Ukázka z knihy Sochaři masa (Jakub Hoza)

sochari-masa-nahled
Dnes vám představíme ukázku z fantasy knihy plné temnoty a nadpřirozena. Na své si přijdou všichni fanoušci a všechny fanynky explicitních krvavých scén, ďáblů, svízelných situací i mystických bytostí z jiných světů! Z této knihy vás bude mrazit, ale nebudete ji moci odložit.

Knihu Sochaři masa vydalo nakladatelství Mystery Press.

Když dostavník se zavrzáním zastavil, zvedli všichni ve stanici hlavy. Příjezd byl pro ně překvapením. Začínalo se smrákat a v tak pozdní hodinu žádná pravidelná linka přes stanici nejezdila. Zevnitř vůz neviděli, ale dobře slyšeli, co se děje.
Nejprve se ozvalo zafrkání koní. Poté dopad, jak kočí seskočil z kozlíku, a vrznutí dvířek vozu. Těch několik slov, která zvenku zaslechli, nebylo příliš srozumitelných, ale přesto posluchačům připadala úsečná.
Zanedlouho na prknech verandy zaduněly kroky několika párů nohou. Dřevěné dveře se zhouply na dobře promazaných závěsech a první z návštěvníků vstoupil dovnitř. Štíhlý mladý muž měl rozcuchané vlasy zastřižené těsně nad rameny, upravenou bradku stejně tmavou jako jeho hnědá kštice, pod okem ještě tmavší monokl a na rukou těžké okovy.
Do větší ze dvou místností nevelké budovy stanice se spíše vpotácel, než vešel. Škorně nad kolena měl zamazané blátem, kdysi bílá nabíraná košile s hlubokým výstřihem s volány a nařasenými rukávy byla zašlá, jako by ho v ní někdo protáhl mastným prachem. Přehlédnout se nedaly ani tmavé rezavé skvrny zaschlé krve.
Muž se ve dveřích zastavil, aby se rozhlédl po místnosti, ale kopanec těžké boty ho rázně zbavil nerozhodnosti. V předklonu překlopýtal několik sáhů, než se dokázal zastavit, aniž by upadl. Vzápětí ho škubnutí řetězu opět vyvedlo z rovnováhy. Ani tentokrát však nespadl na prkennou podlahu stanice.
„Jestlipak to není pěkně drsný chlapík, ten náš malý hejtman?“
Muže, který to pronesl hrubým hlubokým hlasem, si osazenstvo stanice všimlo až v okamžiku, kdy promluvil. Do té doby vázal jejich pozornost jeho vězeň, který tak spektakulárně prošel dveřmi jako první. Chlapík třímal v levé ruce silný řetěz, který vedl až k želízkám na vězňových zápěstích.
Byl mnohem starší. Na hřbetě vlekl alespoň padesát křížků. Na těle vysokém skoro dva metry a hubeném, jako by snad ani neobsahovalo svaly, měl navlečenou černou koženou kazajku. Vzhledem k tomu, jak přiléhala k jeho tělu, musela být šitá na míru. Stejně jako antracitové kožené kalhoty a vysoké boty.
Oči všech však přitahoval především meč se širokou čepelí, který se mu houpal v pochvě u boku. Délka čepele odpovídala jednoručnímu meči, ale rukojeť byla prodloužena pro obouruční úchop. To nebylo obvyklé. V Aisante už před lety přišly do módy rapíry a v její armádě šavle.
Dlouhé šedivé vlasy si muž stáhl do ohonu a stejně šedivý byl i jeho knír spojený s kotletami. Tenké rty nad hranatou čelistí se zkřivily v úšklebku. Chladné, světle modré oči podezřívavě přejely po místnosti.
Jeho pohled se zastavil na štíhlém, prošedivělém muži. Ten ztuhl v pohybu s hlavou otočenou k nově příchozímu. Právě se chystal nalít si z otlučené konvice, postavené na malých bachratých kamínkách uprostřed místnosti, do oblýskaného plecháčku. Byl hladce oholený až na široké kotlety rámující čelist. Na nově příchozí se přes malé kulaté brýle upíraly pozorné tmavé oči. Byl oblečený do silného kabátu, jaký měli ve zvyku nosit zákonozpytci a soudci. Zpod něj vyčnívala cibulová hlavice meče s košem chránícím celou ruku.
