Kukátko v názvu není až tak důležité

Pullman_Jantarove kukatko
Čtivé, leč rozvleklé a chmurné Jantarové kukátko uzavírá stejně čtivou, rozvleklou a chmurnou trilogii.

Jantarové kukátko, závěrečný díl „spirituální“ fantasy trilogie Jeho temné esence spisovatele Philipa Pullmana, vyšlo v nakladatelství Argo v překladu Dominiky Křesťanové podruhé.

Začátek zcela nenavazuje na konec předchozího dílu, a tak může být čtenář v první chvíli zmaten z toho, že paní Coulterová najednou drží svou dceru Lyru omámenou v odlehlé jeskyni v Himálaji. Will ji musí najít a s pomocí přátelské vesnické dívky probudit z dlouhého spánku. Lyra se zatím ve snech setkává s kamarádem Rogerem a slibuje mu, že ho přijde zachránit. Společná cesta tedy zavede Willa s Lyrou do říše mrtvých, kde se sejdou se svými blízkými. Odtamtud vpadnou přímo doprostřed nebeské bitvy a Lyra naplňuje poslání, k němuž byla předurčena. Pak ji ale čeká nejtěžší rozhodnutí v životě. Ne že by měla na vybranou…

Zadní strana knižní obálky hlásá, že „příběhy neobyčejné dívenky Lyry milují děti i dospělí po celém světě“. Ani při nejlepší vůli tomu nedokážu věřit a přemítám o tom, co by se dětem mohlo líbit na knize, v níž je tolik bolesti, smrti, marnosti a zejména složitých a nepochopitelných pasáží. Porozumění všem důležitými událostem je tu vůbec nejnáročnější ze všech dílů. Kniha je navíc poměrně zdlouhavá. Autor si libuje v popisování úvah a myšlenek postav a v líčení zákonitostí a pravidel jednotlivých světů. A že je tady těch světů skutečně mnoho! Hrdinové putují z jednoho do druhého, každou chvíli někam přeskakují, v důsledku čehož působí Jantarové kukátko překombinovaně, přeplácaně. Hlavní děj a myšlenka by se přitom daly shrnout několika větami.

Následující část recenze prozrazuje klíčový úsek děje.

Nic z toho by ale dospívajícímu fanouškovi fantasy románů tolik nevadilo, kdyby nebylo neuspokojivého konce. Už jsem to psala v recenzi k Jedinečnému noži a napíši to znovu – Pullman konce prostě neumí. U Zlatého kompasu byl zvláštní, nepochopitelný a drsný. U Jedinečného nože byl náhlý, až si čtenář říkal, zda jeho výtisku nechybí stránky. Navíc byl krutý a nepříjemný, nicméně jsme se ještě mohli těšit na třetí díl a utěšovat se nadějí, že alespoň tam všechno dobře dopadne. Jenže nedopadne. Jednotlivé skládačky do sebe krásně zapadnou, to ano. Postavy, které kdesi na začátku knihy záhadně zmizely a u nichž jsme se báli, že na ně autor snad úplně zapomněl, se zase objeví a zachrání situaci. Naši oblíbenci Romuni, s lordem Faa a Farderem Coramem v čele, se mihnou na posledních stránkách a příliš si jich neužijeme. Zato je nám ale dopřáno daleko více Iorka Byrnisona.

Příběh navíc přináší celou řadu nových sympatických postav, jako jsou malí stateční Galivespiané – rytíři létající na ochočených vážkách. Více prostoru dostávají andělé. Ti mi v předchozím díle trochu překáželi, ale oproti podivným tvorům s choboty, kteří jezdí na kolečkách, jsou vlastně docela normální. Svět takzvaných mulefů si mohl autor klidně odpustit.

Byl tu ovšem pochopitelně třetí prvek, totiž geologické podmínky. Kola se dala používat jen v prostředí, kde existují přirozené pevné cesty. Místní lávové proudy musely obsahovat nějaké zvláštní nerosty, které usměrňovaly jejich tečení do dlouhých stuh vinoucích se rozlehlými savanami a dodávaly jim mimořádnou odolnost vůči povětrnostním vlivům a praskání. Krůček po krůčku si Mary uvědomovala, jak spolu jednotlivé jevy souvisejí. A mulefové, jak se zdálo, byli v tomhle světě jedinými hospodáři. (str. 123)

Tvorové na kolečkách, obří ptáci připomínající lodě s bílými plachtami, to všechno mi připadalo až absurdní a nehodilo se to do prostředí, v němž se odehrával Zlatý kompas. Ale hlavně je mi záhadou, k čemu měl svět mulefů vlastně sloužit. V jednom okamžiku Pullman naznačil zajímavý nápad týkající se nebezpečných ptáků, ale nijak ho nerozvinul.

