Jedním z našich současných autorů, jehož sláva vyletěla vzhůru bleskovým tempem, je i muž píšící pod pseudonymem Martin Goffa. Pojďme se ho zeptat na nějaké ty zákulisní informace.
Ve chvíli, kdy spolu hovoříme, je Vaším nejnovějším vydaným počinem pro Vaši stávající tvorbu poněkud atypický Rémi. Jak člověk dospěje k rozhodnutí sáhnout po jiném stylu, jiném zaměření než dosud? Hlavně ve chvíli, kdy ono „dosud“ slaví stále větší a větší úspěchy… připomeňme i téměř stejně nové Vykoupení.
Já chtěl vždy psát „vážnější“ literaturu než detektivky, takže tuhle ambici mám od samého začátku. Rémiho jsem navíc psal a průběžně upravoval skoro čtyři roky. Takže určitě nejde o nějaký náhlý nápad. Snažím se ale, aby byl Rémi jasně oddělitelný od mých dosavadních knih, nejen stylem a obsahem, ale také vizuální úpravou. Proto přebal s ilustrací, proto kresby uvnitř knihy. Rémi se nebude líbit každému, někteří lidé ho nepochopí, ale pro mě je důležité, že jsem s ním spokojený já sám.
Proč změna nakladatele? Je to jeden ze způsobů odlišení žánrů? Vyhledal jste Euromedia Group Vy, nebo si Vás našli sami?
Rémi skutečně vyšel u jiného nakladatele než mé předchozí knihy. Má to co dělat s odlišením, o kterém se zmiňuji výše. Mladá fronta, u které vydávám, měla ohledně Rémiho navíc určitou obavu, že tímhle úkrokem zbytečně riskuji. Nicméně, bylo jen na mně, komu Rémiho svěřím k vydání, a dohodl jsem se s Euromedií. Má příští kniha, další ze série detektivek s Mikem Syrovým, vychází samozřejmě zase u Mladé fronty letos na podzim.
Z každé Vaší dosavadní knihy čiší bytostná touha ztvárnit to, co jinak vidí jen autor sám. Dospěl jste k psaní jako k „rozumové“ volbě, nebo šlo o impulz, nutkání?
Nevím, jestli jsem na tuhle otázku schopen odpovědět. Psát jsem začal až téměř ve čtyřiceti, ale někde to ve mně celou dobu bylo. Ještě ve škole jsem rád psal slohové práce, v osmnácti přišly na řadu existenciální a zamilované verše, jak také jinak… No a najednou, se čtyřmi křížky na krku, to všechno nějak vyvřelo ven. A co psát po patnácti letech u policie jiného než detektivky? Každopádně jsem ale věděl, že když psát, tak knihy, za které se budu moct postavit. S jasnou posloupností: nejdůležitější je, aby se líbily mně. Pak s nimi musí souznít každý policajt, který si je přečte. Musí si říct: „Jo, přesně takhle to funguje. Do posledního písmene.“ No a jako třetí v pořadí důležitosti jsou čtenáři. Což neznamená, že bych jimi „pohrdal“. Ale odmítám psát na efekt. Jistěže můžu popsat dvacet různých vražd, mezi ně nacpat výbuchy na Václavském náměstí a nakonec na scénu přivést jednoho supervyšetřovatele, který všechno rozlouskne. Taková kniha by jistě měla úspěch. Ale musí ji napsat někdo jiný, já to určitě nebudu.
Kdy Vás psaní ve smyslu tvorby příběhů přepadlo? Vybavíte si svůj první příběh?
Na tohle jsem vlastně odpověděl už v předcházející otázce. Ačkoli… Bylo mi necelých třicet, když jsem zkusil napsat román, ale i když jsem ho dokončil, nikomu jsem ho tehdy neukázal. A myslím, že jsem udělal dobře. Dnes už dávno nevím, o čem přesně byl, dokonce ani to, jak se jmenoval. Vlastně se hrozím toho, že ho někdy někde najdu. Musel být hrozný.
Jaká byla reálně cesta k vydání prvotiny? Objevil Vás někdo, nebo jste začal obesíláním nakladatelství?
Když jsem napsal Muže s unavenýma očima, dal jsem rukopis přečíst kamarádce. Neměl jsem totiž nejmenší představu o tom, jestli to není jen nějaký blábol. Prostě jsem to neuměl reálně posoudit. Když mi ale řekla, že ho četla cestou do práce v tramvaji a přejela čtyři stanice, trochu mě uklidnila. Její verdikt byl, ať rukopis určitě zkusím někam poslat. Takže jsem našel adresy několika vydavatelství a pak čekal… Naštěstí ne dlouho, ze šesti oslovených se jich postupně ozvalo pět, že mají o rukopis zájem. Mladá fronta však byla nejrychlejší, takže jsem se upsal jim. I tak mě ten zájem ale potěšil, v dnešní době čekají autoři na vyjádření ke svým rukopisům dlouhé měsíce a častokrát se jim nikdo ani neozve. U mě se to odehrálo v řádech dnů. Nejspíš jsem měl štěstí.
Souvisí Váš odchod z aktivní služby u PČR s volbou stát se spisovatelem? S tím se pojí otázka, kterou si mnozí jistě kladou, ale málokdo si troufne ji položit: uživí Vás to? Vaše dosavadní skóre je asi dvě knihy ročně, což je slušná dávka práce. Upřímně, nedovedu si představit, kde na ni berete čas, pokud byste musel obživu hledat ještě někde jinde.
