Muži nestárnou, jen svět kolem mládne

Mankell_SvedskeHolinky
Stáří a samota jsou slova, jež bývají často vyslovována jedním dechem. Co dělat, když je člověk za horizontem sil a během okamžiku přijde téměř o všechno? Začít znovu, nebo se vzdát?

V únoru 2018 přineslo nakladatelství Host české čtenářské veřejnosti poslední knihu Henninga Mankella Švédské holínky (Svenska gummistövlar, 2015, anglický překlad After the Fire, 2017). Překlad přímo ze švédského originálu pochází od Marie Voslářové.

Asi se příliš nezmýlím, když prohlásím, že švédského autora Henninga Mankella (1948–2015) si většina čtenářů spojuje hlavně se sérií detektivních příběhů komisaře Kurta Wallandera. Jednu z posledních recenzí těchto příběhů jsme si nedávno představili při zastavení u audioknihy O krok pozadu. Henning Mankell ale nebyl monotématickým spisovatelem. Má za sebou vydání nejen osmi dětských knih, ale i více než desítky příběhů různých „nedetektivních“ žánrů.

Švédské holínky, jak už bylo řečeno, jsou poslední knihou, kterou Henning Mankell stihl vydat, než ve svých šedesáti sedmi letech podlehl rakovině. Jde o dílo, jež se podstatně liší od toho, na co byli příznivci Kurta Wallandera zvyklí. Už třeba tím, že je psáno v první osobě, silně evokuje dojem, že jde o určitou formu autorovy zpovědi. Jistě, ne ve všech ohledech lze postavu lékaře v důchodu Fredrika Welina ztotožnit s jejím tvůrcem, ale pocit odevzdanosti a určitého smíření s nevyhnutelným je tu přeci jen patrný. Jakkoli byly i wallanderovské tituly protkány mnoha životně důležitými postřehy a hlavní hrdina byl v podstatě samotář, tady se dostáváme do úrovně blízké filozofickému traktátu, ne nepodobnému de Saint-Exupéryho tvorbě. Ve srovnání s Italskými botami (Italienska skor, 2006, anglicky Italian Shoes, 2009, česky 2017), v nichž se postava doktora Welina poprvé představila, dochází ve Švédských holínkách ke znatelnému zklidnění životních postojů hlavního hrdiny i autora samotného. Co se nezměnilo, je schopnost osamělého penzionovaného muže žijícího jako jediný obyvatel na vlastním malém ostrůvku opakovat chybu za chybou. Příběh knihy Švédské holínky, umístěný časově do doby osm let po Italských botách (vidíte tu podobnost doby mezi vydáním obou knih?), začíná katastrofou. Dům po předcích, v němž osamělý muž přebýval, lehne popelem. Vyšetřovatelé požáru se netají podezřením, pro něž najdou i řadu důkazů, že jde o žhářství. Doktor Welin si sice není vědom žádného zavinění, přesto nabývá dojmu, že vinu se svět snaží svalit právě na něj samotného. V pohledu každého, v náznacích vět, všude vidí taková nevyřčená obvinění. Do značné míry izolovaný svět ostrovů přímo svádí k tomu, aby se tento pocit v myslích omezené skupiny obyvatel ostrovů rychle zakořenil. A tady se dostáváme k jádru Mankellovy řemeslné zručnosti. Jeho výstižná sonda do chování stárnoucího samotáře, do jeho myšlenek, často bláhových nadějí a tužeb, je bezkonkurenční. Vykreslit postavu tak, aby ji čtenář v jednu chvíli litoval, o chvilku později nenáviděl, aby se vzápětí neubránil souznění, jež o dalších několik stránek dále vystřídá shovívavý úsměv, to je něco, co je hodno pravého mistra svého řemesla.

Nemá smysl si nic nalhávat. Švédské holínky nejsou knihou pro každého. Vzhledem k obsahu i formě je potřeba být buď v alespoň mírně melancholickém rozpoložení, nebo se prostě prožít do vhodného věku, protože větší část toho, co Henning Mankell ústy svého hrdiny sděluje, jsou zkušenosti neoddělitelně spojené s procesem lidského stárnutí a zrání.

Kniha v rozsahu lehce přes čtyři sta padesát stran je rozčleněna do čtyř pojmenovaných částí (Oceán nicoty, Liška běží ke Golgotě, Beduín v láhvi, Císařův buben) a celkem dvaceti pěti kapitol, plus krátkého Doslovu autora z března 2015. A i když to v mých recenzích není obvyklé, tentokrát si neodpustím ocitovat několik posledních vět: „Ale především jsou tu rozdíly mezi tím, co se stalo a co se stát mohlo… Jinak tomu ani být nemůže. Neboť pravda je vždy provizorní a proměnlivá.“

Jakkoli je dvojice knih Italské boty a hlavně Švédské holínky četba pro náročné a jakkoli působí dojmem, že jsou obě motivovány hlavně autorovým bojem se smrtelnou nemocí, dá se předpokládat, že severský autor Mankellova ražení by k tomuto stylu i obsahu dospěl tak jako tak. Už jen to, že se jeho tvorba ubírala více než jen jedním žánrovým směrem, naznačuje, že odklon k filozoficky orientované práci by se dostavil dříve nebo později i bez zhoubného podnětu.

Může se zdát, že vydáním překladu posledního díla Henninga Mankella se historie tohoto plodného švédského autora na české knižní scéně uzavřela. To ale nemusí být nutně pravda. Pohledem do přehledu jeho publikací snadno zjistíme, že je a ještě dlouho bude z čeho brát. Otázkou tedy spíš je: čím začít?

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeŠvédské holínky

Mankell, Henning

Host, 2018

Muži nestárnou, jen svět kolem mládne - DISKUZE

Počet reakcí: 1
  1. Daniela napsal:

    Cítala som obe. sú vynikajúco napísané. samozrejme je to iný žáner ako detektívky a komisár Wallander. Zamyslenie nad zmyslom života a stárnutím, opustení ludia aj miesta ponechané samy na seba v krutom podnebí. Koniec knihy ma prekvapil ako žiaden doteraz máre som otáčal dalšiu stránku. Nič.

Napsat komentář