Knihu Lars pod palbou od autora Daniela Grise
vydalo nakladatelství Mystery Press.

Tři nejsměšnější věci na světě jsou scvrklej pinďour, Fiat Multipla a výhružně se tvářící Fred.
O Fredovi vám něco řeknu. Když se narodil a jeho máti ho poprvý uviděla, poprosila doktora, ať se ještě jednou koukne dovnitř, jestli tam nenajde něco lepšího. Už tehdy bylo zřejmý, že ten kluk šarmu zrovna nepobral. Aby byl svět v rovnováze, s jeho intelektem to dopadlo stejně, takže je asi jasný, že neměl snadnej život. Bejt škaredej a hloupej ovšem neznamená, že se z vás nutně musí stát zmetek, jako se stal z Freda. Byl zákeřnej a zlej. Ne obyčejně zlej, ale vážně mega spratek. Žábám trhal nožičky jen proto, že je nemoh trhat ostatním dětem.
K tomu všemu navíc připočtěte, že díky nějaký vrozený anomálii mu obličejový svaly fungujou jinak, než běžnejm lidem. Když se usmívá, vypadá jako vraždící klaun, když je smutnej, má hubu od ucha k uchu, no a když se chce zatvářit krutopřísně…
Jak to co nejpřesnějc popsat? Představte si zkouřenýho francouzskýho buldočka a budete fakt hodně blízko.
Právě tak na mě teď koukal, a moh si to dovolit díky gorile za svejma zádama.
O Fredovi vám řeknu ještě něco. Jako polda jsem ho poslal do lochu, a pozdějc, když už jsem fungoval jako soukromý očko, ode mě dostal dvakrát pěknou nakládačku. Jedno i druhý si zasloužil, takže špatný svědomí z toho nemám, ale chápu, že on to může vidět kapku jinak. Sečteno a podtrženo, Fred mi má co vracet.
Že se to rozhod udělat zrovna teď a tady? No, někde a někdy k tomu dojít muselo. Teď a tady nejspíš proto, že…
„Tady to není žádnej Ritz, Larsi. Víme!?“
Jo, víme. Toho jsem si všim hned, když mě tu přivítali. Společný sprchy i hajzlíky, malý cimry, kovový palandy a mříže v oknech. Klíče od vší týhle parády má strážnej a ven se člověk dostane jen tehdy, když to dovolí soudce. Hogo fogo název tohohle zařízení je vazební věznice, ale každej, kdo tudy prošel, mu říká ždímačka.
To proto, že se z vás poldové během pobytu snaží vymáčknout všechno, co jste udělali. A někdy i to, co jste udělat ani nemohli, jako právě ze mě. Já byl totiž fakt nevinnej, oběť policejní zvůle a jasnej příklad justičního omylu. Že tohle říká každej?
No jo, říká.
Dokonce to tvrdí i Fred, o kterým přitom na tuty vím, že má na svědomí nejmíň tři lidi. Ne že by je sejmul přímo on, na to mu chybí koule. Ale někoho si na tu černou práci našel.
Tak jako teď.
Stál za ním chlap jako hora. Tomuhle typu lidí se slangově říká nukleární hovado a zrovna na něj to sedlo jako prdel na hrnec. Znal jsem ho už dřív, i když jen z doslechu. Igor, bejvalej kulturista a zápasník. Už někdy v osmnácti ho prý doživotně diskvalifikovali ze všech soutěží, protože mu v krvi našli víc chemie, než je v průměrně vybavený středoškolský laborce. Ne že by někdy viděl střední školu jinak než z autobusu.
Když už ho teda vylili z profi sportu, přestal se Igor žinýrovat. Přidal hormony k snídani, takže narost ještě víc. Když jsem ho prvně uviděl já, vypadal jako kříženec člověka a traktoru, přičemž blíž to měl k tomu druhýmu. Bylo mu pětatřicet a živil se jako námezdní bouchač. Povahou si s Fredem sedli a od jistý doby tvořili nerozlučnou dvojku. Součet jejich IQ pořád ještě dával dvouciferný číslo, ale většina z toho stejně patřila Fredovi. Igorovi jste mohli říct, ať vyleze na strop, a ten mongol by to zkoušel, dokud by se nerozlámal.
Tyhle dva dárečky jsem teda měl teď před sebou, v celejch sprchách jsme byli jen my tři a já se ocit asi půldruhý minuty od vlastního funusu.
„Měl sis krejt záda, Larsi.“
Fred chtěl nasadit škodolibej úsměv, ale s jeho pomateným ksichtem se mu to zrovna dvakrát nepovedlo.
Měl jsem si krejt záda. To vím přece taky, kurvašteluňk. Dělal jsem to celou dobu, protože nejen Fred měl na mě pifku. Vořežprutů, který si vzpomněli, že mi maj co vracet, se našlo víc. Ale žádnej si na mě netrouf, to až tihle dva.
Nebylo kam utýct, jediný dveře měl za zádama Igor a přes něj to fakt nešlo. Koukal jsem tý hoře chemickýho masa do tváře a musel jsem mít zakloněnou hlavu. Úzký prasečí očka a oteklý rty dávaly tušit, že tohle monstrum o pojmu práh bolesti nikdy ani neslyšelo.
„Nějaký poslední přání, Larsi?“
Přísahám, že kdybych se uměl modlit, v tu chvíli spustím. Namísto otčenáše jsem ale přišel s něčím jiným.
Vzpomněl jsem si na jednu z rad nebožtíka mýho táty, který mi vždycky vštěpoval po hrstech.
Když je už jasný, že se konfliktu nevyhneš a semele se to, ať řekneš cokoli, tak radši ukaž sílu. Nemáš co ztratit.
Spustil jsem teda oči z Igora a věnoval jeden ze svejch ne­ odolatelnejch pohledů Fredovi.
„Poslouchej, ty kuřbuřte. Seber si tohodle dementa a táhněte pryč dřív, než nacpu tvoji hlavu do jeho prdele!“
Nikdy jsem netvrdil, že všechny tátovy rady jsou geniální. Anebo tahle chtěla jen líp načasovat.
Fred by možná couvnul, jenže Igor nejspíš pochopil význam slova dement a rozhod se jednat sám za sebe.
Viděli jste Matrix? A vzpomínáte na to, jak Neo sleduje pomalu letící střely a má přitom čas přemejšlet, kde se co podělalo? Právě takhle jsem to měl s Igorovou pěstí.
Zatímco se blížila a po centimetrech mi narůstala před očima, vybavoval jsem si do nejmenších podrobností všechno, co mě do týhle špinavý díry s mřížema na oknech dostalo.
Díky, Igore.
Takže…

