Čtení ke kávě: Jako vždy, jako nikdy, jako všechno a nic, 1. část (Jiří Raichl)

Jako vždy, jako nikdy, jako všechno a nic, 1. část

17.8.2021 Jiří Raichl Bez komentáře

Manželé středního věku přijíždějí do klidného penzionu, aby zde (obklopeni přívětivou útulností) prožili každoroční opakované líbánky. Stejný den, stejné místo, stejné apartmá, stejný stůl v restauraci…
Ale bude to letos opravdu stejné jako vždy?

Nehybné ticho brzkého jitra narušil podezřelý hluk.
Plíživý, podezřelý hluk…
Nerada opouštím měkoučké bezpečí pod dekou a jdu zjistit, co se to proboha děje.
Na ulici, přímo pod naší ložnicí, se vzrušeně dohadují tři tetky v šátcích a zástěrách. Kolem probíhá klučina, jako by zdrhal před medvědem.
Ohlédnu se na Alberta. Spí klidně jako Jezulátko v kolíbce.
Zato ten rozruch venku nekončí.
Naopak.
Zpoza rohu spěchá udýchaný kamelot, mávaje ranními novinami.
Huláká cosi, čemu vůbec nerozumím. A rozumět ani nechci.

* * *

Pan recepční František se s úsměvem uklonil a přidal obligátní pozdrav prošpikovaný veškerou povinnou zdvořilostí.
Ohlédla jsem se na Alberta. Tvářil se klidně jako Jezulátko v kolíbce. Neříkal nic, jen tak koukal do nikam.
To je celý on. Všechno musím vyřizovat já. Nechává to na mně. A sám jenom odevzdaně hledí do tajemné dáli.
„Ano, ano,“ recitoval mužík za šaltrem. „Jako vždy je pro vás nachystáno karmínové apartmá ve druhém poschodí. Láhev šampaňského na uvítanou je řádně vychlazena.“
„A sklenky?“
„Samozřejmě, madam. Jsou připraveny na stole.“
„Dvě?“
Františkovou tváří prolétl lehoulinký záchvěv údivu.
„Ale ovšem. Jako vždy. Všechno je jako vždy, madam.“
Jako vždy…
V karmínovém apartmá tohoto klidného hotýlku jsme s Albertem prožili nezapomenutelné líbánky. Od té doby sem jezdíme rok co rok, v ten samý den.
Jako tehdy… Jako vždy…
Již třiadvacet let. Dlouhých třiadvacet let…
Pikolík nám donesl zavazadla až na pokoj. Znovu jsem se ohlédla na Alberta, ale bylo to zbytečné.
Jezulátko hledící do dáli… Ještě nikdy se nestalo, aby vytáhl portmonku a zaplatil „krejcar od cesty“. Pokaždé to nechává na mně, jako všecko.
„Děkuju zdvořile, milostivá paní,“ zapištěl kluk. A na pozdrav švihnul dvěma prsty k čepici.
Přesně jsem věděla, co bude následovat: Albert se po cestě musí osprchovat. Je ulepený, zaprášený, zpocený. Nemá to rád, cítí se jako frontový bojovník po šturmu.
Chce vypadat dobře, čistě, svěže, sametově.
Chce vonět.
To se mi na něm vždycky líbilo. Žádný muž nevoní tak jako Albert.
Vybalila jsem oblečení a kosmetiku, naslouchajíc protivnému zvuku prýštící vody. Můj choť si libuje ve zběsilém proudu. Cokoli dělá, dělá opravdu naplno.
Ve dveřích koupelny se zjevil až za dobrou půlhodinku (šampaňské bylo naštěstí kromobyčejně dobré a precizně temperováno).
V bílém županu, z jehož výstřihu se zvědavě draly neposlušné chomáče prošedivělých chlupů, vypadal jako antický bůh všech myslitelných neřestí.
„Užij si lázeň,“ broukl. „A nespěchej. Počkám na tebe v restauraci. U našeho stolu. Jako vždy.“
Poslechla jsem. A ráda.
Albert miluje sprchu. Zato já dávám přednost vaně. Horké vodě s vonnými esencemi, co mě dokážou naplnit blažeností až po okraj.
Ještě mokrá a nádherně prohřátá jsem se postavila před zrcadlo. A dívala se na tělo ženy, která se pro změnu dívala na to moje.
Ani jedna z nás nevýskala nadšením.
Ano, vdávala jsem se později. Ve věku, kdy jiné ženy už dávno vodí ratolesti do školy.
