Dcera herce Pavla Landovského Beatrice Landovská postupně dává dohromady vzpomínky na svůj život. První číst její autobiografie se jmenovala Nikdy není pozdě na šťastné dětství a vyšla už v roce 2019 v nakladatelství Garamond. Obsahovala autentické vzpomínky na roky 1962–1975, které se svojí mladší sestrou Andreou prožila i se svým otcem. Nyní vyšla v nakladatelství Garamond kniha zahrnující další výsek autorčina života. Jmenuje se Když máma spala a obsahuje vzpomínky z let 1976–1979.

To už nežily ve společné domácnosti s hercem Pavlem Landovským. Přesto jeho činy, které souvisely s Chartou 77, ovlivňovaly jejich soukromí. Beatrice vyrostla z dětských střevíčků a začala hledat svou vlastní identitu. Nastal čas dospívání.

Autorka své autentické vzpomínky líčí bez příkras. Čtenář se tak může spolu s ní podívat na akci na „Hrádečku“ (chalupě Václava Havla), či vypravit se na výlet do Polska, zakusit policejní šikanu – ne, neštítili se bezdůvodně zadržet čtrnáctiletou dívku a činit na ni nátlak, aby donášela na vlastní rodiče a jejich přátele. Seznámí se bratry Topolovými a vůbec celým pražským undergroundem.

Beatrice Landovská píše podrobně, při čemž nespoléhá jen na svou paměť, ale vychází ze svých deníků, které si tehdy vedla, a z dobových fotografií, jejichž reprodukce doprovází celý text. Čtenář tak vidí, že si nevymýšlí, ale že popisované události, ať je to pro dnešního čtenáře jak chce neuvěřitelné, se doopravdy přihodily.

Pomohla mi pochopit, že si celý život píšu deník ze stejného důvodu, jako to dělal Pavel Juráček, že totiž stejně jako on hledám a nacházím domov v tom, že si píšu. Teprve pak jsem pochopila, že právě ve svých denících jsem se vždy cítila a cítím doma. (str.176)

Datované kapitoly mapují dobu, která je pro mnohé z nás historií, pro další mládím. Časy, které už jsme skoro vytěsnili ze svých vzpomínek, nám autorka sugestivně přibližuje za cenu toho, že čtenářům netají nic ze svého nitra a ze svého pojetí tehdejších událostí. Čtenář tak proniká hluboko pod její kůži, až má pocit, jako by vše popisované zažil sám.

Kniha Když máma spala může působit jako memento, jako připomínka toho, co bychom rádi ze své historie vymazali, na co ale není dobré zapomínat. Obzvlášť, když stojíme u volebních uren. A to ani teď, ani v budoucnu.

Četla jsem kdysi autobiografii Pavla Landovského a vyprávění jeho dcery mi pomohlo jeho portrét poněkud dokreslit, i když v druhé části už ustupuje jeho postava do pozadí (emigroval, či chcete-li byl odejit do zahraničí v roce 1979). Hlavně jsem se však seznámila s jedinečnou vypravěčkou, která mě vtáhla do svého mládí a já se těším na pokračování jejích vzpomínek v dalších knihách.

Související knihy

Landovská, Beatrice

Garamond, 2025