Přinášíme vám ukázku z knihy Kouřové zrcadlo, kterou vydalo nakladatelství Mysterry Press.

Projížděl jsem Bucka na rozbláceném vltavském břehu. Bylo pošmourné dopoledne, na obloze se honily roztrhané cáry mračen a na zemi zůstával sněhový poprašek. Zima se začala hlásit docela brzo.
Původně se nám nechtělo ven, avšak usoudil jsem, že když se vyvětráme, vystačí nám to nejméně na dva dny. Zítra zůstane Bucek ve stáji a já strávím celý den v teplé kuchyni ve společnosti nějaké knihy z dědečkovy knihovny. Pokud ovšem nepřijde některý z mých žáků a nebude se dožadovat další lekce italského šermu.
Po vltavském břehu jsem v sedle dojel až k hradbám mezi Starším a Novým Městem tam, kde se nachází brána svatého Františka. Za lepšího počasí bych Bucka pobídl, aby projel bránou do Nového města a o chvíli později Špitálskou bránou až na Špitálské pole, avšak za tohoto chladného dne jsem usoudil, že nám krátká vyjížďka stačí. Otočil jsem koně zpátky po proudu Vltavy, radostně zafrkal a svižně vyrazil k domovu.
Dojel jsem k ústí Kozí ulice, když Bucek zničehonic zastavil a vydal jakýsi překvapený zvuk, něco mezi zafrkáním a zaržáním. Udiveně jsem se rozhlédl a uviděl, že nám vstoupil do cesty černě oděný muž.
Alchymista. To bylo první, co mě napadlo. Měl černý širák, dlouhé černé vousy a splývavý černý plášť. Jediné, co na něm bylo světlé, bylo uměřené skládané okruží.
„Tohle je závdavek,“ řekl. „Chytej.“
Rozhalil plášť a ledabylým pohybem mi cosi hodil. Byl to měšec, a když jsem ho zachytil, stříbrně v něm zacinkalo. Už podle zvuku jsem poznal, že jsou tam tolary a nikoliv obyčejné groše.
„Závdavek za co?“ zeptal jsem se.
„Brzy tě pověří pátráním,“ řekl alchymista. „Budeš mi podávat zprávy. Pokud získáš subiectum jako první, předáš mi ho. Štědře se ti odměním.“
„Jaké subiectum?“ zachraptěl jsem užasle. Samozřejmě vím, že slovo subiectum znamená v latině jednoduše předmět. Tajemný muž mohl mluvit o čemkoliv.
„To se brzy dozvíš. Nezapomeň, že mi ho máš předat, pokud ho získáš.“
„Ještě jsem nic neslíbil,“ namítl jsem.
„Vzal jsi závdavek,“ řekl alchymista. „Přepočítej si ho.“
V zásadě jsem měl dvě možnosti: buď hodit váček zpátky, anebo se podívat, co v něm je. Udělal jsem to druhé. Rozšněroval jsem tkanici a vysypal si mince na dlaň. Skutečně tam byly stříbrné tolary. Chvíli jsem je posouval po dlani a napočítal jsem jich deset.
Z ohromení nad nenadále získanou hrstí stříbra mě vytrhlo další Buckovo zafrkání.
Vzhlédl jsem. Alchymista byl pryč. Prostě zmizel.
Nejjednodušším vysvětlením bylo, že se otočil na patě a schoval se ve výklenku přilehlých domů Kozí ulice, či snad do některého domu vstoupil. Jak se ale mohl ztratit za takovou chvilku? A proč se vůbec schovával?
Uvědomil jsem si, že není důležité, jakým způsobem zmizel. Bylo mi jasné, proč to udělal: abych mu nemohl vrátit závdavek. Teď jsem mu byl zavázaný.
Roztřásla mě zima. Na projížďku jsem vyrazil jen v košili, kazajce, bohatě skládaných plunderhosen, punčochách a střevících. Pochopitelně jsem si neopomněl nasadit širák s namodro obarveným pštrosím pérem, ale plášť jsem nechal doma. Dokud jsem byl s Buckem v pohybu, žádný chlad jsem nepociťoval, teď se mi však připomněl.
Pokrčil jsem rameny a zastrčil váček s penězi pod kazajku. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere, říkával můj dědeček. Jestliže mi chce tajemný alchymista věnovat deset tolarů, tak mu v tom nebudu bránit. Třeba ode mne nakonec něco dostane. Nějaké subiectum. A třeba taky ne.

