Přinášíme vám ukázku z knihy Mužský narcismus,
kterou vydalo nakladatelství Portál.

Přehnaný pocit vlastní hodnoty

Narcista je připoután sám k sobě trojím poutem. Je to idealizace sebe samého, upírání hodnoty druhým a sebeimanence. Tato kapitola se zabývá prvním poutem, tedy prvními třemi kritérii z devíti kritérií DSM – grandiozitou, bezmeznými velikášskými fantaziemi a domnělou jedinečností. Idealizace sebe samého je sebepovyšování, jež se rozvíjí z vystupňované sebelásky.
Ostatní je vnímají v podobě přepjatého pocitu vlastní hodnoty. V tomto smyslu můžeme chápat známý výrok španělského surrealisty: „Každé ráno, když se probudím, prožívám tu největší radost – radost, že jsem Salvadorem Dalím.“
Jak již bylo řečeno, Robert Cloninger vědecky popsal tři psychické vlastnosti, které dělají člověka tím, čím je: sebekontrolu, schopnost kooperace a transcendenci sebe sama. Nazývá to „trojí dimenze charakteru“. Lidská sebekontrola u zdravého dospělého pramení z vnitřního řádu. Člověk jedná „spolehlivě“ a „věcně“, na rozdíl od toho, kdo „obviňuje druhé“ a je „egocentrický“. Narcisté skutečně propadají mnohem spíše přisuzování viny druhým a egocentričnosti, než aby byli nesobecky věcní a tudíž spolehliví. Prvním poutem, které váže narcistu k němu samému, je tedy nedostatek sebekontroly a vnitřního řádu. Ten se na základě imanentního druhotného narcismu (podle Sigmunda Freuda) obrací do vystupňované sebelásky.
Narcista je tedy zamilovaný. A jako každý zamilovaný přeceňuje svého miláčka, jeho vlastnosti, přednosti, talenty, výkony, a také jeho důležitost. Afekt zamilovanosti – který se silně liší od pravé lásky – nezná realistické hodnocení, nezná rozumnou relativizaci. Z psychologického hlediska vede zamilovanost vždy k idealizaci, zatímco zralá láska znamená odevzdat se druhému.
Zamilovanému je milovaný středem světa. To je samo o sobě cosi velmi pěkného a lidského, cosi, co každý už někdy zažil (doufejme). Ale také cosi velice pomíjivého, neboť zamilovanost buď pomine, anebo dozraje v pravou lásku. Jenže narcista je bohužel sám předmětem své zamilovanosti. Proto je tento stav smutný, neplodný a osamělý. A někdy i nebezpečný. V hierarchii hodnot staví narcista na samý vrchol vlastní osobu. To je výraz nedostatku vnitřního řádu.
Narcista má tedy oči jen pro sebe samotného. To výstižně popsal Erich Fromm: „Narcismus můžeme definovat jako prožitkový stav, v němž je jako zcela reálná prožívána jen osoba sama, její tělo, její potřeby, její pocity, její myšlenky, její majetek, prostě všechno, co k ní patří, zatímco všechno, co netvoří část vlastní osoby nebo není předmětem vlastních potřeb, je nezajímavé a nemá plnou realitu … afektivně to zůstává bez váhy a barvy.“
Na základě platných kritérií narcismu víme, že narcista má „grandiózní pojetí své vlastní důležitosti“. To je centrum jeho problematiky a přímý důsledek přepjaté lásky k sobě samému. Je to blud, z nějž vyrůstají všechny ostatní symptomy. Narcista má v sobě slepou skvrnu, která zahrnuje všechny obory, v nichž on není grandiózní. Vidí sám sebe přečnívat masu ostatních zhruba jako obrovská jedle smrkový les. Připadá si jako podstatně hodnotnější než všichni ostatní a vyvíjí se u něj charakteristický přehnaný pocit vlastní hodnoty. V žargonu DSM to znamená: „Přehání výkony a talenty a očekává, že ho bez odpovídajících výkonů budou uznávat za nadřazeného.“ Všichni ho vidí, všichni vnímají jeho převahu, všichni respektují jeho velkolepost. Tak si to představuje on. Proto se v odborné psychiatrické literatuře v této souvislosti hojně mluví o „grandiózním sebeobrazu“ či „grandiozitě“. Člověk selektivně ignoruje všechno, co je na něm samém negrandiózní a průměrné. Nemůže totiž existovat, co existovat nesmí. Člověk tudíž ignoruje zejména osobní ztroskotání, vlastní chyby a provinění. Protože však takto vypouští všechno negativní, má sklon k rezistenci vůči radám.