* * *

Takže kde to všechno začalo?
Přece na letišti, když jsem se tři dny před silvestrem vracel ze svý každoroční zasloužený dovolený. Jen co na mě ten chlap za přepážkou tak divně kouknul, věděl jsem, že je zle. To proto, že…
Ne, ještě jinak.
Chcete vážně vědět, kde to začalo?
Už o pár tejdnů dřív v Exilu, když jsem poprvý uslyšel o tomhle kšeftu za všechny prachy.

* * *

Jak to teda celý začalo?
Zakázkou, která přilítla jednoho všedního listopadovýho odpoledne. Hrál jsem si tehdy zrovna v Exilu na pana domácího, což znamenalo, že jsem se v rámci svejch omezenejch schopností snažil zastoupit Gregora. Ten mi ráno cinknul, že mu někde něco vybouchlo, a jestli by dnes nemoh naložit starost o náš společnej byznys na mý ctěný bedra.
Přikejvnul jsem. Stejně jsem neměl na práci nic, co by nepočkalo, tak proč nepomoct parťákovi v nouzi.
V poledne jsem teda odemknul těžký dveře a doufal, že nepřijdou hosti, o který bych se musel starat. Štamgasti mi nevaděj, ty si už zvykli, ale občas k nám zabloudí někdo, kdo je pak nemile překvapenej osobitou hudbou a ještě osobitější obsluhou. Obvykle vyžaduje péči, na kterou je zvyklej odjinud, jenže to by musel narazit na vstřícnějšího barmana, než jsem já. Klasickýmu pinglovskýmu standardu se možná někdy blíží Gregor, ale ani o něj by v nějakým zavedeným podniku nejspíš nestáli.
U playlistu jsem se kapku zamyslel. V názorech na nejlepší metalový album všech dob se odborníci neshodnou, někdo říká, že je to The Number of the Beast od Iron Maiden, další by ze šuplete vytáhnul spíš Judas Priest a jejich British Steel nebo Restless and Wild od Accept. Pro mě je to samozřejmě Metallica s plackou Masters of Puppets, ale ten den jsem udělal kompromis všech kompromisů a do přehrávače strčil Back in Black.
Vím, co chcete říct. Že AC/DC hrajou spíš hard rock. I tak ale jde pořád ještě o slušnej nářez.

——————–

Podívejte se na další ukázku.

——————–

O autorovi

Daniel Gris je odkojen Vltavou, na jejímž břehu byl během jedné soboty a neděle počat. Ve třech letech ho zoufalí rodiče prodali kočovným cikánům, kterými byl již po čtyřech dnech vrácen jako naprosto nezvladatelný. Na jeho výchově se poté podílelo několik oficiálních i pololegálních institucí. V části z nich se učil zákonům, ve zbytku o tom, jak zákony obcházet. Daniel Gris si postupně pořídil několik manželek různých národností a tvarů, je předpokládaným otcem prozatím nezjištěného počtu potomků. Má rád hezká auta a rychlé ženy, absint a atmosféru zakouřených barů. V životě vystřídal devatero řemesel, a jelikož se smířil s bídou, nakonec se rozhodl pro dráhu spisovatele. Napsal detektivní sérii: Říkají mi Lars, Lars láme kosti (naše recenze a ukázka), Lars útočí (naše recenze a ukázka) a Lars pod palbou.

Zdroj informací: Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Gris, Daniel

Mystery Press, 2021