* * *

Od místa setkání s tajemným mužem jsem to měl domů jen kousek. Bucek se těšil na teplou stáj, já zase na horkou zelnici, která už stála na plotně, když jsme odjížděli. Nebylo nám však dopřáno ani jedno. Jak jsem se blížil ke svému domu s prastarým reliéfem jelení hlavy na štítové zdi, uviděl jsem, že před ním stojí trojice postav: má hospodyně Marta, její manžel Tomáš a můj kumpán z minulého dobrodružství Matěj Sádlo. Jako čtvrtá do počtu tam postávala mohutná hnědá kobyla, ověšená vším možným. Její uzdu držel Matěj v ruce.
Hned jak mě Matěj spatřil, začal mě máváním pobízet ke spěchu. „Ani nesesedej,“ řekl bez pozdravu, když jsem dojel až k nim. „Odjíždíme.“
„Kam odjíždíme?“ podivil jsem se. To už jsem viděl, že Matěj je teple oblečený na cestu. Opravdu teple. Na hlavu si narazil beranici, na statné tělo oblékl huňatý kožich, který by se hodil spíše do třeskutých mrazů než do chladného listopadového dopoledne. Kožich mu určitě vnutila maminka.
„Do týdne budeš doma, neboj se,“ řekl Matěj. „Všechno se včas dozvíš. Tak nezdržuj.“
Aby dodal svým slovům váhu, zastrčil chodidlo do třmenu a pokusil se vyhoupnout do sedla, avšak kožich mu v tom překážel. Vypadalo to na delší boj. Zatímco nasedal, podala mi Marta můj starý vojenský plášť, lemovaný kožešinou. Rychle jsem si ho přehodil přes ramena, zároveň jsem si srovnal bandalír, aby mi nepřekážel rapír, který jsem na něm měl zavěšený. Zbraň jsem si bral i na krátkou vyjížďku, protože bez rapíru stejně jako bez širáku neopouštím dům.
Tomáš mi ještě ve spěchu šněroval za sedlo stočenou pokrývku. „Zabalila jsem vám tam náhradní prádlo, mladý pane,“ upozornila mě Marta a já jsem jí kývnutím poděkoval. Podala mi opasek s malými brašničkami: „Do kapsičky jsem vám přidala peníze, které jsem narychlo posháněla. Snad s tím vystačíte.“
Uvědomil jsem si, že jestliže mi dala peníze, tak jí samotné budou chybět. Naklonil jsem se a nenápadně jí podal váček s deseti tolary, který jsem dostal od tajemného alchymisty. „Tohle dobře uschovej, Marto. Nikomu o tom neříkej. Pokud budeš potřebovat peníze, vezmi si z toho,“ zašeptal jsem.
Zašvidral jsem po Matějovi, jestli si výměny nevšiml, byl však příliš zaneprázdněný usazováním se v sedle. Připnul jsem si opasek s brašničkami, mávl Martě s Tomášem na pozdrav a mohli jsme vyrazit.

————————

Stáhněte si také presskit s ukázkou a dalšími materiály.

————————

O autorovi

Vladimír Šlechta se narodil v roce 1960 v Liberci, ale většinu života prožil v Českých Budějovicích a jejich okolí. Je vystudovaný stavební inženýr, živí se jako projektant na volné noze a ve volném čase píše knihy.
Na kontě má přes třicet románů a dvě oblíbené série: drsnou fantasy Krvavé pohraničí a postkatastrofickou sci-fi Oggerd. Knihou Italský gambit, prvním svazkem nového cyklu Nebezpečná Praha Rudolfa II., se představil také jako autor napínavých historických detektivek.
Pokud mu ještě zbývá čas na záliby, věnuje se čtení knih, sledování seriálů, hraní počítačových her a vycházkám do přírody. V poslední době navíc podniká společně manželkou dlouhé výpravy do Německa, kde navštěvují dva vnuky.

Zdroj informací: Mysterry Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona a Tima Weavera, ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Šlechta, Vladimír

Mystery Press, 2025