Konec mé kariéry detektiva kriminální služby se kryje se začátkem mé kariéry psavce. Záměrně se neoznačuji za spisovatele, protože tím nejsem. Spisovateli byli Dickens, Dostojevskij, Styron a jim podobní, já jsem proti nim jen lokální šmudla. Každopádně, psaním knih se neživím. Vlastně ani nevím, jestli to jde. Náš trh je na tohle příliš malý. Myslím, že i daleko úspěšnější současní literáti nemají psaní jako jediný zdroj obživy. Překládají, pracují v reklamních agenturách, novinaří… Já jsem v tomhle navíc specifický tím, že se skrývám v anonymitě. Nepořádám autogramiády ani autorská čtení, držím si své inkognito, tudíž se tak o větší popularitu a výdělky připravuju. Možná to jde trochu proti logice, ale já mám prostě rád svůj klid. Dostávám nabídky na rozhovory v televizi či rádiu, ale všechny odmítám. Rozhovorů jsem dal jen několik a to ještě pod podmínkou, že se nenechám fotit. Takže svou otázku možná zkuste dát někomu, koho vídáte na obálkách časopisů, jeho odpověď bude mít větší vypovídající hodnotu.
Trávíte nebo jste poslední dobou trávil hodně času na cestách? Připomeňme třeba Štvanici, z té přímo čiší dálky. A sám jste mi jednou prozradil, že minimálně ta Alpská část má reálný podklad. Co Jižní Amerika?
Na cestách bohužel netrávím tolik času, kolik bych si přál. Nicméně cestování miluju. Ale jsem poněkud zvláštní turista, vyhýbám se notoricky známým místům a raději poznávám ta obyčejná. Když jsem například kdysi dávno poprvé přijel do Benátek, všichni zamířili na Náměstí sv. Marka, ale já se sebral a začal procházet uličky, ve kterých nebylo pro ostatní „nic zajímavého“. Byli tam „jen“ místní lidé se svými životy. A takhle to mám dosud. No, a pokud se ptáte na Jižní Ameriku, je to můj vysněný kontinent. Už od dětství. Tím je asi řečeno vše. Ale člověk je limitován mnoha faktory, jedním z nich je například čas. Vydat se tam na tři týdny je zbytečnost a šest měsíců volného času je zase velmi drahý artikl. Ale snad se někdy ten půlrok najde.
Máte nějakého domácího mazlíčka? Mluvíme samozřejmě o zvířátku. A pokud ne, jaké by bylo zvíře Vaší volby, nebýt limitován prostorem ani náklady?
Zvířata mám velmi rád, miluju především psy, ale v poslední době nežiju zrovna „spořádaným“ životem. Zvířata potřebují pravidelnou péči a jsem dost soudný na to, abych věděl, že jim ji nejsem schopen poskytnout. Aspoň ne teď. Snad až se někdy usadím. Jak jsem řekl, mám rád psy, takže například cane corso je myslím ten pravý exemplář, který si jednou pořídím.
Podobná otázka jako předchozí. Máte nějaký vysněný vůz, něco, co byste rozhodně jednoho dne chtěl řídit, hnát se s větrem o závod?
Vysněný vůz vlastně ani nemám. Řídím samozřejmě rád, ale nač snít o Lamborghini Aventador, když vím, že ho nejspíš nikdy mít nebudu? Ale pokud bych Vám měl přece jen odpovědět, mám rád auta s vyšším posezem, robustnější, ale zároveň hezká. Všechno tohle splňuje například Range Rover Evoque. Takže pokud tohle čte někdo kompetentní, kdo by tento vůz zapůjčil českému detektivkáři výměnou za skrytou reklamu v jeho knihách, kontakt na mě je martin.goffa@email.cz.
K této poptávce se rád připojím. Takže případní reprezentanti značky Land Rover (a v mém domovském městě takového zástupce máme), propagace je možná i v rámci recenzní tvorby. Kontakt na mne lze získat prostřednictvím diskuse dole.
A do třetice ke snům: vysněné místo k žití? Kdekoli na planetě.
Těch by bylo. Člověk ale stejně většinou nakonec skončí tam, kde má kořeny. Ale kdybych měl přece jen jedno vybrat… To místo se jmenuje Anacapri, a kdo někdy četl Knihu o životě a smrti od Alexe Muntheho, tomu už nic nemusím vysvětlovat.
Máte kromě psaní nějaké koníčky, záliby? Něco, čím dobíjíte baterky, obrazně řečeno?
Rád bych řekl, že hodně čtu, ale to bych lhal. Tedy, čtu hrozně rád, ale kvůli psaní teď nemám tolik času. Snažím se běhat, ale taky už to není, co to bývalo. Dřív jsem dělal bojové sporty, ale v mém věku už nejsem tak ohebný jako dřív. A taky se už nezvednu tak rychle ze žíněnky. Každopádně, nejlíp si baterky dobiju, když řídím. Musím být ale v autě sám. Jen já a mládenci ze System of a Down, Faith No More nebo Slipknot.
Pro dnešek děkuji za prozrazená tajemství a naši čtenáři se mohou těšit na druhou část rozhovoru již brzy…
Kdyby někdo chtěl trochu info…. mám jich dost a mohu napsat…