Dne 21. ledna 2019 v odpoledních hodinách míří do Werichovy vily na pražské Kampě pestrá směsice návštěvníků, jejichž různorodost je dána nejen rozdílností věku (od předškolní drobotiny až po ty, co už ledacos pamatují), ale i odlišnými očekáváními. Ti nejmladší spolu s těmi pokročilejšího věku se těší na pohádky, kterým budou naslouchat. Očekávání těch, kteří se stářím situují mezi výše zmíněné skupiny, se diferencují: celkem početný shluk fotografů rozžhaveně číhá na první příležitost, kterak utrhnout co nejfantastičtější snímek, především pak foto osoby řadící se mezi tzv. celebrity. Další okruh tvoří ochutnávači pochutin libovolné konzistence, od Honzových buchet až po vinný mok. A v neposlední řadě ti, kteří kulturní akci pojímají coby příležitost se pobavit, sdílet strasti i radosti svého každodenního života.

Dav vystupuje po schodišti do půvabných podkrovních prostor Werichovy vily a zaujímá místa dle svých očekávání. Děti usedají na polštáře ladně rozházené těsně pod pódiem, za nimi nalézají svá místa na židlích srovnaných do řad ti, kteří se stejně jako malí špunti nemohou dočkat přichystaného programu. Zbývající pak obsazují pozice kolem stolků s přehršlí dobrot či postávají u baru s širokou nabídkou nápojů, případně vytváří diskusní hloučky, kde jen se dá. Fotografové se šikují těsně pod pódiem, aby jim neutekl kýžený okamžik zvěčnění těch, kvůli nimž se celá akce koná. A jsou to právě oni, kteří sršením blesků ze svých aparátů upozorní, že hlavní aktéři přicházejí.

Na pódium vstupují tři ženy, Daniela Zbytovská, Barbora Seidlová a Nikola Zbytovská, herečky, které založily „třinoherní“ Divadlo MALÉhry a které dnes představí autorskou knihu jedné z nich, Daniely Zbytovské. Po první knížce Jak na příšery. MALÉhry a Čankišou vydala autorka v roce 2018 knížku druhou, již nazvala Pohádky a MALÉhRY.

zleva Nikola Zbytovská, Daniela Zbytovská, Barbora Seidlová

„Děti, máte rády lízátka, větrové bonbóny, dorty?“ obrací se Daniela Zbytovská na malé diváky rozeseté na polštářích kolem. S očima rozzářenýma spontánně vykřikují: „Ano, anó, anóó!“ „Tak to se vám pohádka, kterou vám teď přečteme, určitě bude líbit.“ Herečky zaklesnou do křesílek, jedna z nich kličkou roztočí malou hrací skříňku vyluzující kouzelnou melodii, na plátně v pozadí se rozhýbají postavičky z ilustrací knihy a pohádka o Kulatém Pepíčku Coufalovi může začít. Když příběh skončí, krásné hlasy sester Zbytovských a Barbory Seidlové umlknou, ještě chvíli setrvávají oddaní malí i velcí posluchači v tichu a pak se sálem rozhlaholí potlesk. Možná se k němu přidávají i ti, kteří půvabný kolorit pohádkového příběhu nepřetržitě podbarvovali svými tlachajícími hlasy. Tento hlučný efekt pochopitelně zachytily i přednášející, a tak – než se pustily do recitace pohádky druhé – nezbývalo jim nic jiného než rušičky požádat o trošku ohleduplnosti. Ale marně…

Dětem však náleží pochvala. „Protože jste byly, děti, moc hodné, přečteme vám ještě jednu pohádku,“ obrátila se Daniela Zbytovská na drobotinu. „Chcete?“ „Anóóó!!“ opět se ozvalo z hlediště. „Tak tentokrát bude o tom, Jak s Vaškem Kadrnkou šili všichni čerti.“ A už z plátna vystrkují rohy rozčepýření čertíci, hrací skříňka se dává do zpěvu a rozeznívají se hlasy tří recitátorek. Ale nejen procítěný přednes zaznívá prostorou, také zpěv: Nikola Zbytovská velmi umně partii, v níž jsou čerti zaříkáváni, vyzpívá na melodii z Bizetovy Carmen.

zleva Barbora Seidlová, Tereza Šmídová, Karolína Stryková

Pohádkový příběh končí, sálem se nese potlesk (ale stále také šumot uštěbetaných klábosilů), herečky se klaní. Jejich počet se však postupně rozrůstá. Na pódium k nim přicházejí další mladé ženy: ilustrátorka Karolína Stryková, grafička Tereza Šmídová (v náručí nesouc teprve několikatýdenní Karličku) a vydavatelka Marcela Konárková. Ty všechny se zasadily o to, že dětskému čtenáři se do rukou dostává výpravná knížka, bohatá nejen co do počtu pohádek, ale také svými početnými ilustracemi a v neposlední řadě přílohou, obsahující nakreslené loutky k vymalování a vystřihnutí i jakousi kulisu, v níž si děti s loutkami samy budou moci příběhy zahrát.

Tím však slavnostní uvedení knížky nekončí. K tvůrkyním díla se přidává jeho kmotr, herec Petr Nárožný. Ve svém krátkém, avšak hodně říkajícím projevu se zamýšlí nad podobou dnešních pohádek. Pohádky dle pana Nárožného – a nejen podle něj – by měly mít svůj řád, svá pravidla. Princezny by měly být krásné a milé, a ne bojovnice, princové hezcí a stateční, a ne bázliví a ufňukaní. V pohádkách nesmí být ironie, té děti nerozumí, avšak nesmí v ní chybět humor. A to mnohdy aby dnes čtenář nebo divák pohledal.

Přípitkem slavnost končí. Ne však pro ty, kteří si svá očekávání ještě „užívají“: děti si prohlíží mimořádně výpravnou knížku, ochutnávači domlsávají dobroty na stolcích, klábosilové ještě s větším hlasovým nasazením rokují. Jen novinářům už „šichta“ skončila.

Odcházím do lehce zasněžených, lucernami osvětlených pohádkových zákoutí pražské Kampy.

Související knihy

Zbytovská, Daniela - Seidlová, Barbora - Zbytovská, Nikola

POP – PAP, 2018