Podíváme-li se na to psychoterapeutickou lupou, vidíme, že narcista své výkony a přednosti přehání z jediného důvodu: tyto výkony a přednosti se totiž vyznačují tím, že jsou právě jeho, a ne nějakého bezvýznamného človíčka. On sám je neporovnatelný, takže jsou neporovnatelné i jeho výkony. Záře jeho vítězoslávy dopadá na vše, co s ním přijde do styku. Je jako bájný král Midas, jenž proměnil ve zlato všechno, na co sáhl (což je věru nepraktická vlastnost, zejména když se chceme najíst). Proto je také jeho hospoda skvělá, jeho vesnice jediná pořádná, jeho fotbalový klub velkolepý a jeho banka ta jediná správná. Každý, kdo to má jinak, dělá samozřejmě všechno špatně. Narcista je pupek světa a míra všech věcí. Rovněž poradce Cristiana Ronalda Jorge Mendes je v této souvislosti samozřejmě ten nejlepší ze všech (samozřejmě poradců), jak už víme.
Narcista je tělem i duší posedlý svou grandiozitou. Grandiozita zcela obsadila jeho instinktivní pocity, hlavu i srdce. Jeho sebehodnocení neodpovídá realitě – vždyť on není jedle a druzí nejsou smrky. To má ovšem fatální následky, pokud jde o jeho sebehodnocení, vztahovou způsobilost a sebetranscendenci. Jak věděl už Sigmund Freud před sto lety, narcista konstruuje sebe sama podle obrazu, který opustil půdu reality. Nemá uzemnění, je mocným manipulátorem interpretace skutečnosti. Z vnitřní logiky narcismu nadsazuje své přednosti a ignoruje své nedostatky. Velice přesvědčivě to někdy předvádí ve skupině, protože je o tom sám skálopevně přesvědčen.
Narcista mnohdy žije ve světě snů. Jednak proto, že ignoruje nepříjemnou realitu, jednak proto, že pomocí fantazie vylepšuje realitu v tom, v čem neodpovídá jeho představám. Je podle druhého kritéria DSM „silně zaujat fantaziemi o bezmezném úspěchu, moci, skvělosti, kráse nebo ideální lásce“. Jedlička sní o tom, že přeroste všechny smrky.
Z prvního kritéria DSM, grandiozity, s vnitřní nutností vyplývá kritérium třetí, které se vysvětluje samo sebou: „Myslí si o sobě, že je jedinečný a ‚něco zvláštního‘ a že jen další mimořádní nebo vysoce postavení lidé (případně instituce) mu rozumějí nebo že jen s takovými se má stýkat.“ Jistě, gigantická jedle se přece nebude zabývat nějakými ubohými smrčky, které jí nesahají ani po paty. Baví se jen s gigantickými jedlemi, to musí každý pochopit!

———————————

Přečtěte si další ukázku.

———————————

Raphael M. Bonelli

Raphael M. Bonelli je neurovědec na Univerzitě Sigmunda Freuda ve Vídni a psychiatr a systemický psychoterapeut s vlastní praxí. Je autorem knih z oblasti psychoterapie i odborných statí z oboru výzkumu mozku a neuropsychiatrie.

Informace byly čerpány ze stránek nakladatelství Portál.

Portál byl založen v roce 1990 a dnes patří mezi dvacet největších nakladatelství v ČR. Vydává publikace z těchto oblastí: psychologie, pedagogika, sociální práce, média, populárně psychologická literatura, příručky pro rodiče, knihy her, knihy o zdravém životním stylu, rozhovory se zajímavými osobnostmi, knihy pro děti aj. Vydává také čtyři periodika: Psychologie dnes, Děti a my, Rodina a škola, Informatorium 3–8. Portál pořádá též odborné semináře pro pedagogy (akreditace MŠMT) a kurzy pro rodiče.

Související knihy

Bonelli, Raphael M.

Portál, 2018