Bylo mi jednatřicet. To znamená, že dneska je mi čtyřiapadesát.
Čtyřiapadesát…
Když bylo čtyřiapadesát mé matce, už dávno chodila v černém, s drdolem na hlavě, a připadala si jako stařena.
A já?
Já pořád toužím být žádoucí pro svého muže.
Ale touží po tom on?
Vidí ve mně tu dívku, do níž se zamiloval (a po setsakra dlouhé známosti ji konečně požádal o ruku)?
Nebo ve mně vidí stařenu, co by měla nosit černé hadry a drdol?
No, snad není tak zle, když stále ještě jeví zájem o tyhle naše líbánkové reprízy…
Stříkla jsem si svůj nejrafinovanější parfém, oblékla nejrafinovanější róbu doplněnou rafinovaným šperkem a rafinovaně odkráčela do šantánu.
Albert na mě čekal přesně, jak řekl: u našeho stolu. Jako vždy.
Elegantní. Mladistvý. Záludně přitažlivý.
Ano, tak si Alberta pamatuju z našeho seznámení.
Byla zima roku 1908. Moji rodiče, již pomalu smířeni, že jejich dcera úspěšně směřuje ke staropanenství, mě vzali do městského divadla na galakoncert. O přestávce mi táta koupil sklenici bílého vína, jenomže nějaký tupý nešika do mě vrazil…
A já polila pána, co zrovna procházel kolem.
Jo, ten politý pán byl Albert.
Pohledný mladý oficír v nažehlené uniformě. Vyrazil si s kamarády za kulturou.
A čeho se dočkal?
Budoucí manželka ho pocákala ryzlinkem.
Elegantní. Mladistvý. Záludně přitažlivý. U našeho stolu. Jako vždy.
Rozehrál svou oblíbenou scénku: na seznámení.
Dva cizí lidé se potkají v restauraci a vyklube se z toho rendez-vous. Nechápu, co ho na tom baví. Jako by nestačilo normálně k němu přisednout jako jeho zákonná životní družka.
„Dobrý večer, pane. Promiňte, máte zde volno?“
Pozvedl ke mně překvapený zrak. Tak tuhle etudu zvládá brilantně. S tím by mohl mašírovat rovnou do divadla nebo k filmu. Minul se povoláním, pacholek. Se svou vizáží měl být dávno hvězdou šoubyznysu.
„Ale prosím, madam.“
Povstal, dvorně se uklonil, odšoupl mi židličku a zase ji decentně přisunul. Tyjátr jako vystřižený z Gutha-Jarkovského.
„Co vám mohu objednat?“
„Snad nějaký aperitiv? Třeba Cinzano?“
„Dobrý nápad. Zrovna jsem o něm taky přemýšlel.“
Graciézním gestem pokynul číšníkovi, který připlul jako tajemný duch z hradní věže.
„Pán poroučí?“
„Dvakrát Cinzano s ledem. A jídelní lístek.“
„Jak račte.“
Duch se rozplynul. Zůstali jsme jen my dva. Já a můj kavalír.
„Líbezný večer, že ano?“
Hm. Poněkud otřepaná fráze. Ale pro zahájení konverzace není špatná.
„Ovšem. Začátek léta je moje nejmilejší roční období.“
„Skutečně? Já dávám přednost podzimu. Je kouzelný. Melancholický.“
No tak tohle by už pomalu stačilo, ne? Fraška je to pěkná, ale návrat do reality by neškodil.
Jenomže Albert to viděl jinak. Evidentně se báječně bavil.
A tak jsme tam seděli, pili Cinzano, jedli uzeného lososa a cordon bleu a klábosili o nesmyslech.
Hrál svou roli parádně, pročež i mě ten jeho spektákl uchvátil a začala jsem mu pohotově sekundovat.
Nenechal toho dokonce ani v okamžiku, kdy už jsme odcházeli do našeho apartmá; působil dojmem, že chudáček netuší, kam vlastně jdeme.
Stáli jsme před dveřmi karmínové romantiky, ale on se uklonil a podával mi ruku k rozloučení. Jako správný gentleman.
Jenomže já nechtěla správného gentlemana, já chtěla vášnivého satyra, co mě lapí do náruče, strhá mi šaty a pak se mě zmocní se vší svou mazlivou něžností…
Od tohoto pána jsem to však čekat nemohla.
Tento pán totiž není Albert. Je nejvyšší čas, abych si to přiznala.
Není… a nemůže být Albert…

