Romány pro ženy a další katastrofy

Opatrilova_Romany pro zeny a dalsi katastrofy
Tak jsem se nedávno od jednoho inteligentního a vysoce vzdělaného (i sečtělého) muže dozvěděla, že „je teď hodně literatury psané ženami“.

Slyšela jsem to potom i od dalšího intelektuála. Podivoval se nad tím, že je teď „tolik žen, co píše“, a ptal se mě, proč si myslím, že tomu tak je. (Asi měl pocit, že já bych to měla vědět, když jsem úředně považována za ženu a nedávno si všiml, že mi vyšla kniha.) Argumentoval třeba tím, že jsou tu přece „ty dvě“ slavné spisovatelky. Ta, co napsala Šikmý kostel, a „pak ta druhá“, ale na její jméno si nevzpomněl.
Ty dvě.
Tak přemýšlím, čím to asi je, že ženy začaly psát. V posledních letech. Protože to je přece ona premisa, ne? Když je teď tolik ženských spisovatelek. To asi předtím nepsaly… Ne, jistě, měla bych být hodnější. Měla bych být vlastně ráda, že si dotyčný muž všiml, že jsou tu „ty dvě“ spisovatelky. Měla bych ocenit, že už to zašlo tak daleko, že si i muži všimli, že ženy píšou! Jupí!
Anebo bych mohla být kapánek znechucená, že ani v dnešní době chytrého muže nenapadne, čím to asi je, že v historii není příliš mnoho literatury psané ženami. Mohlo by mě rozčílit, že ví „o těch dvou“, když je česká scéna plná úchvatných spisovatelek žen a jejich počet zdaleka převyšuje „ty dvě“ (a to nemluvím o tom, že na jméno „no té druhé“ si nevzpomněl, ale tak nějak předpokládal, že je přece jasné, že já budu vědět, kdo to je, „ta druhá“, jako by byly jenom dvě, z čehož vyplývá, že možná dvě už je příliš, když je jich teď „tak moc“; úplný roztržený pytel.)
Přiznám se, poslední roky záměrně sahám hlavně po knihách psaných ženami. A je to jistě určitým způsobem omezené, ale zdá se mi, že potřebuju zacházet do extrému, ve světě, kde rovnováha neexistuje. Vyrostla jsem převážně na knihách od mužů, o mužském světě, a ještě na střední škole jsem ženami psanou literaturou skoro pohrdala. Někdy v tu chvíli jsem začala uvažovat. Proč tomu tak vlastně je? Proč je všechno jen mužské? Proč intuitivně přistupuju k ženské literatuře s podezřením? Kdo mě to naučil? Nebo je to vrozené? Je to společností, nebo jen mou konkrétní výchovou, či snad školními osnovami?
A jak se člověk začne ptát, už nemůže přestat.
Vemte si třeba tu poličku v knihovně s nápisem romány pro ženy. Co se mi tím vlastně sděluje? Jak často narazím v knihkupectví na oddělení romány pro muže? No, hádám, že pro muže je teda ten zbytek. Anebo je polička romány pro ženy jakýmsi varováním: pozor, tady najdete jen tu „oddychovou četbu“, jen tu „méně kvalitní“, romány „o lásce a citech“ (čti: o tom, co je přece na žebříčku hodnot o něco níže, a tudíž i spojováno s ženstvím).
Znepokojuje mě oddělení románů pro ženy a stejně tak mě znepokojuje povýšený a lehce opatrný dotaz na to, proč najednou píše tolik žen. Znepokojuje mě, jak automaticky a často bez přemýšlení – nehledě na pohlaví – řadíme určitou literaturu výše a druhou zase níže. Znepokojuje mě prohlášení, že moje kniha Počkej na moře je „na milostný román kvalitní“ (čti: milostný román je spojován s láskou a city, tudíž s ženskými vlastnostmi, které se přece v patriarchální společnosti řadí níže, a tak by měl být milostný román logicky brán méně vážně než třeba romány řekněme o válce).
Jestli je zatím nemožné zbavit se v literatuře genderu autorů a pokud je zatím těžké chtít po některých čtenářích, aby pohlaví autora nevěnovali pozornost, ale věnovali pozornost samotné knize, možná by nebylo od věci dělit od nynějška knihy v knihkupectví na romány pro ženy a pro muže a pak třeba pro nebinární osoby. Co říkáte? A hezky si pohlídat, kdo co nakupuje! Aby v tom náhodou nebyl zmatek. Protože přece naše pohlaví je pro literaturu tak rozhodující…


Veronika Opatřilová

Veronika OpatrilovaMiluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.

Její románová prvotina Ostrov žije vyšla v lednu 2021 a nedávno vydala autorka novou knihu Počkej na moře.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeOstrov žije

Opatřilová, Veronika

Pointa, 2021

zobrazit info o knizePočkej na moře

Opatřilová Veronika

Prostor, 2022

Napsat komentář