Čtení ke kávě: Deník Barbary W., 8. část (Jiří Raichl)

Deník Barbary W., 8. část

18.5.2021 Jiří Raichl Bez komentáře

Došlo na nejhorší: princezna Barbara čelí nebezpečí zásnub, což je v jejím případě akt zásadní důležitosti z hlediska budování image královského rodu. Jako každá významná událost jejího dosavadního života se i tento happening vyvine poněkud v rozporu s očekáváním…

Přečtěte si předchozí část!

12. prosince 2079

dnes je mi 19 let, 2 měsíce a 16 dní

Odpoledne mě táta pozval na skleničku portského.
A rakouské marcipánové bonbóny „Mozartovy koule“.
Rakušani jsou asi odporně cynický národ. Cynický a nechutný. Není divu, že jim tu jejich Marii Antoinettu zkrátili Frantíci o hlavu.
Ale ta cukrátka jsou fajn.
Rozhodně lepší než naše „After Eight“. Brrr, máta! To bych nehodila ani psům. Dokonce ani těm našim, co vypadají jako odložené rekvizity z natáčení hororu.
Za normální situace by tento mítink (stejně jako každý jiný) řídila matka. Nyní však byla hospitalizována na jisté soukromé klinice, což se poslední dobou stávalo čím dál častějším jevem. Ohledně konkrétní specializace daného sanatoria jsem nezjistila nic, neboť všichni sveřepě mlžili (Brian pochopitelně nejsveřepěji). Pouze strýček Willy se nechal slyšel, že prý „ta stará hysterka má nervy v hajzlu“, čímž celou záhadu náležitě osvětlil.
No, takže máma se naší schůze zúčastnit nemohla, což rapidně zvýšilo pravděpodobnost úspěšného výsledku.
„V tuhle hodinu – a hlavně před večeří – se nesluší popíjet portské,“ uznalo Jeho Veličenstvo zkroušeně, „ale když to nikomu neřekneme, tak to snad nevadí.“
Labužnicky poválel delikátní Fonseca Bin 27 na jazyku a konečně přikročil k tomu, co toužil projednat.
„Děvenko… totiž… princezno, pomalu přichází čas nalézt vhodného ženicha pro tvou královskou Výsost.“
„Jak nalézt? To jako pověříš Briana, ať se projde po Victoria Street a zkusí někoho ulovit? Ne, já vím, co máš v plánu. Vypátrat v jakési zapadlé severoněmecké vesnici posledního potomka takových těch Sachsen-Coburg-Glücksburg-Lillipusteinů nebo jak se ty fosilie jmenují, prostě idiota s prázdnou kapsou, co tam pase ovce, protože je retardovaný a k ničemu jinému se nehodí. Ale hlavně že má modrou krev. A toho mi uvážeš na krk. Tůdle!“
„Co blázníš?“ uchechtl se táta. „Máš pocit, že mi přeskočilo? Ideální adept je přece jasný.“
„Probůh! A kdo?“
„Eric! Kdo jiný?“
Tak tohle mě šokovalo!
Eric?
Nikdy jsem neměla pocit, že by mu otec kdovíjak stranil.
„Už se skoro nevídáme,“ namítla jsem. „Studuje v Cambridgi. Já nestuduju nikde, jelikož pro výkon královského majestátu pohodlně vystačím s částečnou gramotností.“
„To nevadí, že se nevídáte,“ ignoroval táta můj jedovatý šíp. „Vždycky jste se k sobě pěkně měli.“
„Jo. A když mi chtěl onehdy pohladit kozy, tak jsi na nás poštval Briana, ať se zamaskuje jako platan a překazí nám to.“
„Poštvala ho tvoje matka.“
„Já vím.“

* * *

Výstupem z porady bylo pozvání honorárního hraběte Bubblingtona i s chotí a panem synem na druhý svátek vánoční do Balmoralu.
To bude mazec…

26. prosince 2079

dnes je mi 19 let a 3 měsíce

K večeři se podávala studená kachna. Kdyby se podával studený kaučuk, vyšlo by to nastejno.
Poté jsme asi tak dvě hodiny naslouchali výkladu pana hraběte, jak je to s tím jeho hrabstvím, které de facto neexistuje.
„Ve třináctém století obdržel můj prapředek Hugo, zvaný Křivý nos, od krále Jindřicha III. celé bubblingtonské panství a titul hraběte k tomu. Byla to odměna za pomoc při sicilském tažení. Panství bylo později začleněno do svazku suffolkského hrabství. Takže nám zbyl už jenom ten čestný titul. A zámek pochopitelně.“
Hm, tak to je šlechta jako bejk!
Osm století se naparujou. A přitom jim patří jen prázdné jméno. A nějaká žalostná ruina, kde musí pantatíček kroutit rumpálem, aby vůbec měli vodu. A paní hraběnka vyvařuje cejchy, poněvadž na služebnictvo už nezbývají prašule.

