Knihu Zmizelá rodina vydalo nakladatelství Mystery Press.

***

Fowlerovi bydleli necelé dva kilometry od Totnes, v domku postaveném ve svahu kopce. Nahoře byla garáž, kousíček od příkré, úzké cesty, a odtamtud se pozemek svažoval. Pod garáží se nacházela zadní zahrada, na kterou navazoval dům. Úplně vespod byla ještě malá přední zahrádka a potom brána. Tudy jsem přišel i včera, když jsem Saru navštívil poprvé. A stejně jako včera stálo na soukromém parkovišti za bránou BMW X5 s přívěsem. Sara mi nechala otevřenou garáž, a tak jsem zastavil vedle jejího mini a vystoupil. Vypadalo to tam jako v každé jiné garáži nebo dílně. Roztroušené nářadí, police s hřebíky a matičkami a dalšími blíže neidentifikovatelnými součástkami, které nejspíš Marc jakožto inženýr používal k práci. O jednu stěnu se opíralo kolo a v držáku naproti byly zavěšené dvě vzduchovky. Byla v něm zastrčená i pomačkaná fotka Marca a Kylea. Stáli na ní se vzduchovkami kdesi v lese. Oba na sobě měli nepadnoucí tvídové oblečení. Kyle se usmíval, jako by nemohl uvěřit tomu, do jakých hadrů se to nechal obléknout. Marc se nepokrytě smál se zakloněnou hlavou a přivřenýma očima a objímal Kylea kolem ramen. Nic z toho mě však nezaujalo tolik jako kalendář s fotkou celé rodiny Fowlerových pověšený nad pracovním stolem. Pořád byl otočený na září 2022. Vydal jsem se ze svahu k domu a zaklepal na boční dveře. Během čekání jsem se zadíval na BMW. Bylo zřejmé, že s ním Sara za těch osm měsíců od zmizení na jezeře nevyjela ani jednou. Nešlo jen o to, že k němu byl pořád připojený přívěs. Ale o to, že na tom přívěsu byl stále jejich člun. Sara mi otevřela.
„Zdravím, Davide,“ prohodila a otřela si ruce do zástěry. Pokynula mi dovnitř. Zrovna uklízela kuchyň. Na sporáku se vařily těstoviny a z vedlejšího pokoje sem doléhal zvuk televize. Hrál tam nějaký dětský pořad.
„Promiňte ten nepořádek. Snažím se tady madam připravit obědy na příštích pár dní. Musím na dva dny pryč a Mable bude u mé matky. Máte děti?“
„Dceru.“
„Takže jste tohle období taky zažil?“
„Bohužel ne. Zrovna o tohle jsem přišel.“
Zaraženě se na mě zadívala. Nevěděla, co na to říct.
„Omlouvám se, nechtěla jsem vyzvídat.“
„Nic se nestalo,“ ujistil jsem ji. „Takže Mable má ráda těstoviny?“
„Nic jiného snad ani nejí. Předtím spořádala, co jste před ni postavil, jenže od…“ Odmlčela se. Od loňského září. „Je to…“
Povzdechla si a svěsila ramena.
„Je to jiné,“ dodal jsem za ni.
„Ano. První týden jsem předstírala, že jsou její táta a bratr na prázdninách. Ale nakonec jsem jí řekla pravdu…“ Další odmlka. „Když jsem přiznala, že nevím, kde její otec a bratr jsou, kde je Clara – Claru zbožňovala –, ani kdy se vrátí domů, začala se postupně měnit. Nevím, do jaké míry tomu rozumí. Ale vnímá to. Vidí, že tu Marc s Kylem nejsou a je z toho rozrušená. Sem tam mívá záchvaty vzteku, a dokonce mě už i párkrát praštila. To nikdy předtím neudělala.“
Přinutila se k úsměvu, který byl tak plný bolesti a zármutku, že mi to připadalo jako dívat se do zrcadla. Po smrti manželky jsem prožíval totéž. Znovu a znovu jsem nasazoval stejný prázdný úsměv, abych své blízké ujistil, že jsem v pořádku a srovnávám se s tím. Jenže to byla lež. Po čase se naučíte skrývat bolest lépe a už tak často nepláčete, ale do normálu se nevrátíte nikdy. Ne když stačí málo – vůně, píseň v rádiu nebo známé místo –, abyste se znovu složili. Nehledě na to, čím jsem si prošel a jak moc se mi po manželce stýskalo, to však Sara měla těžší. Její manžel, syn a synova přítelkyně se osm měsíců pohřešovali. A ona stále netušila, co se stalo.
„Byl jste se tam podívat?“ zeptala se.
„Dneska ráno.“
„Co na to říkáte?“
„Nedivím se, že se vám tam tolik líbilo.“
„Ale věříte mi?“
„Věřil jsem vám i předtím.“
„Já vím. Já jen…“
Zarazila se. Rozhlédla se po kuchyni a zastavila se pohledem na zarámované fotce na poličce. Byla na ní s Kylem. Do rámečku bylo vyryté červené srdíčko.
„Chci říct, už chápete, o čem jsem mluvila?“
Během našeho předchozího setkání mi Sara dokola zdůrazňovala jedno a to samé: na jak dlouho si tam na břehu zdřímla. Tvrdila, že to nebyla ani minuta, zarputile si za tím stála. Když se posadila, podívala se prý na hodinky. Bylo sedmnáct minut po šesté večer. A když ji Mable probudila mlácením lopatkou, bylo za deset půl sedmé. To byly tři minuty. Jenže ona neusnula hned a odhadovala, že mohly uběhnout tak dvě minuty, než odpadla. Zatím jsem čekal, až mi můj zdroj sežene hlášení o pohřešovaných osobách týkající se Marca, Kylea a Clary, ale z toho, co mi po telefonu už řekl, se zdálo, že vyšetřovatelé Devonské a Cornwallské policie o její výpovědi pochybovali. Zapsali si, že když na místo dorazili, byla Sara „rozrušená, až hysterická, a značně panikařila“. O přesných časech se prý nezmínila, s tím přišla až den nato u výpovědi, přestože jim to mohla říct už v lomu. Bylo jasné, na co tím poukazují. Nepodezřívali ji vyloženě ze lži, jen se domnívali, že se zmýlila. Jezero se rozpínalo na ploše sedmdesáti pěti tisíc metrů čtverečních, jak by tedy mohli tři lidé zmizet ze člunu uprostřed něj během necelé minuty? Já jsem jí ale věřil, přesně, jak jsem jí i řekl. Zármutek v její tváři vypovídal o mnohém, ale stejně tak i její síla, odhodlání a neochvějná jistota. Sara vůbec nepochybovala o tom, co viděla.
Na hodinkách jsem viděla sedmnáct minut po šesté. Nevybájila jsem si to.
Policejní potápěči to tam v následujících čtyřech týdnech pročesali hned třikrát. Členové její rodiny se neutopili. A nemohli ani doplavat na břeh. Nejenže by to za minutu nestihli, ale Clara navíc toho dne plavat vůbec nemohla.

