Vodník v české literatuře

Mokre chodi v suse
Postava vodníka neodmyslitelně patří k českým pohádkám a pověstem. Známe ji z výtvarného umění i filmu. Její reflexe v literární vědě však dosud chyběla.

Nakladatelství Academia vydalo v červnu 2018 knihu Mokře chodí v suše: Vodník v české literatuře. Jejím autorem je Pavel Šidák, odborný pracovník Ústavu pro českou literaturu AV ČR specializující se na genologii a vztah literatury a mimoliterárních diskurzů.

Poutavá kniha s brožovanou vazbou na 256 stranách popisuje působení postavy vodníka v prostředí lidového podání a její přechod do moderní umělecké literatury. Sleduje, jak se rozvíjí a modifikuje i jaký má genologický a narativní potenciál.

Pavel Šidák při tvorbě této publikace vycházel z široké pramenné základny folklorních a uměleckých textů rozličných žánrů, spadajících do různých časových období od romantismu až k postmoderně.

Cílem knihy není komplexní soupis vodnických látek v literatuře, nýbrž popis jejich komplikovanější modifikace a vevázanosti do uměleckého kontextu, jak jej umožňuje právě literatura umělecká. Stranou pozornosti proto zůstávají knižně vydané pohádky a pověsti, dětská a populární literatura s tematikou vodníka, což možná některé čtenáře poněkud zklame.

Kniha sestává ze dvou částí. První, tvořená kapitolami 1 až 4, je jakousi přípravou materiálu. První kapitola mapuje nejstarší doklady vodnické látky v české kultuře. Předkládá nám dvě různé odpovědi na otázku, co je vlastně vodník. V prvním případě je to božstvo, ve druhém se o něm uvažuje jako o „duchu, démonu“. Tato kapitola poukazuje též na vodníkovu schopnost překračovat žánrové hranice, působit v různých žánrech (pověstech, autorských pohádkách, baladách, krátkých žánrech typu zaklínání, dětských lidových hrách atd.). Kapitola putuje napříč historií a seznamuje s řadou důležitých faktů, je však méně záživná, a proto se čtenář možná neudrží a bude některé části přeskakovat. Důvodem, proč byl vodník vlastně vybrán jako stěžejní téma Šidákovy knihy, je především jeho zvláštní pozice v rámci mytologických bytostí, jeho specifické postavení ve folkloru. Tím se zabývají kapitoly 2 a 4.

Druhá část knihy je věnována umělecké literatuře, a nutno podotknout, že je podstatně zajímavější než část první. Tady už se totiž autor nezabývá jen obecnými skutečnostmi, nýbrž konkrétními texty, do kterých může čtenář nahlédnout. Kapitola 5 podává přehled o vodníkovských látkách v moderní české beletrii a dokladuje ho na přibližně stovce děl. Kapitoly 6 až 8 shrnují fungování těchto látek v diskurzu umělecké literatury. Kapitola 7 pak navazuje na kapitoly o již zmíněném specifickém statusu vodníka ve folkloru. Pojmenovává jeho výjimečnost coby mytologické figury, již převzala beletrie.

Osobně považuji za nejzajímavější kapitoly 3 a 5. Třetí kapitola poskytuje informace, které bude běžný čtenář zřejmě hledat přednostně. Je to část zabývající se původem vodníkova jména a jeho různými jmény v jednotlivých krajích a zemích. Věnuje se vzhledu a projevům vodníka, jednotlivým odlišnostem jeho vzezření opět podle krajů, a také jeho rodině (tu může tvořit vodníkova žena – hastrmanice – nebo např. jeho dcery). Rozebírá jednotlivé funkce vodníka, kterých je vskutku nepřeberné množství. Dozvídáme se, že vodník není jen škůdcem, jenž topí a střádá v hrnečcích dušičky. Může to být také bytost, která lidem pomáhá či je prostě doprovází. Také v tom spočívá jeho výjimečnost oproti jiným nadpřirozeným bytostem. Objevuje se v nesčetných podobách a lze mu přisoudit rozmanité činnosti.