* * *

Netuším, jak se to přihodilo, ale najednou jsme byli v salonu sami.
Eric a já.
Ostatní se diskrétně vytratili, aby nám dopřáli náležité soukromí.
Vysvětlila jsem kamarádovi z dětství, oč jde.
Že se má stát oficiálním uchazečem o mou ruku.
Zíral na mě gumovýma očima. Načež nepatrně zrudl.
„Co je to za volovinu?“
Pokrčila jsem rameny.
A on vstal, stoupl si k oknu a nepřítomně zíral do skotské tmy.
„Proč zrovna já?“
„Nikoho bližšího nemám. A táta to ví. Proto navrhuje tebe.“
„Aha. Takže ze mě bude co? Choť budoucí královny? Legrační maňásek? Nažehlená uniforma plandající ve stínu zářivé panovnice?“
„Jo. Jo. Jo.“
Nemělo smysl mu lhát. Oba jsme moc dobře věděli, jak se věci mají.
Když dlouho mlčel, trochu jsem to rozvedla:
„Získáš prestižní společenské postavení. Luxusní život. Spoustu času na své zájmy.“
„Hm.“
„A získáš mě, která jsem tě vždycky měla ráda.“
„Hm. Jo. A taky rodinu, z níž se mi zvedá žaludek. Vždyť jste všichni tak namyšlení, arogantní, studení, přezíraví!“
„Já taky?“ zaútočila jsem.
„Zatím ne tolik. Ale to přijde s věkem.“
„To, co říkáš, je možná trochu pravda. Ale taky je pravda, že jsme sjednoceni v nesmírně významném společném úkolu: vytvářet image a kontinuitu.“
„Jo? Prosím tě, kde jsi vyčetla takový canc? V předmluvě palácového protokolu?“
„A budovat nezbytné zázemí, bez něhož by panovník visel ve vzduchoprázdnu,“ recitovala jsem elegicky. „Podpora ze strany rodinných příslušníků je pro krále nenahraditelná. A právě tenhle úkol považujeme za alfu a omegu. Za potravu naší mysli a naší vůle. Pro tenhle úkol žijeme, pro tenhle úkol dýcháme.“
„Je ti dobře? Nemáš horečku…?“
„A přitom je vždy vyvolen pouze jeden z nás!“
„Vyvolen k čemu? Být imbecilem?“
„Vyvolen usednout na piedestalu. My ostatní jsme kolečka tvořící soustrojí, co ho drží ve hře. Teď je tím vyvoleným můj táta. Časem to bohužel budu já, byť to vnímám jako prokletí. A ty se proměníš v jedno z těch koleček tvořících soustrojí. A v mého milovaného muže. Budeš-li chtít.“
Eric sklopil hlavu.
„Vskutku pompézní konstrukce! Ale je otázkou, zda se v něčem takovém dá vůbec žít.“
Polkla jsem nasucho.
„Takže odpověď zní ne?“
Přikývl.
„Odpověď zní ne.“
Po tváři mi sjela slza.
Cože? Já umím i brečet?

* * *

Dodatek: nedlouho po novém roce jsem obdržela dopis:

Drahá Barbaro,
dodatečně se omlouvám za své chování během návštěvy Balmoralu. Byl jsem k Tobě neomluvitelně hrubý. Nechápu, co mě to popadlo.
Avšak představa děsivého uvěznění v Buckinghamském paláci je pro mě absolutně nepřijatelná. Na tom se nic nemění.
Studium v Cambridgi mě nesmírně baví a naplňuje. Po absolutoriu si chci najít adekvátní uplatnění a něco v životě dokázat. Něco, za čím se budu moci ohlédnout. A jednou o tom vyprávět vnoučatům.
Jako Tvůj manžel bych byl akorát nejapným kouskem štuku na fasádě britské monarchie. Z toho bych propadl zoufalství. A přenesl ho i na Tebe.
Nezlob se. Přeju Ti vhodného partnera ochotného akceptovat úděl, pro nějž já nemám vhodné předpoklady.
Srdečně zdravím.

Eric

P. S. Nikdy na Tebe nezapomenu. Ani by to nešlo. Budeš pořád v novinách.

(Pokračování princeznina příběhu najdete v připravovaném povídkovém sborníku „Cukroušek“.)

Jiří Raichl

Jiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik. Je členem Divadelního spolku F. A. Šubert, v němž působí jako scénárista a režisér.
Narodil se v Praze, aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (vč. desáté bídy) a v současné době zakotvil v sociálních službách.
Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe (kniha je vyprodaná, zdarma ke stažení jako e-book) a sborníky povídek Zítra už bylo (2018), Tenčí než vlákno pavučiny (2019) a Mám se dobře, ale špatně to snáším (2020). Řídil rovněž vydání básnického sborníku 6 hlasů lásky (2019) a v roce 2021 vydal průřezový výbor své poezie Slunce v podhlavníku.
Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.