* * *

Zpoza rohu spěchá udýchaný kamelot, mávaje ranními novinami.
Huláká cosi, čemu vůbec nerozumím. A rozumět ani nechci.
„Atentát! Atentát! V Sarajevu zastřelili následníka trůnu, arcivévodu Františka Ferdinanda! Atentát! Arcivévoda je mrtev, vévodkyně Žofie taky! Atentát v Sarajevu! Co s tím udělá Jeho Veličenstvo? Bude válka?“
Poslední věta mě bodne jako otrávený šíp.
„Bude válka?“
Ano, jediná logická odpověď zní: ovšemže bude.
Znovu se ohlédnu na Alberta. Spí klidně jako Jezulátko v kolíbce.
Nemůžu od něj odtrhnout oči. Musím si ten pohled užít, než mi pana rytmistra odvedou, aby ho někde roztrhal zbloudilý granát.
Sotva jsem se vdala, udělají ze mě vdovu.
Pesimistická vize, že? Ale ona se fakt vyplnila.
Nikdy mi z paměti nevymizí onen strašlivý den koncem září 1914, kdy na mě z úřední obálky zaštěkala zvěst, že můj milovaný manžel statečně padl v bitvě na Drině.

* * *

Rok co rok, v ten samý den.
Karmínové apartmá ve druhém poschodí.
Na uvítanou řádně vychlazená láhev šampaňského a dvě sklenky.
Dvě sklenky. Pro jednu osamělou ženu.
Pan recepční se za ta léta naučil mou podivínskou šarádu akceptovat. Aby ne! Však je to jeho zaměstnání, za něž je placen.
Romantická večeře ve dvou vždycky existovala jenom v mých představách. Čekal mě prázdný stůl, ale ve své iluzi jsem u něj chtěla vidět (a taky viděla) Alberta se vší jeho šviháckou noblesou. Opájela jsem se zurčivým potůčkem duchaplné konverzace, který však prýštil pouze v mé hlavě. Chiméra sice šalebná, leč neodolatelně nostalgická…
Dvaadvacet let. Pokaždé to bylo stejné. Jako vždy.
Až letos je to jinak.
Personál zřejmě popletl rezervace a u našeho stolu trůnil atraktivní muž ve věku Alberta, když jsme se brali. Nebylo vůbec těžké naskočit do rozjetého vláčku falešné balady…

… pokračování příště…

Jiří Raichl

Jiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik. Je členem Divadelního spolku F. A. Šubert, v němž působí jako scénárista a režisér.
Narodil se v Praze, aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (vč. desáté bídy) a v současné době zakotvil v sociálních službách.
Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe a sborníky povídek Zítra už bylo (2018), Tenčí než vlákno pavučiny (2019) a Mám se dobře, ale špatně to snáším (2020). Řídil rovněž vydání básnického sborníku 6 hlasů lásky (2019) a v roce 2021 vydal průřezový výbor své poezie Slunce v podhlavníku.
Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.