Čtení ke kávě: Erotické peklo (Hana Militká)

Erotické peklo

8.5.2018 Hana Militká Bez komentáře

Moře, slunce, volný čas… Co víc si člověk může přát? Pokud je člověk na dovolené sám, může mu být smutno i v nejkrásnějších koutech světa. Musí být sám? Občas zdání klame.

Už pár let jezdím na dovolenou sama. S manželem jsme se tak dohodli. On nechce jezdit k moři, baví ho pobyt v horách. Chodí v létě na túry. Nechápu. Většinou tam v letních měsících není moc vedro, přesto bych se nemohla potit chozením po kopcích.
Miluju moře. Plavání, sezení na pláži. Nadšeně sleduju stále se měnící mořskou hladinu, maličké rybky, které se tu občas objeví, kraby spěchající se ukrýt před možným nebezpečím z naší strany.
Plnými doušky vdechuju mořský vzduch.
Cítím se svobodná.
Jen jsem trochu nevyspalá. Ve vedlejším pokoji hotelu, kde bydlím, dělají rámus každou noc do časných ranních hodin. Tedy rámus není asi to správné slovo. Ozývají se odtamtud podivné zvuky. Vlastně ani nejsou tak podivné, když si připustím, že celou noc se obyvatelé vedlejšího pokoje milují.
„Páni, kde jsou ty časy! Taky jsme se kdysi s manželem dokázali milovat až do rána. Byla to nádhera! Jako kdybychom odhalili celou podstatu života. Nemuseli jsme ani jíst, ani pít, skoro jsme žili jen ze vzduchu a ze sexu,“ usmívám se.
„Je to síla!“ vzdychnu nahlas.
„Moře je nádherné, že? Taky se ho nedokážu nabažit,“ osloví mě žena asi o deset let mladší, než jsem já. Vypadá krásně, mladě, svěže.
Překvapeně si ji prohlédnu. „Máte pravdu, miluju moře,“ říkám s úsměvem.
„Jezdíte sem často?“ ptá se.
„Už jsem tady popáté. Moc se mi tu líbí. Jen ta večeře by mohla být o něco dřív. V sedm hodin je na mne pozdě,“ slyším, jak se ochotně dávám do hovoru.
„Jste tu sama?“
„Ano. Máme s manželem už léta dohodu. On miluje hory, já moře. Radši bych jezdila s ním. Ale nedokážu si představit, že bych oželela pobyt tady. On má citlivou pleť, bojí se chodit na slunce. Na horách taky hodně svítí, ale může mít lehký dlouhý rukáv, alespoň většinou.“ Cítím, jak mi chybí běžné povídání se spřízněnou duší.
„Chápu. Obdivuju vás, že dokážete jet sama. Nebavilo by mě, kdybych s sebou neměla svého partnera.“
„Většinou jezdím s kamarádkou. Těsně před odjezdem jí zjistili zápal plic, nemohla odjet. Hodně ztratila na penále, odřekla na poslední chvíli. Musela jsem si připlatit za samostatný pokoj. Cestovka rejžuje, ani nehnou prstem. Měli jí uznat zdravotní důvody. Ale znáte to, každý hledí jen na sebe.“
„To mi říkejte! Jsem tady už tři týdny. Jela se mnou sestra. Pak ji vystřídal můj partner. Cestovka pořád nechápala, že konečný úklid bude jen jednou, až odjedeme s přítelem.“
„Taky bydlíte v hotelu Adria?“
„Ano, líbí se mi tady.“
„Už se znám s majiteli, vždycky mě pozvou na přípitek. Je příjemné vědět, že tu nejsem úplně anonymně,“ usmívám se.
„Taky nás přivítali. Jsou velmi milí.“
„Je tu nádherně,“ vzdychnu.
„Támhle jsou!“ vykřikne náhle žena.
Přichází mladý muž s malým chlapcem.
„Dovolte, abych vás seznámila,“ říká moje sousedka. „František a malý Jaroušek.“
„Těší mě,“ podávám oběma ruku. „Jak se vám tu líbí?“
„Jde to! Jen ta strava nám trošku vadí. Pořád samá zelenina,“ směje se František.
„Promiňte, hodiny tak letí, jdu si ještě zaplavat. Za chvíli bude oběd,“ vstanu a skočím do moře.
Pak se odebírám na pokoj.
Moje nová známá, vlastně ani neznám její jméno, s partnerem a chlapečkem jdou na pokoj vedle mne. Stojím jako opařená!
„Oni dva se milovali celou noc? Před dítětem? To nechápu. Museli ho budit!“
Sedím u stolu se staršími manželi a upovídanou starší paní.
Vůbec nevnímám, o čem mluví.
Nenápadně pokukuju po svých nových známých. Nejdou mi z hlavy. U stolu sedí jen oni tři, přestože je prostřeno pro čtyři.
Po obědě zahlédnu, jak žena mizí v pokoji vedle mne. Muž s dítětem jde dál.
„Oni bydlí s vámi?“ ptám se s úsměvem.