Vnitřními dveřmi vešel do místnosti chlap v kožené zástěře natažené přes párající se tuniku. Kalhoty měl vyspravené mnohými záplatami. V náručí nesl nasekané dřevo. Z nevelké mezery mezi rozčepýřenými vlasy a plnovousem, který mu padal až na polínka, vykoukly podezřívavé oči.
Šedivý knír nově příchozího se pozvedl v náznaku úsměvu.
„To je cikorka, Harrgu?“
„Ať mi samotnej ďábel vojede řiť, starej Smrťák osobně! Dobrejch deset let jsem tě neviděl.“
„Neměl jsem tu žádnou práci,“ odtušil Smrťák.
Harrg složil dřevo ke kamínkům. S heknutím se narovnal a zavrtěl hlavou.
„Práce pro lovce lidí je tady v okolí jako všude jinde, Smrťáku. Stačí se podívat na toho ubohýho parchanta, kterýho máš na řetězu.“
„Tenhle? S tím jen projíždím. Chytil jsem ho až v Ardenu. Kdybych ho ale odevzdal tam, cena by byla nižší, a taky by ho jenom pověsili. A že o to dost stáli. Dva dny jsem se s nimi musel dohadovat. To v Beauclaire je na něj vypsáno moc pěkných tři sta padesát zlatých. A já je chci. Kromě toho nejspíš dostane zostřený trest. Až z něj budou stahovat pásy kůže, ještě bude prosit o tanec na konci provazu. Třeba ho budou i lámat kolem. A já to chci vidět,“ zašklebil se zle Smrťák.
„Co provedl, že si vysloužil něco takového?“ otřásl se Harrg.
„Přesně nevím, ale zaslechl jsem něco o tom, že v celé záležitosti figurovala rychtářova žena a manželská postel. A kuchyňský stůl. A seno ve stáji. Je to pěkně nadržený zmetek.“
„Hochu nešťastnej,“ obrátil Harrg oči k nebi. „Jen kvůli tomu, že jsi neudržel ptáka v kalhotách.“
Smrťák se zachechtal. Byl to nepříjemný, skřípavý zvuk.
„Ušetři si lítost. Zaplatí za svou blbost. Za to, že pořád opakuje ty samé chyby. Jak myslíš, že jsem ho chytil? Mezi ženskými stehny. Kromě toho to není jen tak nějaký floutek, truvér a povaleč. Je to vůdce loupežnické bandy. Nebo alespoň byl. Pět z nich jsem složil a nechal chcípnout v bahně selského dvora.“
„Jo, jsi zasraný mordýř,“ zahučel vězeň.
„Hleďme, kdo to mluví a o morálce káže. Kolik kupců jsi nechal s proříznutým hrdlem ležet ve vývratu?“
Smrťák upřel na vězně pohrdavý pohled. Pak pokýval hlavou.
„Nic neříkáš? To je moudré, a ve vlastním zájmu bys v tom měl pokračovat. Odměnu za jeho kumpány jsem vybral na místě, ale moc za ně nebylo.“
Harrg se zamračil.
„Počkej, počkej, Smrťáku. Snad to není Lambrecht? Po tom pacholkovi šli biřici celé roky.“
„Nepovídej. A přitom je to takový sráč. Zřejmě jsem se měl vrátit už před lety. Ale takový už je život. Můžu si nalít cikorku? Zaplatím.“
„Posluž si, hrnky jsou támhle na polici,“ máchl Harrg rukou doleva.
Smrťákovi stačily dva dlouhé kroky. Přestože v té chvíli stál ke svému vězni otočený zády, ten se ani nepohnul a o nic se nepokoušel.
„Mohu také dostat šálek?“ ozval se zvučně.
Lovec lidí se po něm ani neohlédl.
„Harrgu, udělej mi laskavost a dej mu hrnek vody. Třeba z koňského žlabu. Cikorky je pro něj škoda.“
„Kvůli němu ven nepůjdu, vedle mám vědro,“ zareptal správce stanice.
Vzal poslední volný hrníček a prošel dveřmi do vedlejší místnosti.
Smrťák zamířil ke kamínkům. Pomalu si nalil z konvice. Napil se a sykl. Pak se zadíval na muže v kabátě a s brýlemi.
„Horké,“ poznamenal.
„Vskutku,“ přitakal muž. „Jak se dá ostatně očekávat od tekutiny na rozpálených kamnech.“
Smrťák se ušklíbl.