Tělo má vodník zelené, jen velmi ojediněle se objevují jiné barvy: u Josefa Růžičky černá souznící s pojetím vodníka jako černého boha (jakkoli Růžička svá tvrzení deklaruje jako folklorní fakt, jde spíše o jeho tendenční fabulaci, viz výše v kap. 1.2) či, jako ve výše citovaném lidovém vyprávění, bílá. Někdy je pokrytý řasami.
Krajově se liší detaily oblečení: základní jsou zelené šaty, na nichž jsou důležité šosy: z levého šosu kape voda, dále červená čepička či klobouk, červené kalhoty, žluté střevíce, ojediněle bílá kytlice, zlaté knoflíky, řidčeji šedivý kabátek (Litoměřice); v jižních Čechách oblečen jako myslivec (viz níže o spojení vodníka a čerta). Vodník též může být nahý.(str. 47)

Pátá kapitola je nejdelší a dalo by se říci, že vyjmenovává a rozebírá jednotlivá díla, ve kterých nějakým způsobem vystupuje vodník, ať už jako stěžejní postava či okrajová zmínka. Největší pozornost je věnována období 19. století, postupně se přesouváme od samých začátků přes ohlasovou poezii a lidové písně, romantismus a tvorbu májovců až k lumírovcům a ještě dál. Setkáváme se s Kvapilovou Rusalkou, s Jiráskovou Lucernou a nespočtem dalších poutavých příběhů.

U této kapitoly zřetelně vyvstává skutečnost, že knížku jako takovou ocení zejména vysokoškolští studenti českého jazyka a literatury, odborníci z oboru či zkrátka zapálení zájemci o danou problematiku. Počítá se s tím, že čtenář má alespoň základní přehled v jednotlivých směrech a žánrech, že už ví něco o životě a tvorbě přinejmenším těch nejznámějších autorů 19. století, k nimž patří Josef Kajetán Tyl, Božena Němcová, Karel Jaromír Erben a mnoho dalších.

Běžný čtenář jistě ví, že Tyl se věnoval tvorbě dramatických báchorek, z nichž nejznámější je Strakonický dudák, ale tuší také, že psal i prozaické pohádkové příběhy s výchovnou funkcí? Jeden z nich, Rozpustilý Janeček čili Báchorka o vodníkovi, je součástí přílohy Šidákovy knihy, takže si ho lze rovnou přečíst. Studenti češtiny ho už patrně budou znát, stejně jako nejznámější báseň s vodnickou tematikou – baladu Vodník K. J. Erbena. Tu však v příloze nenajdeme, snad právě proto, že je notoricky známá a snadno dostupná z jiných zdrojů.

Do antologie literárních textů byly zařazeny nejstarší texty a také ty, které jsou dnešnímu čtenáři těžko dostupné. Z literárního hlediska jsou totiž důležité. Najdeme mezi nimi např. báseň Vodník od F. L. Čelakovského či díla polozapomenutých a zcela zapomenutých autorů. Text, který jsem dosud neznala a jehož rozbor v páté kapitole mě zaujal nejvíce, totiž báchorka Vodník od Františka Zvěřiny z Ruhewaldu, však ve výběru bohužel chybí. Zřejmě proto, že není tak těžké ho vyhledat např. na stránkách digitální knihovny Kramerius.

Za působivou antologií literárních textů, kterou jinak považuji za velmi užitečnou, následuje ještě obrazová příloha s ukázkami uměleckých děl od středověku po současnost. Čtenář si tak může na vlastní oči prohlédnout obrázky, o nichž se autor v některých kapitolách přímo zmiňuje. Jde jistě o vítanou pomůcku, příjemné oživení knihy a zároveň další doklad toho, jak se vodnické téma rozvíjelo v jiné oblasti lidské činnosti – ve výtvarném umění.

Kniha Mokře chodí v suše (jejíž příznačný název, jak jste si možná všimli, je vlastně úryvkem z Erbenovy balady Vodník) nahlíží problematiku vodníka skutečně zeširoka, a přitom důkladně. Navíc je psána srozumitelným a vcelku čtivým způsobem, takže pravděpodobně zaujme i širokou veřejnost (alespoň některými kapitolami) nebo přinejmenším každého milovníka pohádek a pověstí. Ostatně seznamuje i se základní odbornou literaturou, kterou by měl každý zájemce o žánr pohádky znát (např. Morfologie pohádky). Doporučila bych ji jako pěkné a podnětné doplnění při studiu české literatury, především 19. století.

Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizeMokře chodí v suše
Vodník v české literatuře

Šidák, Pavel

Academia, 2018

Napsat komentář