O sněžné ženě

„Kozáci, co hlídali u Bajkalského jezera hranice, se tomu průsmyku vyhýbali. Tvrdili, že tam ústí vchod do podzemních jeskyní, v nichž žijí sněžní lidé. A tak mě napadlo, že bych právě tudy mohl uprchnout do Mongolska a pak do Číny, dostat se na pobřeží, chytit nějakou loď do Evropy a tradá domů. Už bylo dávno po konci první světové války a my jsme s legiemi pořád trčeli na Sibiři. A tak jsem si koupil na cestu od pastevců malou herku a vyrazil. Když už jsem si myslel, že jsem se dostal přes hranici, odkudsi se objevila kozácká hlídka a začala po mně pálit. Koníka mi zabili, mě postřelili, takže jsem se skoulel po srázu do strže, kde jsem nakonec omdlel. Když jsem se probudil, obklopovalo mě vlhko, teplo a tma. A jak tak šmátrám kolem sebe, nahmátnu rozvalenou ženskou, co mě zahřívala vlastním tělem,“ vypráví stařičký kmet, pohodlně usazen v secesním křesle, obklopen dětmi a vnoučaty.
Na svět už se mnoho let dívá jen jedním, ale veselým okem přes silné dioptrické brýle. Jejich levé sklo má kvůli šedému zákalu mléčně zamlžené. Sněhobílý hustý ježek na jeho hlavě kontrastuje s modročernou srstí kocoura Čičíka, hovícího si na širokém opěradle omšelého ušáku z přelomu století.
„Ta osoba byla obrovská, asi dva a půl metru, a celá chlupatá. Chlácholivě zamlaskala a přitiskla si mě k hrudi. Ucítil jsem žár nahého srstnatého těla. Byla to sněžná žena.“
„No, taťko,“ okřikne vypravěče Božena, dědova rázná dcera. „To bys před babičkou nemusel.“ Bývalý legionář si však z napomínání mnoho nedělá a líčí ještě pikantnější detaily: „Obličej se mi zabořil do podušky polokoulí mohutných ženských ňader. Připadal jsem si v jejím náručí jako odrostlejší miminko.“
Čtyři vnoučata poslouchají s otevřenou pusou, syn Jiří se potutelně usmívá, babička obrací oči v sloup a dcera se mračí: „Proč se s tím, taťko, nevydáš rovnou do rozhlasu!!“ „Rozhodně by měl větší úspěch než to věčné: Byla bžžžída, solili jsme si chleba potem…“ pitvoří se nejmladší vnučka Viktorka na způsob vyprávění starých revolucionářů v pořadu pro důchodce A léta běží, vážení.

Nepočítej, že tam pojedeš

Dům v Senohrabech má kouzlo starých časů. Jsou tu všechny brýle, které kdy kdo v rodě nosil. Nebo střapce rakouského důstojníka, torzo karet na věštění a gramofon s hlásnou troubou. A také karabáč praděda rychtáře. Kolem stoletých hald cenností se občas nedá ani projít. Vypadávají ze skříní přecpaných tak, až se samy otvírají. Z ložnice se ozývá pomalý a nepravidelný ťukot psacího stroje. Místnost je zároveň pracovnou i obývákem. Manželská postel s nezastlanými peřinami je pokryta spisy. Na mohutném psacím stole a několika dalších vachrlatých policích se kupí knihy, časopisy a výstřižky z novin. Je tu rozevřený švédský slovník vedle pojednání o Luckých válkách a Historie Posázaví. Mezi šestnácti díly v kůži vázaného technického slovníku se válejí nejrůznější předměty denní potřeby – sklenička s umělým chrupem, brýle, hrníček, talíř s okoralým krajíčkem chleba, plné i prázdné lahvičky od léků, lupa, hřeben, kapesní nůž, baterka, kelímek od jogurtu s vypsanými tužkami, krmení pro rybičky. U velkého prasklého zrcadla bublá akvárium s pavími očky. Na křesle, přehozeném několika strakatými dekami, leží kožešinová vesta, kšiltovka a mourovatý kocour. Další dva černé kočičí ohony se omotávají kolem nohou spisovatele.
„Vyprávění o tom, co se honí v mozkových závitech starce nad hrobem, jsem začal zaznamenávat poté, kdy mě mrtvice poklepem na lebku upozornila, že už mám ten nejvyšší čas,“ ťuká do psacího stroje děda Jaromír, stařešina rodu emingrovského. „Protože brzy vstoupím do druhé stovky svého života, mohlo by se snadno stát, že by se o mně nic nevědělo, neboť mí současníci, kteří by ještě něco mohli říct, vymřeli načisto a já zůstávám tu osamocený jako staletá hruška v širém poli nebo Žid Ahasver na pochodu světem. Stává se mi stále častěji, že kdykoliv se octnu ve shromáždění většího počtu lidí, jsem tam nejstarší. Když přijedu na polikliniku do Prahy, kde jsem si před mnoha a mnoha léty léčil oči, prostatu a ostatní neduhy, uvedu personál do rozpaků, neboť příslušné evidenční kartotéky jsou již většinou skartovány…“ Do pokoje vstoupí žena spisovatele. Babička Ludmila je o dvacet let mladší, trochu při těle, ale na svůj věk velmi energická. „Na, tu máš heřmánek, Jarko,“ podává dědovi horký čaj. Na hlavě má šátek, kterým drží zrzavý příčesek. Nevyléčitelná choroba ji v mládí připravila o vlasy a do obličeje vryla ošklivé tmavé skvrny, pro které se musela celý život skrývat před sluncem.

Knihu Legionář a sněžná žena vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Související knihy

Emingerová, Dana

Mladá fronta, 2012