Podvečerní čas 7. října 2019, Knihovna Václava Havla, setkání nad knihou Doma je všude. Knihou zachycující – dle anotace umístěné na obalu publikace – Dějiny střední Evropy ve vzpomínkách slavné novinářky. A novinářka, paní Barbara Coudenhove-Kalergi jako jedna z prvních usedá na lehce vyvýšené pódium knihovního sálu. Bezprostředně po její levici zaujme své místo tlumočník Jan Klofáč, jehož činnost je vzhledem k autorčině velmi dobré znalosti češtiny téměř nepostřehnutelná, a překladatelka díla, paní Adéla Langhamerová. Po pravé ruce střídavě sedí či stojí redaktorka nakladatelství Vyšehrad (které vzpomínkovou knihu v roce 2019 vydalo) paní Radka Fialová, dnes v roli moderátorky. Nelze opominout další dva vzácné hosty sedící v první řadě mezi publikem, jimž je přiřknuto poslání být kmotry knihy; jsou jimi socioložka, paní Jiřina Šiklová a kníže Karel Schwarzenberg.

Po zdvořilostní uvítací ceremonii se publiku dostává informace o genezi knihy, potažmo jejím překladu. Dílo vyšlo před šesti lety, v roce 2013, v Rakousku. Tam na ně upozornil Adélu Langhamerovou, v té době žijící v Rakousku, její kamarád slovy: „To se ti bude líbit.“ Text ji strhl natolik, že si přála, aby vyšel v Čechách. A pustila se do překládání.

K otázce vzniku autobiografie a jejímu vydání se vyjadřuje také autorka sama:

„Byl to nápad nakladatelství, ne můj.“ A dodává: „Zdá se mi zajímavé, že v češtině vychází zrovna teď. Je stará šest let a za tu dobu ji nikdo nechtěl. Teprve nyní se ozvala tři nakladatelství, Vyšehrad jako první, tak ji dostal.“

Barbara Coudenhove-Kalergi připomíná válečné a poválečné události a v odsunu Němců spatřuje jakousi paralelu k tomu, co oni provedli Židům. Pro ni to odsun nebyl, „já tomu říkám vyhnání“.

zleva Radka Fialová, Barbara Coudenhove-Kalergi, Jan Klofáč, Adéla Langhamerová

Moderátorka poukazuje na dvojí optiku patření na historické události spjaté jak s druhou světovou válkou, tak s lety poválečnými. Blíží se listopad a s ním 30. výročí pádu železné opony, sametové revoluce. „Jaký byl Váš pohled, pohled z druhé strany, na tyto dějinné zvraty?“

Odpovědí je úryvek z knihy Doma je všude, který čte překladatelka. Autorka doplňuje:

„ORF (Der Österreichische Rundfunk) vyslalo své redaktory do jednotlivých zemí tzv. východního bloku. Bylo to pro nás zvláštní nejen proto, že jsme informovali u nás doma, ale taky i lidi v Československu. Ti, kteří žili na jihu země, sledovali ORF. Byla jsem velmi překvapena, že když jsem navštívila Brno, lidé mne tam znali.“

Barbara Coudenhove-Kalergi vzpomíná i na reportáž, kterou se svým štábem natáčela při pádu Berlínské zdi. První momenty byly jiné, než jak je odvysílala televize.

„Žádný jásající dav; lidi byli jako ve snu, mlčeli, bylo to něco hrozně zvláštního. To jsme natočili a poslali. Ale film se ztratil. Pro mne to tenkrát byla tragédie, brečela jsem,“ dnes už s úsměvem vzpomíná novinářka.

A jak realitu vidí dnes? Atmosféra, jakou zažila na přelomu 80. a 90. let, nastává jen jednou za století. Tu euforii pro svobodu a demokracii lidé v těch okamžicích pociťují jako něco, co zůstává, co tu bude stále přítomné. Ale není tomu tak.

„Musíme počítat s tím, že všechno se může znovu stát, že všechno je možné. Před válkou si nikdo nedovedl představit holocaust. A nacionalismus je znovu živý. Vše se může stát, je třeba být opatrný.“

 

„Je třeba být ve střehu i v Rakousku?“ reaguje na varovná novinářčina slova Radka Fialová.

Paní Coudenhove-Kalergi připomíná rakouské volby: strana nejvíce brojící proti uprchlíkům hlasy ztratila, ale nálady proti migrantům stále přetrvávají.

„Deset let učím němčinu cizince, většinou muslimy, ani jednou jsem neměla negativní zážitek,“ říká novinářka. Zároveň připouští, že problémy samozřejmě existují. „Ale většinou si je děláme sami. V Maďarsku je nejhorší protimigrační nálada, a to právě tam, kde žádní uprchlíci nejsou. Naopak tam, kde uprchlíci jsou, je situace lepší.“

Své dotazy moderátorka uzavírá otázkou, zda se paní Coudenhove-Kalergi nechtěla vrátit do Prahy, vždyť dle titulu knihy doma je všude.

Hayato Okamura s manželkou a autorkou

„Zažila jsem tady velmi dobrou dobu, dobu Václava Havla,“ přiznává, avšak jedním dechem dodává: „ale zjistila jsem, že jsem návštěvník, už sem nepatřím.“

„Ale patříš!“ rezolutně zareaguje Jiřina Šiklová, která ke knize napsala doslov, v němž říká, že „Barbara Coudenhove-Kalergi udělala pro tuhle zemi strašně moc…“ Také Radka Fialová kontruje: „Znáte Prahu – podle knížky – mnohem lépe než někteří z nás.“ A pravdivost jejích slov stvrzuje Adéla Langhamerová čtením další pasáže, v níž autorka líčí svůj – třebaže jen na krátkou dobu – návrat do rodného města.

Pak přichází čas dát prostor dotazům z publika. Zazní jich několik, ale s potleskem se setkává pouze jeden, a navíc nejde ani tak o dotaz jako spíš o poděkování:

„Jmenuji se Hayto Okamura. Máme něco společného, Vy i já máme předky v Japonsku (babička paní Coudenhove-Kalergi byla Japonka), moje žena je Rakušanka. Vaši knihu jsme celá rodina četli už před šesti roky. Děkujeme Vám, děkujeme za Váš příběh, za Vaši lásku k české zemi. Moc Vám děkujeme.“

Jiřina Šiklová a Karel Schwarzenberg

A na závěr ještě jedno vyznání, vyznání Karla Schwarzenberga:

„Po pravdě řečeno, jsem hrozně rád, že kniha vyšla v češtině. Nejsem objektivní, znal jsem její (Barbary Coudenhove-Kalergi) rodinu. Barbara patří k plemeni, které je vážně ohroženo. To není ani Čech ani Němec, ale Bohemec, zemský vlastenec. Z celé knížky se mne dotkla jedna scéna: Že už tady není doma. To je tragédie, to je naše české selhání. Jsem šťastný, že tu kniha vychází, přeji jí velký úspěch. Děkuji Ti, Barbaro.“

Než uděláme definitivní tečku za krásným i trochu bolestným večerem v Knihovně Václava Havla, připomeňme si slova Barbary Coudenhove-Kalergi:

„Všechno je možné. Buďme opatrní.“

Buďme opatrní, aby už nemuselo z lidských úst zaznít: Bylo to vyhnání…

Související knihy

Coudenhove-Kalergi, Barbara

Vyšehrad, 2019