„Ne, to je můj bratr a jeho syn. Bydlí o patro výš.“
„Jsou tu sami?“
„Ne, jeho žena jela na výlet lodí. Bratrovi i jejich synovi se dělá na lodi špatně. Zůstali tady.“
„Aha, chápu, taky jsem nejela. Mám ráda pevnou půdu pod nohama.“
S úlevou padám na postel. „Žádné porno se tu nekoná. Už jsem se bála!“ oddechnu si.
Další noc se opakuje totéž. Zklidňují se až k ránu.
„Vědí, že je skoro všechno slyšet? Z druhé strany je chodba, tam nikoho neruší. Jestli to bude takhle pokračovat, co si počnu? Nedostatek spánku mi tak nevadí. Ale musím přiznat, že ten erotický hluk ve mně začíná vzbuzovat touhu. Nemám tady žádného přítele ani milence. Ani žádného staršího člověka, s kým bych si vyprávěla lechtivé vzpomínky. Co si počnu?“
Ráno se mi nechce vstávat.
„Nevyspalá a navíc roztoužená, to už je moc,“ vkrádá se mi nepříjemná myšlenka. „Možná začínám své známé závidět,“ napadá mě.
„Plná energie skotačí v bazénu. Taky jsem bývala v jejím věku čiperná,“ vzpomínám. „Jestli to bude takhle každou noc, asi odjedu předčasně. Jenže cestovka tyhle situace nechce řešit. Nebo zažádám o jiný pokoj. Ale mám dojem, že je plno. Tohle mi začíná vadit. Kdybych tu měla nějakého pohledného milence, možná by nás to inspirovalo k vydatnějším výkonům. Ale takhle?“
Rozmrzele si sedám na pláži do křesílka.
„Jak se dneska máte?“ vesele se ptá moje nová známá a sedá si vedle.
„Jde to,“ řeknu nevýrazně. „Promiňte, včera jsme se ani nepředstavily, Dáša,“ podávám ruku.
„Opravdu?“ ptá se překvapeně. „Taky Dáša,“ třepe mi rukou.
„To je zajímavé,“ směju se vesele. Snad až příliš vesele. Asi tím nevyspáním.
„Můžu hladinu moře sledovat pořád, nikdy se mi ten pohled neomrzí,“ říká nadšeně.
„Jak jste se vyspala?“ ptám se trošku záludně.
„Výborně. Tady je vzdoušek jedna báseň.“
„Máte pravdu,“ říkám dvojsmyslně.
„Můžeme si tykat, že? Jsme skoro stejně staré,“ říká s úsměvem.
„Ráda,“ nadšeně souhlasím. Trošku mi polichotila tím věkem.
Chvíli si nezávazně povídáme o krásách mořských, podmořských i jiných. Hlavně slovo dovolená se v našem rozhovoru objevuje ve všech pádech.
„Jdu si ještě zaplavat,“ vstávám a skáču do moře.
Při návratu je Dáša pryč.
„Už se šla převléct k obědu,“ říkám si.
Najednou si všimnu, že pod lehátkem, kde prve seděla, je její osuška.
Sbírám ji a jdu do hotelu.
Slabě zaklepu na její dveře.
Nikdo se neozývá.
Vezmu za kliku.
Nakouknu dovnitř.
„Položím osušku na židli a jdu,“ říkám si. Vstoupím. Z koupelny slyším téct vodu.
„Nesu osušku,“ volám.
„To je dost, že jdeš. Už se tě nemůžu dočkat,“ slyším povědomý mužský hlas.
Stojím jak opařená. Mám dojem, že se nemohu probrat z těžkého snu.
„Dášo, můžeš jít sem? Potřebuju umýt záda,“ slyším hlas, který se mi zarývá do uší, do mozku, do celého těla. Nejsem schopná se pohnout.
„Pojď, už chci končit se sprchou!“
Najednou se moje nohy dají do pohybu. Mozek nic nevnímá.
Jdu do koupelny.
Má zavřené oči a podává mi mýdlo.
Myju mu záda.
Najednou mě chytne za paži, vtáhne pod sprchu a začne mě milovat zezadu.
Slastně vzdychám.
„Ještě …“ slyším se škemrat.
Přidává.
Pomalu umdlévám, přesto chci, aby vše pokračovalo.
Vůbec nevnímám, že nejsme sami.
Pod sprchou je jakási tlačenice.
Někdo mě líbá.
Už vůbec nic nechápu.
Oběd jsme vynechali.
„Stejně dávají samou zeleninu,“ říkám si v duchu.
Vynechali jsme i večeři.
Pomalu klesáme únavou. Už je hluboká noc.
„Dovolte, abych vás seznámila,“ říká Dáša, když blaženě oddychujeme.
„My se přece známe,“ usmívám se. „Tenhle pán je můj manžel.“
Dáša je polekaná, bledá. „Myslela jsem, že…“
„Nezlobím se na tebe. Po pravdě řečeno jsi nám pomohla. Už pár let nám chybí náruživost. Takhle jsme se milovali dlouhá léta,“ říkám hrdě. „Jen sami dva. Vášnivě a dlouze.“
Obýváme společně oba pokoje. Každý večer po lehké večeři začínáme řádit v rohovém pokoji. Kvůli hluku. Nechceme, aby se k nám přidali další sousedi.
Všeho moc škodí.