„Copak jste zač, pane? Nemohl jsem si nevšimnout mrtvého, který leží venku vedle verandy. A také meče po vašem boku.“
Oslovený mírně pozvedl obočí a na tváři se mu objevil úsměv.
„Nuže, pane, jmenuji se Julius Fuarieu a jsem ranhojič a lékař. Pokud byste mi snad nevěřil, podívejte se do dvou kožených brašen postavených vedle dveří. Jsou v nich mé nástroje, zásoby a přenosné laboratorium. A co se mrtvého týče, je to následek soukromého sporu, do kterého nikomu nic není.“
Stále s úsměvem se Julius napil z hrnku.
Lovec lidí naznačil hlavou úklonu.
„Prohlédl jsem si ho a není na něj vypsána žádná odměna, takže mě nezajímá. Ani na vás, když už jsme u toho.“
Lékař opět pozvedl obočí.
„Vidím, že jste skutečně oddán své profesi.“
„Peníze jsou všude okolo. Stačí jen dávat pozor.“
Smrťák zafoukal do tekutiny v plecháčku a poté se podruhé napil. Tentokrát spokojeně zamlaskal.
„Namletý kořen čekanky, a jak lahodně chutná s horkou vodou, že?“ poznamenal Julius. „Ještě lepší by ovšem byl s kapkou mléka. Žel, náš hostitel má k dispozici jen kozí mléko. A přestože je čerstvé, přímo ze struků, je příliš… jak bych to jen řekl? Ach ano, aromatické.“
„Dost, to stačí!“ mávl lovec lidí rukou. Řetěz zachřestil a vězeň vyvedený z rovnováhy hekl.
„Věřím, že jste felčar. Lékař, ranhojič a nejspíš chirurg. Proto byly ty rány tak precizně zasazené.“
Julius jen pokrčil rameny.
„Ale jak říkáte, není to moje věc. Nějakou chvíli jsem si myslel, že byste mohl být z branže, a to by byl problém.“
„Nemám žádný zájem na vašem vězni. Přestože jako lékaři mi není příjemné pomyšlení, že tak mladý život již brzy vyhasne.“
„Když myslíte. Pochybuju, že bude někomu chybět.“
Ukázal na malý kastrůlek, který stál vedle konvice.
„Co to tady máte za dryák, doktore? Vypadá to, jako byste tam vařil kůru.“
„Vskutku je to kůra. Přesněji řečeno březová kůra včetně lýčí. Odvar z březové kůry je výtečný prostředek na léčbu horečnatých stavů a bolesti.“
Lovec lidí se na felčara zahleděl a o půl kroku odstoupil.
„Vy jste nemocný?“ zeptal se s podezřením.
„Nikoliv, ten odvar je pro mého manžela.“
Řekla to postava v dlouhém, černém saténovém plášti s kápí, která seděla na štokrleti vedle druhé dosud mlčící osoby. Ta si lebedila ve stařičkém křesílku s potrhaným čalouněním. Též na sobě měla plášť dlouhý až po paty a klobouk se širokou krempou, přezkou a dvěma pštrosími pery si stáhla do čela tak, že jí nebylo vidět do obličeje. Hlas té, jež promluvila, patřil ženě. Dosud se ani nepohnula, a právě proto si jí Smrťák nevšímal. Nyní vstala.
„Hleďme, už jsem si myslel, že jste němá. Nebo mrtvá,“ poznamenal.
„Nebuďte impertinentní,“ ozvalo se zpod kápě. „Zatím nebyl důvod zapojovat se do hovoru. A kromě toho mám úplně jiné starosti.“
Lovec lidí položil ruku na jílec meče.
„Odpusťte, paní, ale chovám hlubokou nedůvěru k těm, kteří skrývají svou tvář. Mohla byste si sundat kápi? Pomalu.“
„Je to nezbytné?“
„Trvám na tom.“
Zpod kápě se ozvalo popuzené odfrknutí. Pak se zvedly štíhlé drobné prsty v jemných rukavičkách z kozinky a shodily kápi z hlavy.
Lovec lidí sebou škubl. Na pěkná selská děvčata jeden narazil v každé vsi, ale tohle bylo něco úplně jiného. Tahle žena byla krásná.
Mohlo jí být kolem dvaceti pěti let a podél klasicky řezaného obličeje se vlnily lokny barvy leštěné mědi. Zpod klenutého obočí na něj hleděly jasně modré oči. Rozzlobeně a s jistým podtónem pohrdání.
