Říjen

Hana Militka_Rijen
Někdy se dějí věci mezi nebem a zemí, kterým zcela nerozumíme. Možná je to dobře. Trochu tajemna okoření náš racionální a přetechnizovaný život.

Nevlídná neděle.
Při pohledu z okna mě mrazí.
„Proč nemůže být pořád teplo? Praotec Čech se zastavil moc brzy,“ říkám si. „Měl jít víc na jih. Asi ho bolely nohy.“
Zadívám se z okna.
Překonávám pocit chladu. Mlha se najednou zdá tajemná.
„Co se za ní skrývá? Možná nějaké dobrodružství.“
Na chvíli se zasním.

Hana Militka_Rijen2
„Mlha je dobrá pro rostliny,“ říkám si. „Přináší jim potřebnou vlhkost ve velmi jemné formě. Pohladí je. Setře prach. Schovají se v ní srnky, když se pasou. Skryje špínu, ošklivost. Skryje i milence na okraji lesa.“
Ze snění mě vyruší klepání na dveře. Spíš rány. Až jsem se lekla. Bojím se pohnout. Klepání sílí. Zhluboka se nadechnu a jdu ke dveřím: „Kdo je?“ ptám se chvějícím se hlasem.
„Sousedka Planá,“ slyším odpověď.
„Dobrý den, jak se máte?“ ptám se pokud možno zvesela.
„Proklatá mlha! Srazili se. Pojďte pomoct. Zavolejte záchranku,“ vyklopila ze sebe a letí pryč.
„Panebože, honem,“ napadá mě, když otvírám dveře. V poslední chvíli popadnu lékárničku a teplý kabát visící v předsíni.
Běžím na cestu. Nevidím nikoho, ani sousedku. „Přece nemohla zmizet! Kde se kdo srazil? Kam mám běžet? Jak zavolat záchranku, když nevím kam?“
Běžím směrem k domu paní Plané. Nikde nikdo.
Buším u ní na dveře.
Neozývá se.
Dívám se do oken. Nevidím nic.
Obíhám dům.
Sousedka Planá leží na zahradě bez známek života.
„Co se vám stalo?“ lomcuju s ní. Nutím se do klidu. Kontroluju tep. Necítím nic.
Volám záchranku.
Dělám jí masáž srdce.
„Už aby tu byli,“ zoufám si unaveně. Nepřestávám stlačovat hrudník přibližně stokrát za minutu.
Vědí, že mají oběhnout dům a jít na zahradu. Nemůžu je očekávat před domem.
Konečně přibíhá muž v oranžové kombinéze: „Kde ji máte?“
„Tady,“ říkám udýchaně z posledních sil.
„My už ji převezmeme,“ jemně odstrčí mé ruce.
Chvíli se nemůžu vzpamatovat, trvá mi, než se zvednu.
„Jak to s ní vypadá?“ ptám se, když ji nakládají do sanity.
„Zatím špatně. Pokud se z toho dostane, tak jen díky vám.“
„Kam ji vezete?“
„Do krajské, zavolejte si tam, dnes vás k ní nepustí.“
„Děkuju,“ loučím se. Slzy mi tečou po tvářích.
„Nemůžu říct, že by byla moje nejlepší kamarádka. Nic zlého mi však neudělala. Je mi jí líto.“
Vracím se domů smutná.
„Musím zavolat jejímu synovi,“ napadá mě.
Je vyděšený. Děkuje mi.
„Nechala jsem u ní na zahradě lékárničku i kabát.“ Vracím se. Vše najdu. Prohlížím si místo, kde ležela. Vedle toho místa, napůl v listí, je zabodnutý rýč. Něco pod ním čouhá.
Sehnu se.
Leknutím uskočím.
„Zmije! Naštěstí mrtvá!“ ulevím si.
„Možná ji uštkla!“ napadá mě. „Ničeho jsem si nevšimla.
Volám do nemocnice. Oznamuju svůj nález.
„Zachránila jste jí dnes život dvakrát!“ křičí na mne doktor. „Promiňte, je tady blázinec, musím letět.“
„Ani nevím, jak se ten doktor jmenoval,“ napadá mě. „Hlavně, že jsem se vrátila. Kdo by si všímal rýče, když jde o život člověka!“
Vracím se domů.
Vůbec nevím, jestli mám zamčeno. Měla jsem naspěch.  Kam vlastně? Vždyť mi sousedka bušila na dveře! Jak mohla? Ležela na své zahradě! Je to všechno nějaké divné. Vlastně jsem ji neviděla, jen řekla své jméno a zmizela! Možná halucinace, možná…
Otřásla jsem se: „Snad nebudeš věřit na duchy?“ snažím se nabýt rovnováhu.
Přicházím domů.
Dveře dokořán.
Leknu se.
Srdíčko cítím až v krku.
Opatrně nakukuju dovnitř. Nikde nikdo. V předsíni je šero. Najednou zakopnu o nečekanou překážku. Upadnu. Bolí mě kotník. Rozsvítím. „Už se brzy šeří, podzim je v plném proudu,“ říkám si lítostivě.
Najednou ztuhnu.
Vidím na zemi člověka.
Leží, nehýbá se.
Skláním se k němu.
Nedýchá.
Volám záchranku.
Začínám s masáží hrudníku.
Za deset minut přijíždí sanita.
„Jste tu nějak rychle,“ divím se. „Prve vám to trvalo půl hodiny.“
„Byli jsme pod kopcem. Na hlavní je velká havárka. Tenhle je asi odtamtud. Někdo říkal, že se jeden postrádá. Možná šel pro pomoc,“ vysvětluje záchranář.
Chvíli ho vyšetřuje.
„Divím se, že došel až k vám. Je mrtvý nejmíň hodinu. Musel zemřít hned, sotva sem přišel. Srážka nastala před hodinou a pár minutami. Pošleme vám sem pohřebák.“
Zmizeli.
Sama s nebožtíkem.
Nevím, co si počít.
„Patrně na moje dveře bouchal on. Proč ale jméno Planá? Už nic nechápu.“
Nalívám si slivovici.
„Napila bych se na vaše zdraví, ale už je pozdě. Pak tedy na zdraví paní Plané a všech z té srážky.“
Pohřebák po pár hodinách odváží nebožtíka do mlhy.
„Mlha. Dneska byl divný den. Už nechci takový zažít.“
Vůbec jsem si nevšimla, že do škvíry mezi sporákem a kredencí přibyl malý lesklý velmi drahý broušený kamínek. Spíš kámen. Možná ho najdu při jarním úklidu. Nebude ho komu vrátit. Vůbec si nález nespojím s dnešním divným dnem.

