Navzdory všem zákazům a restrikcím jsme se o vánočních svátcích roku 2020 vydali za sněhem. Lyže bohužel musely zůstat doma, protože ti, co měli přijít, nepřišli, a pak přišel někdo, kdo nelyžoval.

Ačkoliv sportování, relaxace a jiné venkovní aktivity byly zakázány pod pohrůžkou propadnutí hrdlem, sešlo se na sjezdovce požehnaně lidí. Kupodivu nikdo neměl roušku či šátek přes pusu, tak jsem si připadal, jako kdyby byl rok 2019. Na sjezdovce byl nafoukaný technický sníh a zimní radovánky tak mohly propuknout v plné palbě. Vojtíška, starého čtyři a půl roku, jsem přesvědčil, že klouzání z kopce je zábavnější než pojídání sněhu. Vydupali jsme spolu na kopec a tam jsem mu dal instrukce, jak brzdit, jak zatočit, zkrátka takové krátké školení řidičů a BOZP. Pravda, kopec byl trochu prudký, i mně se z toho točila hlava, ale pokračoval krátkou rovinkou a pak zledovatělým padáčkem ke kiosku a parkovišti. Naše kamarádka Jolana nás ujistila, že Vojtík rozhodně zastaví na té krátké rovince, protože je tam hluboký sníh. A taky že určitě nepojede až na to parkoviště, kde se dopoledne rozmáznul jeden tatínek na saních.

Šup a Vojtík si to hasí z kopce. Nadšený, spokojený, veselý. Maminka čeká před rovinkou a přemýšlí, jak ho zastavit. Vpravo sněžné dělo, vlevo dětský pás, za ní ledovka a parkoviště. I na tu dálku jsem viděl hrůzu v jejích očích. Inu, postavila se Vojtíškovi do cesty a ten tak tak doslova narazil do zdi. Po této zkušenosti šel raději Vojtíšek stavět iglú. Já jsem nasedl na takzvaný podprdelák a šup dolů z kopce. Mamince jsem vysvětlil, jak se to má s chytáním dětí na saních. Naše kamarádka Lucka to pak komentovala slovy: „Tak teď už vím, proč se k tomu chytání staví tatínci bokem. To jen my ženský se k tomu stavíme čelem a s rozkročenýma nohama.“

Půjčil jsem si boby od dcerky naší kamarádky a ouha, při poslední jízdě jsem je rozsedl. Bodejť by ne, když jsou asi do 50 kilo. Příště si nebudu brát před sebe svého syna!
Manželka Nika šla tedy v pondělí koupit nové boby. Když je nakládala na parkovišti do auta, přistoupili k ní strážci zákona: „Paní řidičko, vy jste si koupila boby?“
Jsou snad hloupí, nebo navedení, pomyslela si Nika, to přece vidí, co jsem si koupila.
„A to je trestný? To mě jako chcete zavřít?“ zachovala klid a opáčila jim protiotázkou.
„Podle vládního nařízení ze dne…,“ pokračoval robotickým hlasem příslušník.
„Tak hele,“ přerušila jej Nika, „zavřeli jste mi podnikání, děti nemůžou do školy, zavřeli jste vleky, tak jedeme s dětma na hory. Na shledanou,“ nedala jim Nika už ani píď prostoru pro diskusi.

A tak to prostě je. Namísto toho, abychom si roztáhli plicní košíčky, budovali imunitu, musíme dřepět doma a čekat na Godota? Někdy mi přijde, že po tom čekání možná přijde i kouzelník.

Pozn. redakce: Příspěvek nevyjadřuje názor redakce.

Michael Bart

Autor (1978) vyrůstal na vesnici v českém středohoří, v kraji plném luk, lesů a tichých skal. Vytržen z tohoto malebného obrazu, stal se rebelem proti společnosti.
Navzdory rebelii vystudoval obchodní akademii a stal se členem stáda žízní hynoucích ovcí. Sny by se měly stávat skutečností, aby si člověk mohl říci, že žil… Jeho první kniha Cesta je splněným snem na poli autorském. Zda bude mít své následovatele, to se uvidí…

Můžete si poslechnout ukázku z autorovy poezie.

Související knihy

Bart, Michael

Tribun EU, 2020