Ukázka z knihy Počkej na moře (Veronika Opatřilová)

pockej na more uvodni
Pro nedělní ukázku z knihy jsme dnes vybrali prozaické dílo české autorky Veroniky Opatřilové. S nádechem balady líčí milostný vztah dvou mužů v době, kdy už sice homosexualita nebyla trestným činem, ale i přesto se musí vypořádat s mnoha předsudky a dávkou nepochopení.

Knihu Počkej na moře vydalo nakladatelství Prostor.

Mohlo by to tak zůstat už napořád. Ty a já a brightonské molo za brzkého rána, velcí šedobílí racci kroužící nad našimi hlavami. „Mohlo by to tak už zůstat,“ řeknu, ale je to spíš otázka než konstatování. Nevím, co odpovíš, možná vůbec nic. Ležím na zádech a hlavou se opírám o tvoje břicho, ty ležíš na písku a díváš se do nebe, prsty mi nezúčastněně projíždíš ve vlasech.
„Mohlo by?“ zopakuju a tentokrát se už doopravdy ptám, protože co kdyby ano? Co kdyby mohlo a já bych se nikdy nezeptal, nikdy ti nedal najevo, že to je to, co chci. Zůstat s tebou v Brightonu navždy.
„Ty víš, že ne,“ řekneš jenom, slyšel jsi mě a já si myslel, že mě neposloucháš, a proto neodpovídáš. Jen jsi hledal ta správná slova odmítnutí.
„Vím? Jak to?“ protože já nevím. Mohl bych žít natrvalo v Anglii. Hodně lidí zůstane tam, kam se rozhodli odjet studovat, nejdřív jen na chvíli, měsíc se promění v další, a nakonec v rok. Celý život. Mohl bych. Časy se mění. Ty bys mohl zažádat o místo na místní univerzitě, tvůj bratr by nám mohl pomoct najít si byt. Sám jsi řekl, že tady je možných mnohem víc věcí. Včerejšek byl jedním z důkazů. The Spotted Dog. Klub, co mi vyrazil dech a přivedl mě k otázce, kterou ti teď musím položit. Proč ne, když existuje Spotted Dog, místo, kde se lidé jako my svobodně scházejí a seznamují, pijí pivo, povídají si a tančí ? Proč ne, když jsi celou tu dobu o takovém místě věděl? Proč ne, když o tobě ví tvůj bratr, když jsi tady už žil a sám tvrdíš, že jsi měl mnohem víc příležitostí než na našem ostrově ? Příležitostí být s jinými muži. Být sám sebou. Objevovat, experimentovat.
„Proč vlastně ne?“
„Můj život je jinde,“ řekneš líně. Slunce se už vyhouplo nad obzor, celou noc jsme nespali, její větší část jsme strávili v klubu, zbytek na pláži. Teď se ale do našeho příběhu plíží den, ostré slunce, které zatím jen slibuje teplo, moře se přibližuje a mně začíná být zima. V noci to bylo jiné. V noci, kdy jsem ti neviděl do tváře, jen tvoje obrysy v záři pouličních lamp smíchané s tlumeným svitem dorůstajícího měsíce. Zvuky se rozléhaly z ulice a odrážely od mola, aby potom dopadly na písek a na vodu a dostaly se až k nám, už trochu zkreslené, nerozluštitelné. Písek ještě sálal trochu tepla, které se na něm usadilo během dne, a tvoje ruce na mém zpoceném těle byly horké a já jsem se nebál, sledoval jsem stíny z osvětleného mola, jak se prolínaly s těmi našimi, tvoje polibky na mém krku, musel jsem chutnat slaně. V noci jsme mohli existovat i my. Stejně jako všichni ostatní. Noc je na rozdíl ode dne přívětivá, respektuje nás, možná proto, že jsme sami jako ty stíny, pohybujeme se potichu a snažíme se nebýt vidět, nerozpoznatelní, trochu rozmazaní. Takoví jsme. Ty a já a všichni ostatní z klubu, kam jsi mě vzal. A jedině v noci, jedině za tmy dostanou naše obrysy jasné kontury. Skutečně ožijeme. Najednou jsme ze stejné hmoty jako okolní svět, dokážeme se sebe dotknout, dokážu nahmatat tvoji ruku a položit si ji na srdce.
Za bílého dne řekneš: „Můj život je jinde,“ a i když se tvoje kůže ještě dotýká té mé, už mě ten dotek nepálí. Je to najednou tvůj život a vedle něho ten můj, dvě oddělené reality, nejsme jeden, jako jsme byli za noci, schovaní v temnotě brightonského mola. Tvůj život. Je jinde.
