Pojďme se teď podívat na tajemství spisovatele Martina Goffy. Ne je odhalit, samozřejmě, ale prozradit si něco o jejich pozadí. První otázka tohoto bloku tedy zní: Jak jste přišel právě na jméno Martin Goffa?

Snadná odpověď. Hledal jsem jména, na která když se podíváte, nepoznáte, jestli jde o Čecha, Němce, Francouze, Brita… No a ta, která se mi líbila, jsem prohnal internetem a hledal shodu. Či spíše neshodu. Žádného literáta jménem Martin Goffa jsem nenašel, takže jsem si tohle jméno přivlastnil.

Druhá otázka MG bloku: je alespoň někdo ve Vašem okolí, kdo ví, že MG jste Vy? Kdo si dokáže položit rovnici mezi občanským jménem a pseudonymem? A pokud ano, jak se dívají na Vaši hvězdnou autorskou dráhu?

Ví to rodina a několik blízkých přátel, vesměs mě všichni znají desítky let. No a jejich reakce? Takže jsi napsal další knížku? Hmm, dobrý… No a přijdeš nám teda v sobotu pomoct s tím pískem, jak jsme se domlouvali?  Stručně řečeno, z těch lidí, kteří mě znají, se z mých knížek nikdo na zadek neposadí.

Třetí MG otázka: stalo či stává se Vám, že vyslechnete rozhovor o Martinu Goffovi, aniž diskutující vědí, že vedle nich stojí právě on?

Rozhovor přímo ne, ale už několikrát se mi stalo, že moji knížku četl někdo vedle mě v tramvaji nebo metru. Samozřejmě jsem pokaždé bojoval s nutkáním se toho člověka zeptat na to, jak se mu kniha líbí.  Možná teď oprávněně namítnete, že jsem před chvílí říkal, že názory čtenářů pro mě nejsou tak důležité… Přesto mě samozřejmě potěší, když se jim moje knihy líbí. Když si potřebuju namasírovat ego, kouknu na jeden z našich největších serverů o knihách, databazeknih.cz. Všechny mé knížky tam mají v hodnocení čtenářů přes 80%, což mě samozřejmě velmi těší.

Čtvrtá MG otázka: k vydavatelské praxi patří slavnostní křty novinek, autogramiády, autorská čtení a jistě i celá řada podobných akcí. Není Vám líto, že o tento druh publicity jste se volbou anonymity připravil?

Absolutně ne.  Všechno tohle bych mohl mít u každé své knihy, ale já o to nestojím. Když jsem před dvěma lety dostal úžasnou možnost podílet se na knize kriminálních příběhů Praha Noir, exkluzivně sepsaných pro newyorské nakladatelství Akashic Books, odmítl jsem jak natočení svého medailonku pro televizi, tak i účast na společné autogramiádě a besedě s ostatními autory. Namísto toho jsem na tu besedu přišel inkognito, posadil se do publika a pak si stále ještě inkognito nechal tu knihu od „spoluautorů“ podepsat. Tohle asi vypovídá o mém přístupu víc než jasně. 

Pokračujme naši regresní cestu. Jaký byl malý Martin? Řekněme na základní škole. A jaká byla jeho pozdější cesta do řad policie?

Malý Martin byl obyčejný a průměrný kluk, žádný otloukánek, ale taky žádný vůdce smečky. Spíš seděl v koutě a četl si, někdy i deset knížek za měsíc. A ty knihy, které četl, byly stále divnější a divnější.  Malý Martin nikdy ničím nevynikal a to mu zůstalo doteď.  No a pokud jde o cestu do řad policie… Nebyla v tom žádná dávná touha, spíš souhra několika okolností. Nebudu tvrdit, že mě ta práce uhranula hned zpočátku, první dva roky jsem sloužil v uniformě a i přes svůj odpor jsem musel například trestat řidiče za prošlou lékárničku… Pak jsem se ale dostal ke kriminální službě, najednou do sebe všechno zapadlo a vydržel jsem tam třináct let. Dalším souběhem okolností jsem od policie odešel, ale nelituju jediného dne, kdy jsem mezi tyhle lidi patřil.

Vaší tvorbou se kromě výše zmíněných velkých vozů, v nichž snad jen s výjimkou Štvanice jezdí ti „zlí hoši“, prolíná i svým způsobem vyhraněný hudební vkus. Jakou hudbu tedy máte v oblibě? A hrajete sám na nějaký nástroj? Zpíváte? Byl mladší Martin někdy v kapele?

Nějak si nejsem jistý, jestli se můj hudební vkus dá nazvat vyhraněným.  Po písni od Slipknot jsem schopný si pustit album V penzionu Svět… Ale fakt je, že převážně poslouchám tvrdší hudbu. Musí mít ovšem buď hlavu a patu, anebo „koule“.  Ideální ovšem je, pokud se tyhle ingredience sejdou. Což se, podle mě, nejčastěji stává v písničkách od Faith No More. Ovšem pozor, a priori neodsuzuju žádný styl. Ve všech se dají najít jak perly, tak balast. No, a pokud jde o mě… Oč mám hudbu raději, tím míň se do ní pouštím. Neumím na nic hrát, neumím zpívat, neumím tančit. Jsem prostě ideální posluchač. 

Určitě bychom mohli povídat ještě dlouhé hodiny a popsat desítky stránek. Záměrně jsem dnes vynechal otázky třeba na rodinu a původ, abychom nenarušili Vámi zvolenou anonymitu, i když nepochybuji, že přesně tohle by zvláště ženskou část čtenářské obce zajímalo nejvíce. Pojďme tedy naše povídání pro teď uzavřít poslední otázkou. A protože sám nejsem teď schopen rozhodnout se, který z těch stovek dotazů, co mi víří hlavou, položit, co kdybyste si závěrečnou otázku položil sám a hned ji i zodpověděl?

Otázku? Tady je:

Martine, která kniha Vás naposled uhranula tak, že byste ji chtěl doporučit našim čtenářům?

Jde o knihu Karla Schulze „Kámen a bolest“. S ostudou musím přiznat, že jsem o tomhle skvostu neměl celý život ani ponětí, objevil jsem ho náhodou teprve nedávno a od českého autora jsem nic dokonalejšího asi nečetl. Jde o historický román světových parametrů a jeho text je tak hutný a strhující, že těch osm stovek stran přečtete jedním dechem. Román se zabývá životem Michelangela Buonarottiho, ovšem neomezuje se jen na něj, autor předkládá fascinující popis Florencie za časů Lorenza Medicejského, všudypřítomné intriky, dobro i zlo přicházející z papežského stolce v Římě… Jedním slovem: doporučuji!

A mně nezbývá než poděkovat za Váš čas, ochotu a hlavně prozrazená tajemství…