Přinášíme vám ukázku z knihy Bílý pes,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

„Zeptám se znovu,“ řekl jsem. „Je to vážně nutný?“
Jeli jsme po tullamarinský dálnici na začátku večerní špičky, všude kolem se míhaly taxíky, náklaďáky, osobáky a dodávky, všichni řidiči unavený a agresivní.
„Nechci umřít a nevědět,“ odpověděla Linda Hillierová. Mimořádně jí to slušelo, jak to tak bývá, když někdo odjíždí.
„Já to nechápu,“ namítnul jsem. „Proč bys nemohla umřít a nevědět? Proč je to horší než umřít a vědět? Řekněme, že jsi horolezkyně, máš šanci vylézt na Everest, K-47, AK-47, Speciální Káčko, zkrátka nějaký neobvykle velký kus svislýho kamene. Spadneš z něj nebo z nějakýho ledovce a zmrzneš jak hrášek. V ten okamžik víš. Tak mi pověz, oč je to lepší než…“
Ucítil jsem na sobě její pohled. Nechtěl jsem riskovat a podívat se na ni. Řídil jsem její auto, novou alfu, trochu moc kultivovaného mazlíka pro někoho, kdo je zvyklý na surové americké bestie s vé osmičkou, na výkon bez špetky zodpovědnosti.
„Jacku,“ řekla. „Nejspíš mě po dvou měsících vyhodí a doplatí mi zbytek smlouvy. Pošlu pro tebe. Pronajmeme si byt v Paříži, budeme pozdě vstávat, pít kafe, jíst croissanty, chodit na procházky, obědvat v drahých restauracích, odpoledne si zalezeme do postele…“
Dojel jsem instalatéra jménem John Vanderbyl, specialistu na ucpané odpady, který za sebou táhl přívěs s kamerovým systémem na prohlížení kanalizace. Ploužil se a blokoval dopravu, tak jsem ho předjel a nechal za sebou. Pak jsem musel zkrotit instinktivní touhu alfy zůstat v pravým pruhu a všechny předjet. Stejně jako mě ji to přirozeně táhlo vpřed. Na rozdíl ode mě dokázala udržet tempo.
„To je skvělý,“ poznamenal jsem. „Takže musíš prohrát, abych já vyhrál. Budeš zdrcená, a já z toho budu impotentní. Na druhou stranu, jestli vyhraješ, já zůstanu v Carriganově uličce s prachovou maskou na ksichtě, zatímco ty budeš řádit na slavných královských matracích se svým mužným, na Etonu vzdělaným produkčním Nigelem.“
„Jak víš o Nigelovi?“ zeptala se.
„Kvalifikovaný odhad. Když ti Angláni touží po akcentu, proč si neseženou nějakou pěknou holku z Liverpoolu? Proč tahají do londýnskýho rádia Australanku?“
„Mají nás rádi. Nežereme jejich třídní systém. Nemáme instinktivní sklon klanět se pitomcům z vyšší nebo vyšší střední třídy. Chápeme ironii a nadsázku. A navíc můžeme sloužit jako zlí psi.“
Linda byla dobrý zlý pes. Ovšem klidný zlý pes, dokázala politikům pevně stisknout lýtko, aniž by jim prokousla kůži, nepustit a čas od času s nimi zatřást.
V pravým pruhu se otevřela mezera a já do ní najel, aniž bych k tomu měl sebemenší důvod. Rychle jsem předjel obchodního zástupce Bottomdollar Carpets a potom i čtyřkolku a starý mitsubishi.
„Co si dát ještě jednu rychlovku,“ nadhodil jsem, „až tam dojedeme?“
Položila mi ruku na stehno. „Radši ne. Chci tě tu nechat roztouženého.“
„Jako ostatně vždycky. Proč ti nestačí být nejlepší tady ve městě?“
Pitomá otázka. Už mi chvíli vrtala hlavou, takže vyslovit ji nahlas byla ještě větší pitomost.
Linda se dívala bočním oknem ven. „Holá ctižádostivost,“ prohlásila. „A taky si přijdu jako podvodnice, jako že jsem prostě měla kliku.“
„Jasně. Takovou kliku může mít každý. Stačí mít mozek jak motorovou pilu a hlas jako Lauren Bacallová. A to jenom za předpokladu, že se do tý branže vůbec dostaneš, na což potřebuješ krásný nohy, ochotný ruce a obstojný kozy.“
