S Lucií se již delší dobu známe a spolupracujeme spolu, což vysvětluje naše tykání.

V září vyšla Tvoje tištěná prvotina s poněkud nekonformním názvem Jalová. Mohla bys knihu alespoň v hrubých obrysech představit?
Jalová je příběhem Zuzany, mladé ženy, která nechce děti, ale navzdory tomu nešťastnou náhodou otěhotní. Podle mého má žánrově nejblíž k psychologické próze, obsahuje ale také prvky thrilleru a magického realismu. Je psaná ich-formou a hrdince čtenář vidí do hlavy – ona se se svou těžkou situací vyrovnává mimo jiné i sarkasmem a černým humorem. Je to takový eklektický, ambiciózní mix, toto mi ale přišlo jako nejvhodnější forma, kterou příběhu dát. Nechtěla jsem nic bagatelizovat, chtěla jsem ukázat všechen ten hnus, to zoufalství skutečně a nekýčovitě, což současně znamenalo, že moje hlavní hrdinka musí být dostatečně silná, aby to unesla, a mít proti světu kolem nějaký obranný mechanismus.
Jalovou jsem psala s tím, že jsem věděla, že je to trochu literární experiment, a to jak tématem, tak formou. Měla jsem velké štěstí, že zrovna takový rukopis si tehdy přál i můj nakladatel – vyšla jsem v Gradě pod značnou Cosmopolis. Podle prvních reakcí čtenářů se zdá, že jsme snad já ani nakladatel úplně vedle nešlápli a že to funguje – Jalová je těžká, temná, úzkostná kniha, u které se zasmějete.

V knize se tedy prolíná mnoho zdánlivě nesourodých poloh – temný příběh protkaný sarkasmem a černým humorem. Přiznávám, že mě to u Tebe ani tolik nepřekvapuje, měl jsem příležitost číst několik Tvých rukopisů a všechny byly značně nekonvenční.
Vycházela jsi při psaní z reálných základů, nebo se jedná o fikci?
Zuzana i další postavy jsou ryze fiktivní, stejně tak i příběh. Přesto je ale Jalová reálná.
Zuzaniny myšlenky a pocity jsou z podstatné části faktickými prožitky několika žen z mého velmi blízkého okolí, doplněné o zkušenosti mnoha dalších dobrovolně bezdětných žen, které jsem dohledala v širších kruzích sociálních sítí a v odborné literatuře. Přemrštěná nebo výrazně překroucená není ani lékařská péče, která je Zuzaně v knize poskytnuta, a také právní aspekty příběhu vystihují realitu v Česku. Konečně i vzorec vztahového násilí, které se Zuzaně děje, se odvíjí tak, jak se typicky odvíjí ve skutečnosti.
Na pravou míru prvky, s nimiž Jalová pracuje, uvádí doslov, který velmi laskavě sepsala ředitelka spolku Konsent, Johanna Nejedlová, a spolupodepsala jej Amnesty International. Tímto bych jim ještě jednou ráda poděkovala. Myslím, že na Jalové je jen zpola hrozné to, co jsem napsala já coby beletristka; úplně hrozné je teprve, když si po doslovu uvědomíte, co vše se skutečně děje.

Takže Zuzanin příběh by mohl ženám, které učinily stejnou volbu nebo se ocitly v podobné situaci, také nějakým způsobem pomoci?
Věřím a pevně doufám, že ano.
Ženy, s nimiž jsem mluvila a jejichž výpovědi jsem načítala v literatuře, často zmiňovaly v souvislosti se svou volbou pocity viny, studu, osamocenosti a nepochopení. Myslím, že je to dáno zčásti také tím, že se o dobrovolné bezdětnosti zřídka mluví, a pokud ano, tak velmi zkresleně. Jakoukoli přiléhavou reprezentaci nenajdete ani v popkultuře.
Tím, že jsem se rozhodla Jalovou napsat, jsem chtěla říct aspoň – nejsi sama.
To další – nejsi divná, nemáš zač se stydět, chápeme tě – to musí říct společnost, okolí, blízcí, na to je knížka krátká. Pokud ale Jalová aspoň pár lidem dodá odvahu otevřít se, mluvit, to pochopení najít, pak splnila svůj účel.

S tím se nedá nic jiného, než souhlasit.
Jak dlouho jsi na knize pracovala? Podařilo se Ti s rukopisem uspět hned v prvním nakladatelství, do kterého jsi rukopis poslala?
Námět jsem nosila v hlavě dobrý rok, než uzrál. Samotné psaní prvního draftu pak bylo už rychlé, trvalo zhruba tři nebo čtyři měsíce. Další měsíce práce potom zabraly jak úpravy po reakcích betačtenářů, tak i úpravy pro nakladatele, redakce a korektury. Celkově byl ale proces vydání u mě v podstatě bleskový, od prvního draftu do vydání trval pouhý jeden rok.
Důvodem byla jeho nestandardnost – nakladatel totiž v mém případě oslovil mě, a nikoliv opačně, jak bývá zvykem, a měl možnost mě prioritně vřadit do edičního plánu.