Děj Jantarového kukátka odkazuje ke křesťanství a prvotnímu hříchu. Lyra má být něco jako druhá Eva, která bude vystavena pokušení. Hada v tomto případě zastupuje laskavá a přemýšlivá vědkyně Mary. Zdálo se, že to bude pro příběh nesmírně důležité. Navzdory hlubokému soustředění jsem však nepostřehla, kdy a jak se Mary takto projevila. Ani jsem si nevšimla, že by byla Lyra vystavena jakémukoliv pokušení. Ale to už se vracím k podivnému závěru knihy.

Už asi 35 stran před koncem se dozvíme, jak to dopadne. Veškeré nadšení a vůle pokračovat ve čtení nás rázem opustí. Protože to zkrátka neskončí, jak bychom doufali. Zase nám všichni zemřeli, a kdo nezemřel, ten se má alespoň doživotně trápit.

Konec části recenze, která prozrazuje klíčový úsek děje.

Kromě zakončení je tu ale ještě něco, co mi na sérii vadí. Až do třetího dílu jsem si nebyla jistá, co to přesně je. Protože jakkoli nekompromisně tato recenze vyznívá, každý z těch tří dílů se mi četl vlastně dobře. Jeho temné esence jsou neskutečně zvláštním dílem. Autor do něj vložil tolik fantazie a znepokojivých, fascinujících, atraktivních nápadů! Už kvůli tomu mě vskutku mrzí, že nemohu jít s davem a připojit se k obrovskému množství těch, kteří si trilogii zamilovali.

Mně totiž opravdu vadilo, jakým způsobem autor rozehrál vztahy mezi jednotlivými postavami, přesněji mezi dospělými a dětmi – zejména mezi rodiči a jejich potomky. Ani trochu jsem jim nevěřila, nevyznala jsem se v nich. Netušila jsem, co si o nich myslet. Uvažování a jednání paní Coulterové zřejmě nepochopím nikdy. (Musím ovšem podotknout, že v tomto díle mi byla zdaleka nejsympatičtější.) Stejně tak přístup lorda Asriela k Lyře je trochu jako aprílové počasí. Dívka je vůči oběma rodičům ostražitá a jeden by si myslel, že ji to naučí nedůvěře k dospělým jako takovým. K doktorce Mary, kterou sotva zná, se ale přižene s naprostou důvěrou a neváhá ji obejmout.

Ano, dokonce i samotná Lyra vybočuje ze svého obvyklého chování. Poznali jsme ji jako dvanáctiletou umíněnou „cácorku“, ale ve třetím díle se z ní pomalu stane téměř dospělá a moudrá slečna – ehm, třináctiletá. A také se poprvé zamiluje, jak se ještě nikdy nikdo do nikoho nezamiloval. Skutečně by ale zamilovaná třináctiletá dívka, navíc tak paličatá a odbojná, dokázala reagovat rozumně a myslet především na budoucnost světa než svou vlastní? Dokázala by upřednostnit zájmy všech před svými? Vyrostla nám rychle a rovnou v nefalšovanou světici! Nicméně stejně jinou možnost neměla, tak proč k tomu přistupovat jako ke svobodnému rozhodnutí či snad k pokušení?

„Ano,“ řekl. „Co budu živ, budu se sem vracet. I kdybych byl bůhvíjak daleko, přijdu sem…“
„V den letního slunovratu,“ upřesnila, „v poledne. Až do konce života. Až do konce života…“
Zjistil, že nic nevidí, ale nechal horké slzy volně plynout a jen ji k sobě tiskl.
„A kdyby… někdy časem…“ šeptala slabě a roztřeseně, „když třeba potkáme někoho, s kým nám bude dobře a vezmeme si ho, musíme být spravedliví a ne pořád srovnávat a přát si žít radši s tebou nebo se mnou… Budeme jen dodržovat tohle, jednou za rok sem na hodinku přijdeme a budeme spolu…“ (str. 479)

Jantarové kukátko a vůbec celou trilogii mohu doporučit čtenářům, kterým nevadí zdlouhavé popisy. Těm, kteří si budou užívat střídání prostředí, rozmanitost míst a rozpolcenost postav. Těm, kteří milují dobrodružství plná nebezpečí a zvláštních bytostí. Ale hlavně těm, kteří jsou ochotní přijmout konec, jenž nebude podle jejich představ. Možná ve vás zanechá pocit smíření, možná marnost a možná lítost. Nevěřím však tomu, že byste si ho užili.

Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizeJeho temné esence III.
Jantarové kukátko

Pullman, Philip

Argo, 2018

Napsat komentář