Vypadalo to jako obyčejný úraz. Že se to hezké paní Lentouche citově ani v nejmenším nedotklo, se k neštěstí vůbec nehodilo.
Inspektor Lagrange nic nechápal. Očekával při přistání helikoptéry s mrtvolou manžela smutnou a zoufalou Monique Lentouche, ale nic takového. Doprovázena policistou Rochatem kráčela klidně od vrtulníku pevným krokem inspektorovi v ústrety.
„Mohu vám, madam, vyslovit mou upřímnou soustrast?“ prohlásil. „Jsem inspektor Leo Lagrange.“
Ona, děkujíc kývnutím, ukázala na muže vedle ní. „To je pan Graves, rodinný přítel“, opáčila tiše. „Byl při tom, když se neštěstí stalo.“
„A jak se to stalo, madam?“ Pokrčila lehce rameny. „Můj muž byl na laně první. Chtěl právě zdolat ostrou hranu skály, potřeboval delší lano a… najednou za skálou zmizel a zřítil se dolů.“
„Lentouche padal téměř osmdesát metrů, a jak po pádu vypadá, si můžeš domyslet,“ podotknul kolega Ernest Rochat. „Raději se na něho ani nedívej, Leo.“ Inspektor přesto vrhl krátký pohled na zkrvavený balík v prostěradle, který vynášeli dva muži horské služby z vrtulníku. Nebyl to žádný vábný pohled, i když byl za své mnohaleté služby u policie na leccos zvyklý.
„Předpokládám, že necháte tělo vašeho muže převézt do Francie, madam,“ poznamenal po chvíli. „Můžeme-li vám nějak pomoci, rádi to uděláme.“
Monique potřásla hlavou. „Díky, inspektore, poradím si sama.“
„Nechám vás aspoň dopravit do hotelu,“ navrhoval Lagrange. „Ale na něco se vás chci ještě zeptat. Pil váš manžel před výstupem nějaký alkohol?“
Její oči si udiveně měřily inspektora. „Ne, ani kapku!“ zdůraznila. „Proč se na to ptáte?“
„Jen kvůli pojištění,“ vysvětloval. „Pojištění dělá rádo těžkosti s výplatou peněz, pokud vše nezjistí. Předpokládám, že váš manžel pojištěn byl.“
Rty Monique se sevřely. „Ano, to byl,“ přiznala. „Na dva miliony. Teď však, když mne omluvíte…“
„Přirozeně, madam, přirozeně,“ přitakal Lagrange. „Jestli se vyskytnou dále nějaké nejasnosti nebo otevřené otázky, mám vaši hotelovou adresu.“
Kolega Roschat se podíval, jak madam kráčí vedle Rogera Gravese k policejnímu autu, a utrousil: „O takovém kusu můžeme jenom snít. Není to tak, Leo?“
Ten mávnul rukou. „Na mne působí jako kus ledu. Prostě chladnokrevná bestie,“ dodal. „Není v ní kousek smutku a žádný soucit se zemřelým. Sázím se s tebou, že nebude vdovou ani rok.“
„Tak bych mou sázku vyhrál,“ konstatoval Lagrange pro sebe v autě tři dny nato, když uviděl do sebe důvěrně zavěšený pár, ve kterém poznal Monique Lentouche a Rogera Gravese. Zabrzdil a pozoroval, jak oba mizí v jednom penzionu města. Zastavil blízko telefonní budky. „Případ Lentouche smrdí,“ řekl pak při telefonickém sdělení Rochatovi a zmínil, koho na ulici spatřil. „Kdoví, zda se muž zřítil ze skály vlastní vinou… Konzultuj náš počítač, najdeš-li tam něco o Gravesovi nebo Lentouchovi. Schovám se do telefonní budky a počkám na výsledek.“
Rochat se hlásí skoro okamžitě zpět. „Graves je zásah do černého. V Bordeaux probodl námořníka a je mezinárodně hledán. Zrovna žádám zatykač.“
Lagrange znervózněl. „Až vše vyřídíš, vezmi kolegu Gerbera a přijďte k penzionu Léto!“ poručil. „A hoďte sebou!“ dodal.
Za necelou hodinu dorazili Rochat a Gerber k penzionu. „Aby mne husa kopla!“ vykřikl Rochat. „Podívej se na Gravesovu fotografii z internetu, Leo!“
Lagrange vrhl pohled na snímek a ztuhnul. „To není možné,“ vybuchl. „To je přece… To znamená tedy… Ten párek nás proklatě podfoukl, Erneste. Ale teď oběma ukážeme, že se s námi přepočítali.“
Modré oči Monique Lentouche ztmavly do černa, když Lagrange a Rochat vstoupili do pokoje v penzionu.
„Bohužel, madam, budete se muset vzdát těch dvou milionů po manželovi. Kdyby nebyl vaším partnerem zrovna Roger Graves, kterého hledá Interpol, mohla jste být bohatou ženou. Že ho hledá Interpol, jste samozřejmě nevěděla, není-liž pravda? Jinak byste ho za svého muže nevydala.“
„Jako svého muže?“ divil se Gerber. „Myslel jsem, že ten…“
„To jsem si myslel nejprve také,“ přerušil ho Lagrange. „Byl to omyl, ze skály se nezřítil Lentouche, nýbrž Graves. Madam měla v plánu Gravese vydat za svého muže a shrábnout životní pojistku. Podmínky byly výhodné. Graves byl po pádu tak k nepoznání, že ho nemohl nikdo identifikovat. Navíc nebyl žádný důvod pochybovat o výpovědi obou. K výplatě dvou milionů potřebovala madam pouze úmrtní list na jméno Eduard Lentouche, který by náš lékař bez prodlení vystavil. Bylo to tak, paní Lentouche?“
Ta mlčela a seděla na židli jako ochrnutá. Náhle se zvedla a vyběhla z pokoje. Zrovna do náruče zástupce pojišťovny.
Lagrange zaklepal Eduardu Lentouchovi na rameno. „Pojďte, pane! Musíme oznámit našemu soudci vaše zmrtvýchvstání. Určitě se těší.“

Štěpán Húsek

Autor vyrůstal na Slovácku a vystudoval vysokou školu chemickou v Praze. Za prací odešel do Vídně a potom do Švýcarska, nesměl se ovšem do sametové revoluce vrátit do vlasti.

Své zážitky a zkušenosti z nepřející doby popsal v knize Svědectví o mé době (2012).