Přečtěte si předchozí část!

Přeskočím tři žulové schody a rozrazím skleněné dveře. Stojím i s kocourkem uprostřed malého čtvercového vestibulu. Po levé straně je vrátnice. Téměř prázdná. Je v ní jen obrovský dřevěný stůl a stará židle. Rovně vedou schodu do vyšších pater a po pravé straně je dlouhá tmavá chodba. Zaleknu se, jak je dlouhá, ale vběhnu do ní. Po levé straně jsou jedny dveře vedle druhých. Jak běžím okolo nich, některé jsou pootevřené. Vidím různé učebny s lavicemi, s promítacími plátny nebo velkými stoly uprostřed, na kterých jsou polystyrenové makety kopců a na nich spousta malých černých tanků. Jinde jsou žebřiny a posilovací stroje. Jinde zase železné palandy nebo jen poházené matrace. Ale nikde ani noha. Pořád běžím a vidím, že na konci chodby jsou dveře. Konečně jsem u nich. Otevřu je. Ocitáme se s kocourkem na malém dvorečku. Dveře za sebou zavřu. Naproti je další veliká budova bez oken a bez dveří. Vpravo je vysoká betonová zeď. Vlevo, přes celou šířku dvorku, jsou těžká železná vrata. Jsou zrezivělá a celou vahou sedí na zemi. Je jasné, že s nimi nelze pohnout. Jsou zamčená a vedle zámku jsou díry, kterými je protažený ocelový řetěz zamčený obrovským zámkem. Na dvorku je poházená spousta věcí. Vydechnu a pustím kocourka. Rozběhne se k železným vratům a začne tam něco čuchat. Také vidím, že zkouší tlapičkou pod nimi hrabat, ale nejde to, zem je úplně tvrdá. Sednu si na obrácené necky a dívám se, jak kocourek zkoumá dvorek.

Žijeme spolu už dlouho. Spoustu let. Vlastně úplně od jeho narození. Zvláštní je, že se nikdy nechce chovat. Když se koukám na kanapi na televizi, vyskočí ke mně a lehne si vedle. Někdy mě strčí hlavou do ruky a chce hladit pod krkem. V sobotu a v neděli, když nejdu do práce a spím déle, vyskočí mi do postele a strká mě čelem do čela, až mě vzbudí, že chce hladit. Někdy mu koupím maso, a když ho krájím na kuchyňské lince, stoupne si na zadní a hlavu si položí na mé stehno. Když pracuju na zahradě, je tam vždycky se mnou, někdy se jen tak natáhne do trávy a kouká na mě. Jindy se mi otírá o lýtka. Prostě když jsem doma, vždycky je se mnou. Ale chovat se nechce. Když ho vezmu do náručí, hned se snaží vyskočit. Možná že je to normální. Kočky jsou přece jako sny. Nechodí k nám, když chceme my, přijdou vždycky, až když chtějí ony. Podle toho jsem mu dal jméno Sen. Ale nikdy mu tak neříkám, vždycky jen Kocourku. Ale stejně mně to vrtá hlavou, že se nikdy nenechá chovat. Mám totiž strach, že je to kvůli tomu, že jsem ho nechal v devíti měsících vykastrovat. Nevím, jestli to ví. Všichni mně to radili. Kocoura musíš nechat vykastrovat. Bude klidnější, nebude se toulat, nic ho nepřejede, nebude se prát. Je to pro něj lepší. Pro něj, pro něj. Jako by to někdo mohl vědět. Ale já to měl jako výmluvu. Věděl jsem totiž, že kastrovaní kocouři doma neznačkují. A značkování smrdí. Takže si můžu namlouvat, že jsem to udělal pro něj, ale moc dobře vím, že jsem to udělal, aby mi to doma nesmrdělo. Kvůli tomu jsem mu nechal uříznout kuličky a tím mu sebral kus života. Udělal jsem to kvůli sobě. A celý ty roky nevím, jestli to ví.

