Nůž, který prořízne i svět

Pullman_Jedinecny nuz

Čtivý a neotřelý příběh Zlatého kompasu pokračuje v Jedinečném noži, jenž je ovšem ještě krutější a depresivnější.

Jedinečný nůž je druhým dílem fantasy trilogie Jeho temné esence spisovatele Philipa Pullmana. Dne 4. května 2018 u nás vyšel již potřetí, v nakladatelství Argo a překladu Dominiky Křesťanové podruhé.

V tomto pokračování nám přibývá postava dvanáctiletého Willa Parryho, který nešťastnou náhodou zabije muže, jenž se mu vloupal do domu. Onen člověk patřil k záhadným pronásledovatelům, kteří neustále obtěžovali Willovu matku, poněvadž něco hledali. Ale co a proč? Will si začne skládat všechny střípky dohromady poté, co náhodou objeví tajné okno do paralelního světa. Tam se seznámí s Lyrou, kterou dobře známe z prvního dílu. Společně musejí svést bitvu proti těm, kdo chtějí zničit zaběhlý pořádek paralelních světů.

Jedinečný nůž má mnoho kladů i záporů. Celkově ho považuji za zdařilejší, zajímavější a napínavější než první díl, ale možná je to zčásti proto, že děj Zlatého kompasu jsem již znala z filmové verze (byť se od knihy v mnohém lišil). Takže mě nemohl už tolik překvapit a ohromit.

Zatímco v prvním díle jsme se s Lyrou zdržovali v jednom světě, tady neustále cestujeme z jednoho do druhého prostřednictvím zvláštního nože, který dokáže vykrajovat průchody. Tento způsob pohybu zdá se mi vcelku originálním.

V každém světě číhá nějaké nebezpečí, něco neznámého, a tudíž atraktivního. Je to spousta prostoru pro autora s velkou představivostí, ale vzhledem k tomu, že Pullman má evidentně zálibu v mučení a týrání svých postav, každý svět je svým vlastním způsobem velmi znepokojivý a ve výsledku byste nechtěli žít ani v jednom.

Will se stal pro Lyru stejně dobrým a respektovaným přítelem jako Iorek Byrnison. O tom sice občas padne nějaká zmínka, jinak ale bohužel v příběhu chybí. Jeho nepřítomnost, stejně jako absenci Johna Faa a Fardera Corama, naštěstí alespoň trochu vynahrazuje větší zapojení vzduchoplavce Leeho Scoresbyho a královny divoženek Serafiny Pekkaly. Tady však dle mého veškeré klady končí.

Jedinečný nůž má celkem 312 stran. Přibližně 300 z nich jsem byla přesvědčená, že ho ohodnotím daleko lépe a s větším nadšením než Zlatý kompas. Ovšem posledních pár stran závěrečné kapitoly mě utvrdilo hned v několika věcech.

Zaprvé – Pullman neumí konce. Opravdu ne. Už v závěru Zlatého kompasu jsem pocítila značné zklamání, ale to, co autor předvedl na konci druhé knihy, překročilo všechny meze.

Předně je třeba říct, že konec působil podivně useknutě, jako by přiskočil Will se svým nožem a vykrojil nám na posledním listě průchod, jímž se zbytek textu odporoučel do jiného světa. Dokonce mě napadlo, jestli se nestala chyba v tiskárně, protože to skutečně působí, jako by pár stránek scházelo. Koneckonců tu není ani obsah, ačkoli v prvním i třetím díle ho máme. Navíc formátování knihy mě nejednou zarazilo už během četby. Stejně jako v případě Zlatého kompasu doprovází i tady začátek každé kapitoly obrázek v malém čtverečku. Vlastně ne každé kapitoly, a to je právě to zvláštní! Některé obrázky jako by se samovolně přesunuly doprostřed textu předchozích kapitol a na začátku těch dalších pak už scházely. Začalo se to dít na stranách 213–214 a pokračovalo to takto podivně až do konce. S tím, že se objevovaly i stránky, na nichž byla sotva půlka věty a jinak zůstávaly zcela prázdné. Ale vraťme se ještě k onomu rozporuplnému konci knihy…

Jedinecny nuz_ukazka2Jedinecny nuz_ukazka3Jedinecny nuz_ukazka4

Zadruhé – vážně nemám ráda marnost snažení. V životě se s tím leckdy nedá nic dělat, ale knížku pro mládež si člověk koupí s jakýmsi očekáváním, že to snad dobře dopadne. Nebo že to alespoň bude prodchnuté špetkou humoru a radosti. Samozřejmě nás čeká ještě třetí díl (a já už se popravdě nesmírně děsím, co tam na mě vybafne). V tuto chvíli si ale připadám podvedená, zrazená a ochuzená o zážitek, k němuž jsem se od začátku knihy upínala. Něco podobného jsem vnímala při čtení závěrečné části Hunger Games.

Jde o to, že hlavní postava se po celou dobu žene za jediným cílem. Překonává tolik překážek, zakouší neskutečná muka! Čtenář jí ze srdce přeje, ať to nevzdává, vydrží a dočká se svého štěstí. Prožívala jsem spolu s Willem jeho bolest i naději, že splní, co si předsevzal, a dojde k vytouženému cíli. A v posledních osmi stranách přijde krutý řez! Uspěchaným, neuspokojivým a naneštěstí i nevěrohodným způsobem. Nelogické a nepochopitelné jednání některých postav mě bohužel dráždilo i tady.

Samozřejmě není povinností autora vnucovat svému dílu happyend, zvlášť když příběh ještě neskončil, ale přestože někdy něco končí nešťastně, čtenář pocítí jakési souznění, lítost, možná se i rozpláče. Já místo toho vnímám nepříjemnou prázdnotu. Vše, co se mi na knize líbilo, jaksi ustupuje do pozadí před náhlou černou clonou zklamání.

Jedinecny nuz_ukazka1Nemám nejmenší tušení, pro koho je kniha vlastně určena. Pro děti rozhodně ne! Je tu snad ještě více krve a umírání než ve Zlatém kompasu, chudák Will krvácí tak dlouho a značně, že už by musel být několikrát mrtvý. Jsou tu intriky a leccos autor vysvětluje tak složitě, že jsem občas ani nechápala, co si z toho mám vzít. Navíc je do příběhu výrazněji zapojeno náboženství a vystupují zde postavy andělů, které mě navzdory své vznešenosti a kráse nesmírně rušily. Vůbec se mi sem nehodí.

Ne že by kniha byla špatná! Je čtivá, zajímavá a má mnoho nezvyklých nápadů, které vás dozajista překvapí a nadchnou. Ale ten konec… ten konec! Popadněme třetí díl a doufejme, že si nás Pullman udobří.

Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizeJeho temné esence II.
Jedinečný nůž

Pullman, Philip

Argo, 2018

Napsat komentář