Tak už je to zase tady, říkám si při pohledu na teploměr. Na okenní tabulky pleskají dešťové kapky, nízká obloha je zatažená ocelově šedými mraky, neviditelnými škvírami v dřevěném obložení táhne průvan. Zimomřivě se choulím v tom nejhuňatějším svetru, jaký jsem doma našla, na stole stojí zapomenutý hrnek rychle chladnoucího kafe a přes nohy jsem si přehodila zaprášenou vlněnou deku, posetou psími chlupy. Ruce na klávesnici mi sice mrznou, ale ven do dřevníku pro polínka se mi dvakrát nechce, a tak si místo přikládání do kamen aspoň zapnu přímotop a budu doufat, že tentokrát nevyhodí pravěké pojistky.
Tak už je to zase tady, podzim, moje nejoblíbenější roční období. Nejoblíbenější, protože je to čas, kdy se nejlíp přemýšlí a píše a kdy je na naší chatě největší klid. Rekreanti odjeli, umlklo výskání dětí kolem zahradních bazénů, utichly i všechny cirkulárky, křovinořezy a sekačky, cyklisté zaparkovali kola do garáže a ven se chodí leda na vycházky se psem nebo do lesa na houby (a že jich je letos pořádná úroda).
Kdo by měl rád propršené, nevlídné, studené podzimní dny? A přece deštěm voní spousta mých nejkrásnějších vzpomínek. Dlouhá táborová odpoledne, kdy na plachtu bez ustání vytrvale bušily těžké kapky, cestičky mezi stany se změnily v mazlavé bahno a měkká lesní půda se pod nohama prohýbala jako nasáklá houba. Mezi buky se líně převalovala neproniknutelná mlha, orosenou louku křižovaly stopy po holínkách, potok zurčel do ledových tůní průzračné vody… To Jizerské hory mě naučily mít ráda i mizerné počasí.
Vzápětí se mi z paměti vynořuje prázdninový letní den, který začal jako malovaný, vlahým vánkem a sluncem prohřátým ránem. Vyrazili jsme s dědou pro noviny a rohlíky (a možná i pro nějaké to lízátko), ale než jsme stačili vyjít kopec zpátky na chatu, přihnala se bouřka s lijákem a my promokli až na kost. S horkým čajem, pod peřinou a v suchém voňavém oblečení čerstvě vytaženém z prádelníku jsme si po té cestě připadali jako v ráji.
Pršelo i na jedné z nejlepších dovolených v mém životě. Strávili jsme ji z velké části dlouhými procházkami po skalnatém bretaňském pobřeží. Hlavní sezóna dávno skončila a panovalo počasí, že by psa nevyhnal, korzo bylo liduprázdné a ulice městečka jakbysmet, kemp opuštěný, místní se před tím nečasem schovávali doma u televize – a venku jen my dva, já a můj muž, sami na šedivé pláži u šedivého moře pod šedivou oblohou. Vedle nás šumělo moře a pod nohama nám křupaly žulové oblázky. To Bretaň mě naučila milovat déšť.
Už zase prší a já sedím na verandě, dívám se na svěšené mokré větve a polehlou trávu a je mi dobře, i když trochu smutno. Příroda se připravuje k odpočinku, podzimní deště jsou jako koupel před spaním. Jen pomalu a neochotně si zvykám na chladné večery a ojíněná rána, ale přes den se rozkošnicky vyhřívám v posledních teplých paprscích slunce. Letos naposledy vysedávám a klábosím v zahrádkách restaurací na náměstí, na procházce v parku žasnu nad pestře zbarvenými listy a sbírám do kapes další a další kaštany, syslím si je a nosím domů jako malé dítě. Můj roční syn se při venčení psa šťastně brodí v kalužích a zubí se od ucha k uchu, asi bude po mně. Tak už je to zase tady, podzim, moje nejoblíbenější roční období.

Háta Kreisinger Komňacká

Háta Kreisinger Komňacká je úspěšná česká překladatelka z angličtiny. Výpravně ilustrovaný román Ollo: Země sváru, který v roce 2018 vydalo nakladatelství Práh, je její autorskou prvotinou. Zpočátku jej psala na pokračování a zveřejňovala online, posléze se mu však na základě nadšených ohlasů rozhodla dát ucelenou knižní podobu a zpřístupnit tak svůj propracovaný fantastický svět širokému okruhu čtenářů.

Související knihy

Komňacká, Háta Kreisinger

Práh, 2018