„Tak! Spokojený?“
Smrťák se pochybovačně zamračil.
„Máte rozpuštěné vlasy. Vdané ženy nosí čapce.“
Žena se výsměšně pousmála.
„Jak by mohl mít takový buran jako vy ponětí o tom, jaké účesy se nosí u dvora?“
„Co jste vůbec zač?“ zavrčel popuzeně.
„Markraběnka Valerie z Greyhillu.“
Žena před sebe natáhla ruku s prsty směřujícími dolů. Na jednom z nich měla přes rukavici nasazený masivní stříbrný prsten.
Lovec lidí na ni nechápavě hleděl. Aha, chtěla políbit ruku. No tak to by si raději uhryzal nohu. Ale věřil, že je skutečná šlechtična. S takovou samozřejmou arogancí se člověk musí narodit. Leda by byla opravdu skvělá herečka. Tomu ale zase neodpovídaly rukavice, které nosila povětšinou šlechta. Nedivil by se, kdyby to bylo kvůli tomu, aby se nemuseli holou kůží dotýkat prostých lidí. Uvolnil se a spustil ruku z jílce meče.
„Co u všech bohů hledá šlechtična z Daleshire v Aisante? Neměla byste se starat o své panství a nevolníky?“ zavrčel s nepřeslechnutelnou hořkostí.
Žena jako by maličko znejistěla.
„Byli jsme s manželem navštívit starého přítele. Na zpáteční cestě se rozbil kočár a manžel naneštěstí onemocněl. Jsme rádi, že jsme došli až sem.“
„Co mu je? Nemá na těle černé boláky?!“
Doktor si diskrétně odkašlal.
„Mohu vás ujistit, že o černou smrt se nejedná. Je to jen prostá několikadenní chřipka. Pokud by nepropukla na cestách, snadno by ji vzhledem ke své tělesné konstituci překonal. Takhle bych však svého pacienta rád dostal co nejrychleji do města a na lože.“
„Tak to hodně štěstí!“ ušklíbl se lovec lidí.
„Přijel jste kočárem, ve kterém cestujete jen ve dvou.“
„A tak to také zůstane. Společnost věci jen komplikuje.“
Valerie popošla dopředu.
„Zaplatíme za cestu.“
„Nestojím o vaše peníze o nic víc než o vaši společnost. Já na kočár v tom zapadákově čekal dva dny. Zvykejte si.“
Doktor Julius se lišácky pousmál.
„Konečné slovo bude mít stejně kočí, nebo se mýlím?“ nadhodil.
„Zaplatil jsem si soukromou jízdu,“ mračil se dál Smrťák.
„Uvidíme.“
Lovec lidí si přidřepl, aby mohl nahlédnout pod klobouk sedící postavy. Hned zase vstal a jen krátce zavrtěl hlavou. Důkladnost se mu vyplácela, ale tentokrát díky ní mince nezacinkají.

——————————-

Stáhněte si celou ukázku v presskitu.

——————————-

O autorovi

Jakub Hoza se narodil roku 1978 v Benešově. Přestože si dlouho myslel, že by mu slušel klobouk a bič, vystudoval nakonec obor „Elektronické počítačové systémy“ a nyní pracuje v IT oddělení jedné nejmenované zdravotní pojišťovny.
Píše především „deviantní“ dark fantasy a „splatterpunkové“ akční sci-fi. Dosud publikoval sedm knih (Theatre Macabre, Okovy osudu, Projít ohněm, Do pekla a zpět, Jako sama smrt, Spálená země a Sochaři masa) a občas přispěje povídkou do časopisu Pevnost.
Hoza se více než třicet let zabývá teoretickým i praktickým studiem boje zblízka, především chladnými zbraněmi. Některé stěny jeho pražského bytu jsou ověšeny ocelí tak, že vypadají jako hradní zbrojnice. Kromě toho se věnuje především rodině a psaní. Občas si znovu s chutí přečte něco od svých oblíbených autorů Sapkowského, Kulhánka a Pratchetta.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press


mystery-press-logo

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona a Tima Weavera, ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeSochaři masa

Hoza, Jakub

Mystery Press, 2023

Napsat komentář