Jak tak o všem přemýšlím, uslyším hluboko uvnitř budovy dusot těžkých bot. Zdá se, že je daleko, ale přibližuje se. Kocourek zrovna něco zkoumá u prasklé betonové roury. Vstanu a jdu pomalu k němu.

„Kocourku, prosím tě pojď sem, musíme už jít.“
Podívá se na mě. Také zaslechne ten šílený dusot a přikrčí se. Znervózní, chvíli se dívá na budovu a pak se rozhlíží kolem, kam by utekl. Rychle se k němu sehnu a chytnu ho.
„Klid, kocourku, klid. Už jsi u mě.“
Pořád se dívá směrem k budově. Dusot těžkých bot zesiluje, jako by jich bylo tisíce párů. A k tomu se uvnitř budovy ještě přidá zvuk, jako by se bořila zeď a lítaly cihly. Rozhlížím se po dvorku. Samý krámy. Kocourek se pokusí vyskočit. Přimáčknu ho k prsům.
„Kocourku, prosím teď neutíkej.“
Do Prčic, je tady něco, co se dá použít, ptám se sám sebe. Uvnitř duní boty a sypou se cihly. Obíhám celý dvorek. Za starým zrezivělým sudem je opřená dětská motorka. Taková, co na ní závodí dvanáctiletí. Sednu si na ni, kolena mám skoro pod bradou. Kocourka pořád držím. Jenže abych ji mohl nastartovat, potřebuji obě ruce. To mě Kocourek uteče. Teď padla další zeď, hned se mně zkusil vytrhnout. Dám si ho mezi kolena a dost necitlivě ho přimáčknu, skoro ho přidusím, hrabe tlapkami, až mě škrábe. Rychle nastartuju. Jak zahřmí motor, Kocourek sebou škube ještě víc, ale motorka už je nastartovaná, ještě zařadím jedničku a můžu ho zase držet jednou rukou. Dveře, kterými jsme sem vešli, se rozletí a na dvorek vbíhá první voják. Mává na nás a něco křičí. Vidím, jak vytahuje pistoli. Pouštím spojku a vyjíždím směrem k železným vratům. Všimnu si, že mezi vraty a zdí je úzká mezera. Předtím jsem ji vůbec neviděl. Ještě že mám tu dětskou motorku, s velkou bych se tam nevešel. Jak přijíždím k mezeře, zeď kasáren se bortí, cihly lítají a na dvorek vbíhá celá armáda. Kopnu tam dvojku, přidám plyn a s Kocourkem projíždíme úzkou mezerou na louku. Plyn naplno, trojka a mizíme nahoru po louce směrem k nádraží, od kterého jsme sem přišli.

Sedíme v kupé. Sami. Je klid, ticho. Jen železná kola vagónů šeptají pražcům do-doska-den, do-doska-den, do-doska-den. Sedíme u okna. Kocourek zadníma nohama na mém klíně, předníma se opírá o opěrku a dívá se ven. Tváří se divně, tak se zeptám:
„Proč jsi takovej smutnej? Je ti něco? Co by sis přál?“
„Miminko,“ odpoví tiše.
Všechno se ve mně sevře. Tak to ví, celý ty roky to ví a mlčí, celý ty roky žije vedle mě, nikdy nic neřekl, a teď to vybalí. Proboha živýho! Nemůžu se pohnout, jako bych ochrnul. Úplně nesmyslně řeknu:
„Zítra jedu do Český Třebový a do Bohumína, to je hrozná dálka, tam bys asi se mnou neměl jet,“ chvěje se mi hlas a úplně vykřiknu, „to bych ti ani nemoh vzít dost jídla!“
„Je to přeci krásný mít miminko,“ řekne klidně Kocourek, „všechny kočičí miminka jsou krásný. Kdybych měl miminko, tak bysme zítra mohli jet s tebou.“

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy