Čtení ke kávě: Mísy v hlavě (Martin Patřičný)

Mísy v hlavě

1.9.2020 Martin Patřičný Bez komentáře

Včera jsem do jednoho článku vybíral fotku dřevěné mísy. Jenže – jak jsem probíral ty nádoby, které jsem udělal rukama, trčely mi v hlavě mísy úplně jiné. A když jsem se pak na ně soustředil, zůstaly tři…

První je ta skleněná, do které učitel narovná velké kameny a ptá se, jestli je mísa plná. Ano. Potom do mezer nasype malé kamínky. Zase se ptá, jestli je mísa plná. Zbylé mezery zasype pískem. A nakonec zalije obsah mísy vodou – teď už je plná doopravdy.
Jaké je naučení? Komu je mezi třiceti a čtyřiceti, ten možná myslí, že přidávání kamínků, potom písku a nakonec vody znamená, že každý den se dá stihnout udělat ještě něco navíc… Učitel ale vrtí hlavou a říká, že nejdřív je třeba dát do mísy ty velké kameny, později už je tam totiž nedostanete.
Vykládám si to jako podobenství – vědět, co je důležité, a nezapomínat na to.

Druhou mísu máme taky v hlavě, v představách. Je to mísa každého našeho dne, mísa, do které si od rána dáváme to, co máme rádi, co se nám líbí a co nás těší. Pamatuju si, že kdykoliv jsem tam přidal nějaké nasrání, otrávenost, závist, hořkost nebo zlobu, bylo to, jako když do báječné omáčky spadne kočičí hovínko. Flus v karamelové zmrzlině. No jo.
Nejde jen o to, že to celý obsah zkazí. Ale špatné věci ještě zaberou místo těm dobrým. Takže pro radosti, pocity štěstí, smích a dobré slovo je místa méně, nebo se do mísy už vůbec nevejdou. To je škoda, ne?
Doporučená konzumace obsahu – večer před spaním, druhá večeře.

A na stejném místě (hlava? srdce?) je ještě mísa třetí – podle příběhu z Orientu předal jeden starý vládce vládu svému synovi a sám pak procházel říši v šatu žebráka. Mladý syn cestoval vždycky rychle a mnohdy s velkým doprovodem. Jednou se jednomu ze zbrojnošů zdálo, že nějaký žebrák u cesty se pomalu a málo uklání a chtěl ho přetáhnout mečem. Ale mladý vůdce nějaké rysy žebráka poznával a nařídil zastavit. Seskočil z koně, přišel k žebrákovi, objal ho a řekl: „Ach, otče, proč chodíš světem takhle? Co pro tebe můžu udělat?“ A drželi se pevně v objetí a stařec mladému podal žebráckou misku – nemám už nic než tohle. Vladař nařídil naplnit tu misku penězi a zlatem, jenže ať do ní sypali sebevíc, miska byla prázdná. Mladík vytřepal z pláště všechny mince a o totéž požádal svůj doprovod, ale i když proud penízků byl silný, misku nenaplnil.
„Probůh, otče, co to je za divnou misku?“
„Jsi moudřejší, než jsem byl já,“ řekl stařec. „Poznal jsi zvláštnost té misky už ve středním věku, já jsem jí málem obětoval celý život. Je to nádoba našeho bažení. Jak nikdy nejsme spokojeni, jak pořád a pořád chceme víc a víc a jiné a další věci. Je bezedná ta nádoba a krutá a nelítostná k tomu, kdo jí propadne, nebude mít nikdy dost.“
…
Nakonec jsem z fotek vybral mísu docela obyčejnou, může-li mísa ze dřeva vůbec být obyčejná.
Tady je.

Martin Patřičný

Autor je výtvarník-dřevař, vypravěč. Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce řezbáře a soustružníka dřeva. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. jako dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Byl spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu – Nadace Dřevo pro život, režie Bedřich Ludvík, ČT 2/ 2008, 2009. V roce 2000 s Václavem Větvičkou a Hanou Hegerovou vyhlásili Den stromů, původně Den stromů a dřeva, 20. 10. 2000 poprvé. Národní muzeum je podpořilo výstavou Den stromů (M. Patřičný, J. Michálek). Patřičný má za sebou přes sto výstav v tuzemsku, např. 1993 – Rudolfinum, Praha, 1995 – Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 – Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 – Akademie věd… Pravidelně vystavuje na Světě knihy. Pro For Arch připravil dvě rozsáhlé výstavy o dřevě. V zahraničí vystavoval mj. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006/7 – Salon Nezávislých, Paříž, (Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Itálie) a mimo Evropu roku 2008 v Torontu – North York Centre Library. Martin Patřičný vydal tyto knihy: Pracujeme se dřevem (v roce 2017 vyšlo 5. vydání), Dřevo krásných stromů (tři vydání), Monografie (2009), Kus dřeva ze stromu poznání (s Bedřichem Ludvíkem), Všecky krásy dřeva (2014), Jako v nebi, Patřičná Čítanka (2014), Velká kniha o dřevě (2016). Od roku 1998 uspořádal řadu „Dřevěných večerů“ – diskusních i hraných s poesií a živou hudbou v Národním muzeu v Praze, Městské knihovně Praha a dalších městech ČR.