Autorem titulu Politický řád a politický úpadek, který vydalo nakladatelství Argo ve spolupráci s nakladatelstvím Dokořán, je americký politolog japonského původu Francis Fukuyama. Fukuyama studoval literaturu na Yaleu, následně pokračoval ve studiu v Paříži a na Harvardu. Zde se specializoval na politiku Blízkého východu a Sovětského svazu. Několik let působil v ústavu RAND Corporation ve Washingtonu. Za vlády Ronalda Reagana pracoval v Bílém domě a na ministerstvu zahraničí. V současné době je profesorem mezinárodní politické ekonomie na Univerzitě Johna Hopkinse.

Když vyšla Fukuyamova kniha Konec dějin a poslední člověk, vzbudila značné ohlasy především odborné veřejnosti. Fukuyama se v ní zamýšlel nad otázkou, zda lidstvo dospěje ke stabilnímu stavu, nebo se vždy znovu a znovu prosadí v historickém běhu něco, co rovnováhu zvrátí a vrátí lidstvo zpět do dějin ve smyslu klasické historiografie. V současné době je toto dílo, hledající odpovědi na základní otázky historického vývoje naší společnosti, považováno za jednu z nejdůležitějších politicko-filozoficko-historických prací devadesátých let. V názorové opozici stál Fukuyamovi Samuel Huntington a jeho Střet civilizací. Ačkoli se původně zdálo, že pravda je na Fukuyamově straně, postupně se ukázalo, že vizionářem je spíše Huntington.

V titulu Politický řád a politický úpadek Fukuyama sleduje historický vývoj od Francouzské revoluce až po arabské jaro. Zdůrazňuje přitom nefunkčnost a úpadek současného amerického politického života. V této souvislosti si všímá aktuálních problémů a otázek. Dokáže udržet vůle lidu ve spolupráci s transparentním právním systémem pod kontrolou ústřední moc? Jaké má na státní správu dopady korupce? Jak ji lze vymýtit?

Ačkoli by se mohlo při čtení knihy zdát, že Fukuyama opustil svou původní myšlenku, podle které je liberální demokracie jakousi cílovou metou politického vývoje, ve skutečnosti s demokracií nadále počítá. Lze však konstatovat, že jeho nadšení liberální demokracií poněkud ochladlo. Je to vidět například na jeho hodnocení pokusů „roubování“ demokracie na správní systémy bývalých koloniálních zemí, které si kvůli tomuto kroku nemohly projít přirozeným politickým vývojem. Dále se autor zamýšlí nad pozvolným narušováním demokracie v postmoderní době. Hlavní problém vidí v ústupu od původního účelu demokratických institucí a v přepjatém formalismu ovládajícím státní správu (osobám samostatně výdělečně činným stačí vzpomenout na proces podání daňového přiznání).

K plnému (tedy v rámci možností) pochopení knihy je třeba vnímat ji v kontextu s tituly Konec dějin a poslední člověk a Původ politického řádu (2011). Jde o zajímavé zamyšlení nad tím, jaký byl vývoj demokracie a k čemu demokracie spěje. Ačkoli čtenář nemusí souhlasit se všemi předloženými tezemi, poskytne mu autor prostřednictvím svého výkladu mnoho zajímavých podnětů k zamyšlení. Obávám se však, že stejně jako Konec dějin a poslední člověk bude i tato kniha vnímána příliš definitivně.

Knihu doporučuji čtenářům, které zajímá aktuální politický vývoj a jeho směřování. Zároveň však upozorňuji, že je nutné ji číst velmi kriticky a nedopouštět se doslovné recepce Fukuyamova výkladu (ostatně tento postup se ukázal chybným již u jeho prvního titulu).

Související knihy

Fukuyama, Francis

Dokořán, 2018