Hana Militká

absolventka JAMU, pochází z Hradce Králové. V Brně studovala obor herectví v ročníku spolu s Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími. Stala se členkou divadla Husa na provázku.
V roce 1981 odešla se svým manželem do Prahy.
Spolupracovala s režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc a na seriálu Wolfgang, s Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Jaromilem Jirešem na filmu Lev s bílou hřívou, s Janem Svěrákem na filmu Kolja, s Jiřím Krejčíkem a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo, a s Jaroslavem Soukupem točila seriál Policie Modrava.
Hostovala 31 let v Národním divadle.
Povídky z povětří vyšly v nakladatelství Krigl, stejně druhá tištěná kniha, detektivní román Záhadný šepot, i další detektivka Pronikavý smích.
Povídky z povětří byly vydány jako první elektronická
kniha Hany Militké začátkem února 2016, poté vyšly romány Vilma, Sára a na podzim Jiří. Před Vánoci vyšel Kapitán Bartoš Zasahuje 1 nazvaný Složitý případ. Začátkem roku 2017 se objevila kniha 13 povídek Pro Klub Knihomolů.
Druhý příběh detektivního románu Kapitán Bartoš Zasahuje 2 nazvaný Ledový žár se objevil na veřejnosti v březnu 2017, téhož roku v květnu se objevuje detektivní román Kapitán Bartoš Zasahuje 3 s podtitulem Přicházím s deštěm.
V červenci 2017 vychází nová detektivní série nazvaná Velké případy kpt. Černé - první díl s názvem Čas nedoběhneš.
V říjnu roku 2017 se objevuje čtvrtý detektivní román Kapitán Bartoš Zasahuje 4 s podtitulem Jednou mezi půlnocí.
V prosinci 2017 vychází pokračování série 13 povídek Pro Klub Knihomolů 2. Jedná se o povídky napsané pro magazín Klub knihomolů. Předmluvu vytvořila šéfredaktorka Alena Badinová.
Koncem ledna 2018 vychází elektronicky detektivní román ze série Případy kpt. Váchala nazvaný Vzrušený šepot. Tváří obálky je modelka Nikol Nejedlíková, foto Ariana Bernard. Předmluvu vytvořil herec Pavel Zedníček. Tištěná kniha byla vydaná zjara roku 2015 v nakladatelství Krigl pod názvem Záhadný šepot.
Druhý detektivní román ze série Velké případy kpt. Černé 2 nazvaný Nemilosrdná vášeň je netypický.
Román I Blázni chtějí žít I se objevuje v nabídce zjara roku 2018. Jedná se o napínavý román z hereckého a zpravodajského prostředí. Tváří obálky je Nikol Nejedlíková, foto Roman Albrecht.