Já, Konstancie Uherská, kapitola 2.: Z divoké krve

Korcova_Konstancie2
„To už přestává všechno!“ hřímal Béla III., zatímco Emerich s Andrásem mlčeli. Co měli taky dělat? Znali svého otce a nemělo smysl ho dráždit ještě víc.

Přečtěte si první kapitolu!

„Proč se musí zrovna Konstancie, má nejmladší dcera, tak protivně podobat tomu dobrodruhovi z Antiochie?“ bědoval ustaraný král, přecházel po místnosti a neskrýval zlost. Emerich chtěl něco namítnout, neboť se otec právě opřel do jejich děda z matčiny strany, ale András ho varoval pohledem, a tak raději mlčel. Jejich děd, antiochijský kníže a později i pán Zajordánska padl před lety rukou muslima poblíž Tiberiády. Pro jedny byl kořistník, pro druhé mučedník. Každopádně byl povahy více než dobrodružné. Nu, krev je krev a Konstancie byla jeho vnučka.
Celý hrad byl již dávno na nohou, když se bledá jako smrt řítila do hradní brány. Toho kluka, který jel s ní, si naštěstí příliš nevšímali. Zato ukřičeného uzlíčku, který si Konstancie přivážela z tajného výletu, kterým porušila králův zákaz o vyjížďkách bez doprovodu královské družiny, si všiml každý. Seskočila hbitě ze sedla, letmo pohlédla na Jonáše, a jak nejrychleji uměla, utíkala přes nádvoří a nahoru po schodech, stráže v patách.
„Chůvo, chůvo, křičela už cestou a div se s Ildikó nesrazila. Nakoukla do plenky a pak strčila plačící dítě do její náruče. Tak tedy holčička, usmála se a více již nestačila. Stráže ji obestoupili a předvedli před otce. Zlobil se. Zlobil se nejen otec, ale i král, a kdyby byla na živu její matka – Anežka z Chatillonu – královna uherská, dost možná by se hněvala i ona.
Béla nařídil zesílit stráže a dal prohledat okolní krajinu. Vraždy v těsné blízkosti hradu tu nebývaly zvykem. Strach o dceru se mísil s jeho hněvem. Příkazy, zákazy, tresty a ostrá slova se nesla přes hradní zdi až daleko do podhradí. Do hradu či ven by teď neproklouzla ani myš. Konstancie seděla zamčená ve své komnatě, kam ji na příkaz odvedli stráže. Ještě se třásla z toho, co prožila, a také nevěděla, jak otec naloží s Jánošem. Bylo již k poledni, a dostávala hlad. Copak na ni zapomněli? Vždyť ještě ani nesnídala. Trvalo snad hodiny, než se konečně otevřely dveře. Konstancie radostně vyskočila, neboť se domnívala, že přichází Emerich, ale spatřila jen služebnou se džbánem vody. Zůstala zklamaně stát. Dívčina se klaněla tak hluboce, že jí Konstancie vytrhla džbán z ruky dřív, než ho ta nešika vylije.
„A to je všechno?“ zeptala se pohledem upřeným na nešťastné děvče, které očividně nebylo rádo, že ta služba připadla na ni.
„Měla jsem přikázáno donést ti džbán s vodou, nic víc,“ hlesla.
„Tak si běž,“ propouští ji docela věcně. Klíč v zámku dvakrát zarachotil a rozhostilo se ticho.
„Otče, prosím, slituj se nad Konstancií, věřím, že se z paláce již sama neodváží. Dohlédnu na ni,“ snažil se diplomaticky zasáhnout Emerich.
„Rostla s vámi jako kluk, a ke všemu bez matky. V tom to je, jako kluk, synu. To, co jsem dopřával vám a čím jste se bavili ty a András, nějak samozřejmě zahrnovalo i ji. A teď to máme! Jenže už je jí třináct. Obměkčila mně svými slzami již mnohokrát. Tentokrát musí poznat můj hněv. Margit byla ve čtrnácti již vdaná.“
„Snad nemáš v úmyslu… či snad ano?“
Béla nechal jeho otázku viset ve vzduchu.
Je to již pár let, uvažoval Emerich, co snoubenec jejich nejmladší sestry – Fridrich V., vévoda švábský – zahynul při III. křížové výpravě u Akkonu. Desetiletá Konstancie, která pobývala u dvora švábského vévody, se vrátila v doprovodu své početné družiny zpět domů. Ruka princezny uherské byla volná.
Tři roky, počítal v duchu, nějak jsme stále pohlíželi na sestřičku jako na dítě. A možná jsme ji tak i chtěli vidět, uvažoval mladý uherský král Emerich, prvorozený syn, kterému jednou Béla III. předá svůj trůn. S ním království uherské a chorvatské.
„Netrestám ji rád, synu. Dnes jí však dopřeji samotu. Věřím, že má o čem přemýšlet. Ostatně i já si musím hodně věcí promyslet.“ Pokynul synům, že jejich rozmluva je u konce a ti s úklonou vyšli na chodbu.
„Myslíš, že chce otec sestru provdat?“ obrátil se Emerich tlumeným hlasem k bratrovi.
„Ale za koho?“ pokrčil rameny András.
„Nevím, ale od smrti Fridricha jsem neslyšel, že by padlo nějaké další jméno.“
Nebo o něm nevěděl? přemýšlel Emerich, když zůstal o samotě. Kdyby chtěl otec naši Konstancii provdat, řekl by mi o tom? Srdce se mu na chvíli sevřelo a nejraději by se za ní hned vydal, ale ctil otce a přes jeho striktní zákaz si netroufal.