V době, kdy se mi paní šéfredaktorka ozvala, jsem měla dokončený jiný draft románu, který zrovna posuzoval jiný nakladatel, a rozepsanou Jalovou. Paní šéfredaktorka mě oslovila s tím, že u Grady vzniká pod jejím vedením nová redakce, která má ambici nabízet vážnější domácí beletrii a otevírat nová témata. Všimli si nějakých mých dřívějších textů, které vyšly online a časopisecky, a nabyli dojmu, že bych možná mohla jejich záměru vyhovovat.
V této fázi jsem šéfredaktorce řekla, že jeden rukopis je na posouzení, druhý dokončuji; řekla mi, že druhý by chtěla jako první číst ona a na první by se ráda podívala, pokud by se náhodou u původně zvoleného nakladatele neuchytil. Abych to zkrátila – ten první rukopis se nelíbil tam ani tam, v obou případech mi přišla zpětná vazba, že je text marketingově neuchopitelný, což musím zpětně uznat. Než ale byl první román doposuzovaný, dopsala jsem právě Jalovou a nabídla ji podle slibu Gradě.
Ani tady to nebylo úplně bez práce, dostala jsem nejprve seznam výhrad, které bylo nutné před navázáním spolupráce vypořádat. Šlo v zásadě o problémy s logikou, soudržností a uvěřitelností děje, které jsme nezvládli vychytat s betačtenáři. Ukázalo se, že ač jsem si to nemyslela, i v této skupině jsme si byli v některých životních zkušenostech až moc podobní a jiné nám naopak všem chyběly. Výsledkem bylo, že jsme některé problémy textu kolektivně přehlédli. Například jsem narážela na potíž, jak moc se do textu propisuje pražská a mimopražská životní zkušenost. V tomhle ohledu bylo vypořádávání připomínek velmi zajímavé, sice místy náročné, ale měla jsem z něj radost, protože vznikl text, který je univerzálnější a přístupnější širšímu publiku.
S mou prací byl v tomto ohledu spokojen i nakladatel, takže jsme na druhé verzi začali v podstatě obratem pracovat; proces byl asi půlroční a jeho výsledek dnes koupíte u všech dobrých knihkupců.

Jak bys popsala své pocity ve chvílích, když ses dozvěděla, že kniha vyjde, a když sis na ni poprvé sáhla?
Celý proces byl tak rychlý, intenzivní a plný zvratů, že mám pocit, že na mě paradoxně nějak nezvládl dolehnout. Myslím, že jsem si v sobě dlouho uchovávala nějakou ostražitost a vnitřní rezervovanost. Jasně, že i pro mě nakladatelovo „ano“ bylo v zásadě splněným snem; ale aby navíc oslovil naopak nakladatel mě, že mě chce vydat, to už zní skoro až moc dobře, že? A jako to říká v Hanebných panchartech Aldo Raine: „Long story short, we hear a story too good to be true… it ain’t.“ *
Nějakým zázrakem jsem tedy dokázala půl roku intenzivně pracovat s nakladatelem i lidmi z Konsentu a Amnesty International, aniž bych si stoprocentně přiznala, že z toho ta kniha bude. Neustále jsem čekala nějaké „ale“ nebo nějaký problém.
Na lámání chleba došlo, když mi domů přišly autorské výtisky. Kolem té bedny jsem chodila dobrou hodinu a obhlížela ji. Abych ji zvládla otevřít, nalila jsem si na to nakonec panáka. Byla jsem ráda, že jsem doma sama a nikdo mě nevidí, protože by si stoprocentně musel myslet buď, že jsem blázen, nebo že mi domů v krabici přišla bomba a já nevím, co s ní. Nebo obojí.
Nebudu vás napínat.
Byla to nakonec fakt ta knížka.
To byla bomba!!!

* v českém dabingu se objevilo: „Ta báchorka je až moc dobrá, než aby to byla pravda… takže není.“.