„Obstojný? Tak moment, kámo, na těchhle kozách jsem se něco nadřela. Makám na nich už od třinácti.“
„Tak dobře, závodní kozy. Každopádně jsi mi mohla dát vědět o něco dřív.“
Slyšel jsem ve svým hlase uražený tón.
Dlouhý prsty mi stiskly stehno. „Dřív jsem ti to říct nemohla,“ opáčila. „Zavolali mi, nabídli prachy, chtěli mě co nejdřív.“
„Stejně jako já. Bez těch prachů.“
Blížil se sjezd k letišti.
„V kufru je fůra jídla,“ povídá. „Věci, co se rychle kazí. Včera jsem zašla na Victoriinu tržnici.“
„Zaparkuju.“
„Ne. Zajeď přímo na mezinárodní odlety. Nezhasínej motor. Vezmu si kufr a za pár vteřin jsem pryč. Žádné loučení, jak říkával můj táta. Nesnášel loučení.“
Napadlo mě, že by se mi její táta asi zamlouval; farmář, kterýho rozdrtila banka a traktor, zabalil to bez rozloučení.
Dál jsme jeli mlčky. Začalo pršet. Nemohl jsem najít stěrače.
Ukázala mi, jak se zapínají.
„Co s tímhle autem?“ zeptal jsem se.
„Nech si ho u sebe. Jezdi s ním. Pro tohle kotě se vrátím. Kotě. A taky jsem zapomněla vypnout lednici a mrazák. Uděláš to pro mě?“
„Jen když mi slíbíš, že se budeš chovat slušně.“
„Jasně. A když ne, ode mě se to nedozvíš.“
Najel jsem k terminálu a zastavil za taxíkem. Linda mi vzala hlavu do obou rukou a políbila mě, silně, odtáhla se a potom mě políbila ještě jednou, s mírně pootevřenými rty, slušná pusa.
„Víc,“ žadonil jsem. „Kotě.“
„Později. Kotě. Drž mi palce.“
Přikývnul jsem, nebylo mi do řeči.
Natáhla se přese mě, přičemž mě vlasy polechtala na tváři, a otevřela kufr. Vzala si ze zadního sedadla cestovní tašku, zlehka mi přejela konečky prstů přes rty a vystoupila. Zezadu vytáhla malý zavazadlo, načež kufr zase zavřela. Díval jsem se, jak prochází dveřmi do haly, ani jednou se neohlídla. A byla fuč.
Domů jsem se vracel s knedlíkem v krku, jel jsem přiměřenou rychlostí pod ostrými krutými světly, neměl jsem potřebu nikoho a nic předjíždět, vdechoval jsem vůni nový kůže a poslouchal tichý šustění italských stěračů; znělo jako oddechování spícího dítěte. U starý fabriky na boty jsem zaparkoval pod duby. Zazvonil mi telefon.
„Zítra,“ sdělil mi Andrew Greer, můj bývalý partner z advokátní praxe, „se pokusím dostat klientku z vyšetřovací vazby. Potom budu potřebovat tvoje neocenitelné služby.“

—————————–

Stáhněte si presskit s celou ukázkou.

—————————–

O autorovi

Peter Temple je jeden z nejuznávanějších současných australských autorů detektivek se narodil v roce 1946 v Jižní Africe. V roce 1982 se přestěhoval do Melbourne, kde se živil zejména jako novinář a pedagog. Proslavil se však až o něco později svými romány, a to především čtyřmi krimi thrillery se svérázným soukromým vyšetřovatelem Jackem Irishem (Staré dluhy, Temný příliv, Konec světa, Bílý pes). Čeští čtenáři znají také detektivku Drsné pobřeží (za niž Temple obdržel jako první Australan prestižní britské ocenění Gold Dagger) a její volné pokračování Pravda. Autorovy knihy byly přeloženy do více než dvaceti jazyků, získaly řadu dalších cen a série s Jackem Irishem se dočkala filmové a seriálové podoby s Guyem Pearcem v hlavní roli. Peter Temple žil až do své předčasné smrti v roce 2018 s manželkou Anitou a synem Nicholasem v australském Ballaratu.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Temple, Peter

Mystery Press, 2023