Dívám se z okna své komnaty, která se poměnila v mé vězení. Soumrak se snáší pomalu a tupě. Služebná donesla džbán s vodou a pak už na mně zapomněli. Ne, nemám strach o sebe, jen o Jánoše a tu malou. Nebýt tam, co by se s ní stalo? Jak dlouho by přežila sama v lese? Kdoví, co takové dítě vnímá, ale něco přece vnímat musí. A pak, vše se to seběhlo tak rychle. Jánoš poškrábaný od křovisek, v náručí dítě. Třásli jsme se hrůzou a jeden druhému ji četli z tváře. První se vzpamatoval Jánoš. Nedovolil, abych viděla, co on.
„Jsou mrví, někoho sem pošleme,“ řekl, „teď rychle zpátky do hradu.“
Je mi tak úzko! Tentokrát se otec zlobí vážně. A Jánoš, zlobí se na mě i on? Měla jsem snad nechat maličkou svému osudu a vrátit se do hradu, aby si nevšimli? Co byste raději? Abych byla poslušná královského majestátu a netoužila po chvílích svobody, kdy mohu být sama se svými myšlenkami, svými sny a nikým nerušená? A přece, zachránili jsme té maličké život, proč na mně není otec hrdý? Není to snad čin hodný královy dcery? Ach, otče! Nebudu se prosit o tvé odpuštění, jsem tvá dcera a tvá krev. Jsem Arpádovna! Maminko, tolik jsi mi chyběla, a dnes… dnes si již ani nevybavím tvou tvář. Dítě bez matky. Ta maličká navíc bude i bez otce.
Při myšlence na nebohou matku se mladinká Arpádovna hlasitě rozplakala.

… pokračování příště…

Ukázka z připravované knihy Já, Konstancie Uherská.


Marika Korcová

Marika_KorcovaAutorka vystudovala psychologii, pedagogiku a speciální pedagogiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Deset let působila jako šéfredaktorka vydavatelství odborných medicínských časopisů v Praze, poté se vrátila do rodného Brna, kde se opět věnuje práci redaktorky v oblasti medicíny. Píše poezii i prózu. Věnuje se také tvorbě pro děti. Její veršované pohádky můžete najít na webových stránkách dětského magazínu Permoníček Krápníček. Dále vede virtuální kavárnu pro ženy Café Push-Up, kam si zve zajímavé hosty a provádí čtenáře zajímavými místy, která stojí za zhlédnutí a návštěvu.

Rozhovor s autorkou si můžete poslechnout zde: https://slobodnyvysielac.sk/relacia/literarna-cajovna-142/

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeMilovat se

Korcová, Marika

Tofana, 2019

Napsat komentář