Hana Militka_Rijen3


MgA. Hana Militká

Hana Militka_K zivotopisu2MgA. Hana Militká vystudovala základní školu ve Svobodných Dvorech. Poté střední ekonomickou školu v Hradci Králové.  V devatenácti letech vyhrála Wolkerův Prostějov v recitaci. Byla přijata na JAMU, obor herectví. V Brně na studiích si užila hodně legrace i hostování. Byla v ročníku s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Evou Gorčicovou, Zdenou Moučkovou, Evou Lapešovou, Renatou Doleželovou, s Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Ivošem Hyršem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími.
Stala se členkou Divadla na provázku. V roce 1981 odešla do Prahy. Hrála v několika filmech vynikajících režisérů. Spolupracovala se slavným režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc, na seriálu Wolfgang. S Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova tetaPerinbaba, s Jaromilem Jirešem na filmu Lev s bílou hřívou, s Janem Svěrákem na filmu Kolja, s Pavlem Hášou na Povídkách Malostranských, s Jiřím Krejčíkem a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo. Mezi divadelními režiséry byla vynikající spolupráce s Petrem Scherhauferem, Ivo Krobotem, Mirkem Krobotem, Evaldem Schormem, Janem Antonínem Pitínským, Zbyňkem Srbou. Nyní spolupracuje s režisérem a šéfredaktorem nakladatelství Krigl panem Jiřím Halberštátem jak na svých knihách, tak na vystoupeních u příležitosti křtů knížek, při každoročním setkání v klubu Golem, na různých slavnostních představeních. Hostuje v Národním divadle. Povídky z povětří vyšly zjara roku 2013, detektivní román Záhadný šepot spatřil světlo světa zjara 2015. O rok později vychází v nakladatelství Agentura Krigl detektivka Pronikavý smích, v roce 2017 v červnu je vydaná detektivka Vražedný lovPovídky z povětří se objevily v nakladatelství E-knihy jedou Martina Koláčka jako první elektronická kniha Hany Militké začátkem února 2016, zjara vyšel napínavý román Vilma, v létě román Sára, na podzim román Jiří. Před Vánoci vyšel první díl nového detektivního seriálu Kapitán Bartoš Zasahuje 1 s podtitulem Složitý případ. Na přelomu roku vyšla e-kniha 13 povídek pro Klub Knihomolů. V březnu tohoto roku se objevila elektronická detektivka Kapitán Bartoš Zasahuje 2 s podtitulem Ledový žár, v květnu pak vyšla třetí detektivka ze série Kapitán Bartoš Zasahuje 3 s podtitulem Přicházím s deštěm. V srpnu 2017 vyšel detektivní román z nové série Velké případy kpt. Černé s podtitulem Čas nedoběhneš.

Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizeZáhadný šepot

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2015

zobrazit info o knizePronikavý smích

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2016

zobrazit info o knizeVražedný lov

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2017

zobrazit info o knizePovídky z povětří

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2013

Říjen - DISKUZE

Počet reakcí: 4
  1. Dana Šianská napsal:

    Haničko, moc pěkné!
    Při čtení se po mě procházel mráz.

    Mám k Tobě otázku, je to fiktivní příběh
    nebo pravda?
    Já už také několik podivných a tajuplných příhod zažila.

    • Hani napsal:

      Milá Danuško,
      děkuji ti za krásná slova. O původu této povídky ti napíšu soukromě. Přeji ti hodně tvůrčích sil při tvém psaní. Hana

  2. Vladimír Bucháček napsal:

    Milá Hančo! Povídka k nevlídnému podzimu. V předvečer před Dušičkami skoro „duchařská“ zápletka.
    Podzim mám rád jen na začátku, kdy se zbarvuje příroda do nádherných odstínů. Pak už přichází déšť, plískanice a zima, což už nemusím…
    Dostal jsem se ke čtení až teď a povídka mi sedla k počasí. Už teď jsem zvědavý na povídku „Listopad“!
    Moc zdraví Vláďa Bucháček.

    • Hani napsal:

      Milý Vláďo,
      jsi pozorný čtenář a za to Ti velmi děkuji. Jsem ráda, že mi píšeš komentář. Upřímná a milá slova vždycky potěší. Povídka Listopad už čeká. Přeji Ti a taky sobě, aby se líbila. Hanča

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>