Herečka Martina Preissová po knize vzpomínek na své dětství (Mají v nebi skleničky?) a autobiografických povídkách (Jak jsem nebyla na Lvech a jiné příběhy) napsala třetí knihu. Jmenuje se Tvá M. a vydalo ji nakladatelství Nastole. Podtitul Dopisy, které nenašly schránku prozrazuje, jakou formu vyprávění zvolila autorka tentokrát. Ano, jde o dopisy.

A to ne ledajaké. Její niterné vzkazy míří rovnou do nebe – píše svému zesnulému tatínkovi, který tu již víc než čtvrt století není. A tak mu dcera Martina do nebe píše, co vše je dnes jinak. Jak se svět stihl za necelé tři dekády změnit. Jsou to úsměvné, ale i vážné postřehy. Přesto však psané s lehkostí a nadhledem zralého člověka, který už má také leccos za sebou. V textech zaznívají i autorčiny vzpomínky, ovšem ne z nostalgie po starých časech, ale zkrátka proto, že tehdy tu její „Drahý“, jak jej oslovuje, byl s ní.

Glosy a komentáře zachycují různé oblasti života, od toho, jak nyní komunikujeme a jak těžké je najít poštovní schránku, přes cestování, výchovu, dospívání, až k lásce a popularitě a její stinným stránkám. Osobně mě hodně zasáhlo její vzpomínání na vůně, nebo lépe řečeno na vůně, které vyvolávají vzpomínky a emoce.

Jeden list se trošku vymyká, a to dopis O závislosti, který je sice adresován tatínkovi, leč jen s prosbou, aby udělal prostředníka. Autorka do něj totiž vložila text adresovaný přímo závislosti:

Jsi neviditelná ruka, která drží člověk pod krkem a nedovoluje dýchat jemu samotnému a ani nikomu, kdo ho miluje. Bortíš chrám důvěry a víš, že vystavět ho znovu je těžší než postavit katedrálu. (str. 145)

Knihu Tvá M. můžete číst jen jako příběhy ze života jedné herečky – ano, opravdu v nich nahlédnete do života i duše autorky –, ale také ji můžete vzít jako motivační knihu. Jako povzbuzení k životu a vyzobat z ní i praktické rady, které Martina Preissová převzala už od svých babiček:

Například že na muže podle babičky platí pravidlo PPN. To je zkratka základního manuálu pro soužití s mužem. Ano, pravidlo „pochválit, pomazlit a nakrmit“ se mi v životě párkrát hodilo. (str. 56)

Přiznávám, že útlou knihu dopisů jsem přečetla za chvíli, ale budu si v ní ještě listovat a vracet se k jejím stránkám. Čtení, které je tak obyčejné, tak ze života, skutečné, a přitom něžné a hluboké, že se až dotýká lidské duše, totiž není určeno k rychlé konzumaci a odložení. Přímo vybízí k rozjímání a vzpomínkám na blízké, kteří tu již nejsou. A kdoví, třeba i vy pocítíte touhu jim napsat…

Související knihy

Preissová, Martina

Nastole, 2025