Takže jsi vlastně měla i velkou dávku štěstí. Většina autorů, snažících se prosadit se svou prvotinu, naráží na nezájem nakladatelství a po mnoha odmítavých reakcích z jejich strany to prostě zabalí a vzdají.
Zmiňovala jsi své texty, které vycházely před vydáním Jalové, buď časopisecky nebo online. Mohla bys je více přiblížit? Odmítnutý, marketingově neuchopitelný rukopis budeš ještě předělávat?
Když jsem si uvědomila, že mám ambici více se věnovat psaní a ideálně jednou i vydat knihu, pustila jsem se do soutěžení navzdory tomu, že většina literárních soutěží pro dospělé (nebo aspoň ty, které jsem našla já) je vypsána pro žánry sci-fi a nebo fantasy, a já se za sci-fi ani fantasy autorku nepovažuju. Věděla jsem ale, že potřebuju psát, a pokud možno se trochu poumisťovat, tak jsem se snažila vždycky do žánru nějak vejít, což se většinu času povedlo spíš okrajově, hraničně.
Na papíře to potom vypadá dramaticky – že jsem jako autorka fantasy a sci-fi povídek najednou jako prvotinu vydala psychologický román. Pravda je ta, že žánrový posun je vlastně minimální, protože pořád píšu magický realismus, jen z toho vždycky „prodávám“ jiný aspekt.
Abych se ale vrátila k soutěžím, umístění se v některých z nich mělo za následek právě publikaci v různých médiích. Díky Vidoucím jsem tak dvakrát vyšla v Pevnosti (plus jednou mimo, nesoutěžně), účast v Daidalovi mě dostala do XB-1, díky Žoldnéřům fantazie jsem byla v knižním sborníku Žoldnéři fantazie: Nová krev, který vyšel loni u Strak na vrbě; z on-line textů to jsou zase Sardenské legendy nebo soutěž Kultury 21; určitě ještě musím zmínit sborníky Knihovnické sovy a Spisonátora, které jsou krásně zpracované, i když už trochu míň známé. Další moje texty zapadly v nějakých sborníčcích vytištěných po deseti kusech jen pro účastníky, nebo se úplně utopily a nejsou. Některé jsem ještě zkusila vzkřísit a upíchnout někde jinde, jiné ani to ne.
Což je zatím, zdá se, taky osud „Neuchopitelného rukopisu“. Považuju za vhodné zmínit, že mezi soutěžními povídkami a „Neuchopitelným rukopisem“ jsem napsala ještě několik útvarů novelové délky, které jsou v praktickém životě nepoužitelné už úplně, na knížku jsou krátké a na povídku dlouhé. Spíš než „Neuchopitelný rukopis“ bych možná zvažovala vrátit se k některému z nich, ale já se obecně k textům nerada vracím, a i teď spíš přemýšlím nad něčím novým, než abych po sobě předělávala staré náměty. Beru to tak, že jsem se na každém textu něco naučila. Řemeslo, které jsem na nich vypilovala, si nesu dál a dobré nápady z nich se dají později recyklovat, takže ani to, co publikováno nebylo, nepřijde úplně vniveč. Líp se mi ale staví na zelené louce, než abych rekonstruovala, nebo hůř, rekultivovala brownfield.

Jaký jsi čtenář a co pro Tebe čtení znamená? Kterým žánrům a autorům dáváš přednost, případně je některý z nich Tvou inspirací nebo jakýmsi vzorem?
Jsem chaotická a neorganizovaná čtenářka, která čte vše, vůči čemu cítí pocit viny, že to (ještě) nečetla. Snažím se načíst knihy, s nějakým společenským dopadem, klasiku, z aktuální literatury knihy oceněné. Mám ráda knihy provokativní, kontroverzní, na hraně a knihy se silným poselstvím. Žánrem se to asi úplně omezit nedá.
Neřekla bych, že mám jeden konkrétní literární vzor; nejlepší autoři podle mě jsou ti, kteří umí v próze být sami sebou. V tomhle ohledu bych chtěla jednou být tak moc Hřebečskou, jak to půjde. Je ale klidně možné, že se téhle myšlenky držím jen proto, že jinak bych si musela přiznat, že soutěžím s Erichem Remarquem, Jamesem Clavellem, Margaret Mitchell, a to je boj, který prostě vyhrát nejde.
Určitě si ale přečtu dalšího Rijnevelda, až (pokud) u nás vyjde, a Filipa Zawadu, a Jonathana Littella…

Děkuji Ti za příjemné a zajímavé popovídání i poskytnuté fotografie. Přeji Ti hodně úspěchů v literární tvorbě i v osobním životě. Chtěla bys něco vzkázat čtenářům a návštěvníkům našich stránek?
Potěšení je zcela na mé straně! Moc děkuji za milý rozhovor, srdečně zdravím čtenáře a děkuju Tobě i Klubu knihomolů, že dáváte šanci být slyšeni i prvoautorům. Moc si toho vážím!

Související knihy

Hřebečská, Lucie

Cosmopolis, 2025