Školní výlet

Patricny_Skolni vylet
Proč si pamatujete nějakou událost dobře a jiná se vám vykouří z hlavy jako kouř?

Možná to dneska už někdo začíná trochu tušit, já ne. Ale jeden školní výlet mi utkvěl v hlavě hodně pevně. Nejen pro několik překvapení a proto, že jsme neotrávili učitelku práškama a všechno dobře dopadlo. Tenhle výlet mi v hlavě utkvěl i proto, že jsem měl poprvé v ruce dívčí prs.
Když jsem doma oznámil, že na závěr deváté třídy a vlastně i základní školy pojedeme na školní výlet pod stan, na dva dny, nic se nedělo. Až druhý den se maminka ptala: „A kdo s vámi pojede?“
„No Uzlová,“ odpověděl jsem.
„A žádný jiný učitel?“
„To já nevím.“
„Souška“ Uzlová jistě nebyla svatá, ale chovala se jako dáma. Tmavé vlasy nosila vyčesané do drdolu, chodila zpříma a na nikoho nikdy nežalovala. Zvládala neklid ve třídě i to pitomé hihňání poměrně s klidem.
Vzpomínám si, že když jsme se učili o člověku, řekla na stupínku: „Není místečka na našem těle, kam bychom si nedosáhli,“ a pokusila se dosáhnout si mezi lopatky… No to byl řev! Kam si sahali kluci, je lehké uhodnout. A ještě dneska se tomu směju.
Maminka se významně podívala na tátu a ten se za pár dní podíval do školy… Za zavřenými dveřmi, abychom my děti neslyšely, potom povídá mámě: „Žádnej další kantor nejede. Ta ženská (Uzlová) se zbláznila. Sama a s takovou třídou!“
Plánovali jsme učitelku uspat, nasypat jí večer u ohně do něčeho prášky na spaní, ale nakonec jsme si řekli, že jí to neuděláme. Tma všechno schová, láhev i polibek i cigaretu.
Nadešlo ráno našeho odjezdu, stáli jsme před školou a čekali na autobus. Učitelka přišla skoro první. Hned ji obklopily některý holky a povídaly a tak. Ona byla klidná, na hodinky se podívala jen jednou. Když už jsme byli skoro všichni, vyndala učitelka seznam, zavolala mě a já ještě s Eliškou jsme zkontrolovali přítomnost těch, kdo se na výlet přihlásili. A mezitím dorazili ještě dva cizí starší kluci. Jeden byl takovej medvěd a říkali mu Čak, dneska vím, že se to píše Chuck.
Moc toho nenamluvil, na mluvení byl zřejmě ten druhý, který to obstarával i za něj. Moc hezky se chovali k učitelce, ta se s nimi i smála, a toho Chucka dokonce pohladila po tváři, musel se k ní sklonit. Ze začátku to spíš vypadalo, že dostane pohlavek. Holka, co s těma klukama byla, dokonce učitelku objala. Ale to už – na přání – vybalil Chuck banjo a začal hrát a zpívat Rikatádo, trampskou písničku. Ta starší holka zpívala s ním. Přijel autobus, řidič pohovořil s učitelkou, pak šel něco zkontrolovat, všichni nasedli a jelo se. Před školou zůstala jen ta starší holka, co s těma velkýma klukama přišla.
Stála tam a mávala.
Místo, kde jsme se k večeru utábořili, si nepamatuju. Zůstává mi v hlavě posekaná louka, která se svažuje k řece a nad cestou je les.
Všichni jsme byli napjatí a natěšení na večer, nevím, co jsme čekali, že se bude dít nebo co my sami budem dělat.
Po posledním koupání šli kluci na dříví a holky chystaly chleba a krájely konce buřtů na „kanadskou růži“ a pak jsme opékali a jedli a někdo ještě donesl plné tričko letních jablek a kluk, co byl s Chuckem, uvařil na trojnožce čaj.
Chuck zase hrál s naším Jirkou – kytaristou. A když se sešeřilo, zaťukal cizí kluk – Martin, jako já – na skleničku od hořčice a učitelka vstala, podívala se na Elišku a na mě a řekla: „Předpokládám, že jsme všichni.“
Zkontrolovali jsme přítomné, učitelka si s námi zazpívala dvě písně, vypila si čaj ze smaltovaného hrníčku a řekla, že je unavená a půjde spát a abychom se laskavě chovali slušně.
Martin ji doprovodil ke stanu, a když se vrátil, vytáhl z kapsy plochou lahev rumu (0,2 dcl), napil se a zbytek nalil do kotlíku. „Abychom to oživili,“ poznamenal.
A Chuck vytáhl z kapsy podobnou butylku, zavdal si a podal ji Martinovi, aby se čaj „probral“.
Někteří z nás vytáhli cigarety a nabízeli kolem a některý holky šly spát.
A tak jsme si udělali regulérní mejdan…
Teď už asi chápete, jak báječně to paní učitelka Uzlová měla vymyšlené!
Proč by s námi nejela na dvoudenní výlet, když si k ohni zařídila své bývalé žáky? A ti žáci se chovali, jako by patřili k nám, dětem. Ale byli to kluci, co chodili na vandr, spali pod širákem, uměli pít – věděli, kolik snesou, a kouření se tenkrát, kolem roku 70, moc vážně nebralo.
Martin potom u ohně vyprávěl, jak Chuck vyhrál soutěž o to, kdo vykouří nejmenšího vajgla, ale hlavně – jak vyhrál. Když už nedopalek nešlo držet, nabral ho z trávy dvěma stébly a zbytek cigarety prý vdechnul…
Špatně bylo jenom dvěma klukům, kteří k čaji s rumem pili víno, a ti se odebrali někam na břeh, kde se té nežádoucí směsi v břiše zbavili – pod dozorem. Ostatním poradila Olina, jejíž rodiče byli doktoři, aby si opekli chleba trochu víc a snědli a že jim nic nebude. Aktivní uhlí?
Zábava nabírala obrátky, ale já už jsem jen čekal, až Eliška půjde spát, že půjdu za ní.
Ano, vlezl jsem do stanu k ní, ale na nic jsem si netroufnul, ani zeptat se, ne. Tiše jsem čekal, až usne, a když hluboce oddechovala, natáhl jsem ruku a pod košilkou nahmatal její nahé ňadýrko. Moc jsem chtěl tu ruku na něm nechat, ale bál jsem se – co kdyby to ráno zjistila? Opravdu tehdy spala? Ach jo! Dětské lásky! A jak přemýšlejí děti?
Jinak ze školního výletu zůstaly střípky. Vdechnutý vajgl – taková kravina! Jenže taky vzpomínka na dobrou a moudrou učitelku, která nás měla ráda.
A na oheň a písničky a…