„Ale bylo by to možné,“ řeknu ještě a doopravdy to tak nemyslím. V té větě ani není celá moje duše. Pronesu ji jen tak ledabyle, jen protože se mi zdá, že bych ji měl vyslovit, aby sis náhodou nemyslel, že se vzdávám moc snadno, i když jsem to opravdu vzdal už dávno. Možná když začalo svítat.
„Bylo. Možné je všechno,“ odpovíš mi stejně ledabyle, snad abych si nemyslel, že nejsi ochotný riskovat, zkoušet všechny možnosti, zacházet do hloubky, kam se nikdo z nás stejně nikdy neodváží. Stisknu ti ruku. V tu chvíli poprvé pomyslím na návrat domů. Do našeho hotelového pokoje se vracíme promrzlí a mokří, schody skřípou, když po nich stoupáme nahoru. Naši domácí naštěstí nepotkáme, zavřeme za sebou dveře a potom si dáme oba horkou sprchu. Společně. Myješ mi vlasy, mám v nich písek z pláže, směješ se tomu, záda mi třeš houbičkou a mýdlem, tisknu se k tobě. Večer jdeme na doporučení Elisabeth do Florida Rooms. K našemu obrovskému překvapení nám u vchodu natisknou na ruku razítko a kluk v upnutém roláku nám vysvětlí, že takhle budeme moct z klubu kdykoliv odejít a zase se vrátit, aniž bychom platili znovu vstupné. Mrkne na nás, když dodává, že to je nejlepší způsob, jak si odvést holky na nedalekou pláž.
„Však víte…“ pronese tajemně.
„Dneska je tam spousta Švédek,“ dodá ještě.
„Tak proto tě sem Elisabeth zvala,“ zašeptáš mi do ucha. Klub The Florida Rooms je na rozdíl od předchozího večera plný heterosexuálních párů a opilých studentek, atmosféra je plná světla a hudby, chybí jí určité tajemství, jistá dávka bolesti. Na koncertě kapely The Who se necítím moc dobře. Nedokážu se naladit na energii, která nás obklopuje. Vrací se mi vzpomínky na stíny, na blikající lampu na promenádě, na tvář měsíce skrývající se za potulnými mraky. Brzo odcházíme, jdeme se projít po pláži a skutečně narazíme na několik dvojic schovávajících se ve tmě stejným způsobem jako my včera, ale jejich setkání je krátké, rychlé a plné opilého smíchu. Neskrývají se doopravdy, pro ně je to jen hra. V Brightonu nám zbývá poslední víkend, v neděli brzo ráno odjíždíme zpátky na ostrov. V novinách čtu o studentských nepokojích, které jsme minuli jen o několik dnů. Skončily, než jsme do města dorazili. Prohlížím si fotky, potom noviny položím na postel a vyjdu na balkón. Ještě jedna procházka po molu, ještě jedna návštěva kavárny, pláž a ještě jedno setkání s tvým bratrem, kterého se neúčastním. Potom je po všem. Necháváme Brighton za sebou, jedeme kolem pobřeží, projíždíme Hastingsem, Worthingem, Chichestrem. Mlčíme. Znovu budu sám v pokoji u Helene, znovu dlouhé telefonáty z červené budky u kostela, znovu se k tobě vkrádat potají za bílého dne, znovu a znovu, hotelové pokoje, pronajaté karavany a nenávistné pohledy. Jsem unavený, vyčerpaný. Na našem ostrově vytrvale prší. Na trajektu se dozvídáme, že pršelo skoro celý týden a v Rydu jsou proto záplavy. Prší, když vjíždíme na pevninu i když projíždíme High Street a ty parkuješ u kostela. Prší, když otevírám dveře auta, když se na tebe usměju, když ode mě odjíždíš ke svému domu. Proč bych nemohl jít s tebou? Prší, když kráčím k Helene, a prší i v noci, když zpátky ve své posteli nedokážu zavřít oči a usnout. Chvíli se dívám oknem ven na deštěm zmáčené ulice, potom na svoje předloktí, snažím se smazat černé razítko, které na něm ulpělo, ale nedaří se mi to, barva se nestírá, nerozmazává, nedokážu ji setřít, ani když si dřu kůži do ruda.

