našim knihomolům.
Přátelé, čtení je skvělá věc a pořád nejlepší způsob, jak se něco dočíst. Já jej praktikuji dlouhá desetiletí a hodlám v něm i nadále pokračovat. Mimochodem, příliš nechápu některé spisovatele, kteří tvrdí, že nemají čas číst. Samozřejmě, že jednotlivá čtecí období mají různou intenzitu. Ale nedovedu si představit, že bych nějak dlouhodoběji nečetl. V loňském roce jsem byl pět nebo šest týdnů na cestách, a když jsem se pak vracel domů, tak jsem se primárně netěšil na svou postel nebo koupelnu, ale na to, až si sednu ke své knihovně a budu číst. Cítil jsem prostě už jakýsi absťák po knihách.

Dovolte mi ještě popřát Vám především pevné zdraví, hodně úspěchů v tvůrčím i osobním životě. V neposlední řadě také co nejvíce spokojených čtenářů.
Také děkuji a přeji Vám i všem čtenářům hodně zdraví a štěstí, samozřejmě také spoustu úžasných zážitků nad stránkami knih.

Na stránkách Klubu knihomolů se můžete seznámit s mnoha dalšími autorovými knihami.

Fotografie pochází z archívu autora rozhovoru.

Doporučení:

Share