Martin Patřičný

Martin PatricnyAutor je výtvarník-dřevař, vypravěč. Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce řezbáře a soustružníka dřeva. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. jako dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Byl spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu – Nadace Dřevo pro život, režie Bedřich Ludvík, ČT 2/ 2008, 2009. V roce 2000 s Václavem Větvičkou a Hanou Hegerovou vyhlásili Den stromů, původně Den stromů a dřeva, 20. 10. 2000 poprvé. Národní muzeum je podpořilo výstavou Den stromů (M. Patřičný, J.  Michálek). Patřičný má za sebou přes sto výstav v tuzemsku, např. 1993 – Rudolfinum, Praha, 1995 – Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 – Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 – Akademie věd… Pravidelně vystavuje na Světě knihy. Pro For Arch připravil dvě rozsáhlé výstavy o dřevě. V zahraničí vystavoval mj. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006/7 – Salon Nezávislých, Paříž, (Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Itálie) a mimo Evropu roku 2008 v Torontu – North York Centre Library. Martin Patřičný vydal tyto knihy: Pracujeme se dřevem (v roce 2017 vyšlo 5. vydání), Dřevo krásných stromů (tři vydání), Monografie (2009), Kus dřeva ze stromu poznání (s Bedřichem Ludvíkem), Všecky krásy dřeva (2014), Jako v nebiPatřičná Čítanka (2014), Velká kniha o dřevě (2016). Od roku 1998 uspořádal řadu „Dřevěných večerů“ – diskusních i hraných s poesií a živou hudbou v Národním muzeu v Praze, Městské knihovně Praha a dalších městech ČR. Autorovi nedávno vyšla nová kniha Umění dřeva.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeAkord a jiskry
Povídky

Patřičný, Martin

Brána, 2021

zobrazit info o knizePatřičný. Monografie

Patřičný, Martin

Jonathan Livingston, 2014

zobrazit info o knizeTajemství dřeva

Patřičný, Martin

ISMC Bohemia, 2018

zobrazit info o knizePatřičná čítanka

Patřičný, Martin

Jonathan Livingston, 2014

zobrazit info o knizeKus dřeva ze stromu poznání

Patřičný, Martin - Ludvík, Bedřich

Edice České televize, 2011

zobrazit info o knizeVšecky krásy dřeva
Patřičný, Martin

Grada, 2014

zobrazit info o knizeVelká kniha o dřevě

Patřičný, Martin

Universum, 2019

zobrazit info o knizePracujeme se dřevem
Základní příručka

Martin Patřičný

Grada, 2010

zobrazit info o knizeJako v nebi

Patřičný, Martin

Agentura KRIGL, 2012

zobrazit info o knizeUmění dřeva

Patřičný, Martin

ISMC Bohemia, 2022

Napsat komentář