————–

Ráno pršet přestane, když jdu ale na snídani na ulici St. Thomas Street do kavárny Ande, je celá zatopená. Poté co v sedm ráno otevře, musím se k pultíku brodit po kotníky ve studené a špinavé vodě. Koupím si bochánky a potom se brodím zase zpátky domů. Moje i tvoje ulice zůstaly ušetřeny, protože leží vysoko u kostela. Zvažuju, jestli se za tebou zastavit, ale tu myšlenku rychle zavrhnu. Místo toho stojím u lavičky, která je příliš mokrá, než abych si na ni sedl, a žvýkám horké bochánky. Netroufám si chodit k tobě domů. Ani ty mě k sobě nezveš. Po návratu z Brightonu mi zavoláš po dvou dnech. Navrhuješ, že se můžeme sejít v Shanklinu. Tvoji přátelé z Londýna tam mají letní chatu a pozvali tě, abys s nimi strávil nějaký čas. Napadlo tě, že bych za tebou mohl na den přijet. Můžeme ho spolu strávit na pláži. O tom, že bych mohl v té letní chatě s tebou a tvými přáteli pobývat taky, nepadne ani slovo.
„Jak dlouho tam budeš?“ zeptám se tě.
„Ještě nevím, oni jsou tady celé léto, možná tak dva týdny, možná déle.“
Čekají mě „dva týdny nebo déle“ izolace. To mi sděluješ. Po týdnu v Brightonu je jeden den na pláži v Shanklinu všechno, co mám. Řeknu, že se asi zastavím, ještě nevím, kdy mi to vyjde, zeptáš se, jestli je všechno v pořádku, a já myslím na to ráno na mokré pláži, na to, jak jsi řekl, že je nakonec možné úplně všechno, a na to, jak jsi mi před chvílí sdělil, že budeš dva týdny nebo déle pryč, a ani jsi nezaváhal, vůbec jsi svoje jednání nevysvětlil, neřekl jsi „budeš mi chybět“. Na to všechno myslím a moje vyčerpání, to, které jsem cítil, když jsme autem projížděli všechna ta identická přímořská městečka a já se díval na nekonečný pruh stále stejné pláže, to podráždění se vrací, zaplavuje mi celé tělo a já najednou nedokážu promluvit, nemám sílu ti odporovat, nemám sílu se s tebou hádat ani tě prosit, tvoje lhostejnost mě umlčuje, dusí.
„Jo, všechno je v pořádku,“ odpovím nakonec a zavěsím.
Je tohle vše, co kdy dostanu?

O autorce

Veronika Opatřilová (1986) je spisovatelka a překladatelka. Nikdy ji nebavila škola, ale bavily ji jazyky, proto studovala španělštinu. Nakonec ji však natolik okouzlilo Švédsko, kde žila, že se stala překladatelkou ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas fejetony, někdy povídky a hodně romány. V roce 2021 vyšla její knižní prvotina Ostrov žije, magický příběh o ostrově proměněném v divočinu. Miluje pečení a vůni kardamomu, chodí do lesa, běhá, hodně čte, vykládá tarot a snaží se pěstovat bylinky. Je feministka, queer a empat. Za nejlepší místo pro život považuje ostrov, protože kamkoliv se tam člověk podívá, uvidí moře.

Zdroj informací: Prostor

————————————————–

V rubrice Čtení ke kávě si můžete přečíst
také řadu autorčiných povídek.


prostor_logoNakladatelství PROSTOR vzniklo v prosinci roku 1989 jako přímý pokračovatel samizdatové edice Prostor a stejnojmenné revue, která vycházela od roku 1982 v nepravidelných periodách. Nakladatelství se hlásí k hodnotám evropského liberalismu. Vedle beletrie se orientuje na historii a kulturní dějiny s přesahem do ostatních společenskovědních oborů. V hlavní ediční řadě vycházejí díla, jejichž autory nakladatelství považuje za kmenové a zároveň čtenářsky nejúspěšnější – jde například o prózy německého spisovatele Bernharda Schlinka či romány Američana Paula Austera. Vedle zahraničních prozaiků jsou zastoupeni i domácí autoři, například Edgar Dutka, Eda Kriseová, Lenka Procházková, Jan Vávra či Martin Komárek.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizePočkej na moře

Opatřilová Veronika

Prostor, 2022

Napsat komentář