———————————

Můžete si stáhnout presskit s kompletní ukázkou.

———————————

O autorovi

Tim Weaver je bývalý novinář a redaktor řady časopisů. Přestože byla jeho novinářská kariéra úspěšná, rozhodl se psát raději thrillery. V Honu na mrtvého uvedl na scénu soukromého detektiva Davida Rakera, specialistu na hledání pohřešovaných osob, který se následně stal hrdinou celé řady oceňovaných krimi thrillerů. Weaverův čtvrtý a desátý román, Není cesty zpět a Nikdo není doma, byly mimo jiné prezentovány v prestižním britském knižním pořadu Richard and Judy Book Club. Weaverovy knihy se pravidelně objevují v žebříčku bestsellerů podle Sunday Times a dvě z nich, Žena mého života a Nikdo není doma, se v něm udržely několik týdnů za sebou. Jeho zatím jediným románem mimo sérii s Davidem Rakerem je krimi thriller Ztracené střípky. Tim Weaver žije s manželkou a dcerou nedaleko Bathu v jihozápadní Anglii. Více se můžete dočíst na webu autora www.timweaverbooks.com. Mezi poslední zatím patřily romány Nářek drozda, nebo Stín ve dveřích.

Zdroj informací: Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (thriller Stopy v krvi) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Weaver, Tim

Mystery Press, 2025