Ukázka z knihy Čekání na smrt (Lisa Jackson)

Cekani na smrt
Medvědí brod se stal oblíbeným místem sériových vrahů. A návštěvou se ho rozhodl poctít další, který se zaměřil na místní teenagery. Dopadnout tohoto vraha se rozhodne detektiv Regan Pescoliová, která má svých starostí dost, zvláště teď, když je těhotná…

Knihu Čekání na smrt od autorky Lisy Jackson
vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

Kapitola 1

Už teď byla mrtvá.
Zabije ji. On ji zabije.
Podívala se na těhotenský test. Ano, bylo to tak. Byla těhotná. Potom na sebe v restauraci Walgreens pohlédla do zrcadla nad umyvadlem. Zkoumala svůj odraz. Zpod světlé ofiny na ni zíraly vyděšené modré oči.
Ty. A matka. V sedmnácti… Dobře, v osmnácti, až se dítě narodí.
Stáhlo se jí hrdlo a musela párkrát zamrkat, aby nepropukla v pláč. Teď nemůže brečet, teď ne. Na to bude spousta času později. Hřbetem ruky si otřela slzy a popotáhla. Inkriminovaný proužek schovala zpátky do kabelky a obal zahrabala hluboko do odpadkového koše pod hromadu zmuchlaných papírových ručníků. Ne, že by na tom záleželo, stejně nikdo neví, že je tady. Test si jela koupit až do Missouly, provedla ho tady na záchodech a teď pojede zase domů.
Co ale bude dělat?
Dobrý bože.
Tváře jí doslova hořely. Měla pocit, že všichni v obchodě znají její tajemství. Když se hnala ke dveřím, málem zakopla o chlapce, který zrovna rovnal z přeplněného kovového vozíku do polic tužidla a deodoranty.
„Hej!“ zavrčel podrážděně, zatímco ona jen chvatně vyhrkla „omlouvám se“ a pokračovala k pultu, kde lékárníci v bílých pláštích vyřizovali objednávky na recepty. Dva lidé stáli hned vedle poklady, aby si vyzvedli léky.
Skleněnými dveřmi prošla přímo do paprsků srpnového slunce a zamířila ke starému taurusu své matky. Nastoupila do rozpáleného auta, nastartovala a zařadila zpátečku. Ozvalo se ale hlasité pípání, a tak dupla na brzdy. Jen tak tak, že nevrazila do staré hondy zrovna projíždějící parkovištěm. Bruneta ve slunečních brýlích, která seděla za volantem, na ni vystrčila prostředníček a pokračovala v cestě.
Destiny to ignorovala.
Nechala ženu odjet.
Hlavou se jí teď honily mnohem důležitější věci.
Těhotná. Jsi přece těhotná!
Ach ne!
Dítě? Ona se ale nedokáže postarat o dítě. V žádném případě. A otec taky zrovna moc nepomůže. Panebože… otec. Bude zuřit.
Zhluboka se nadechla a stáhla okénko. Klimatizace byla na heslo a zase nefungovala. Z parkoviště už vyjížděla velmi opatrně a při manévrování se stařičkým taurusem se jí podařilo neodřít nikomu ani blatník.
Třeba mu to nebude muset říkat. Bude prostě dítě vychovávat sama… Ale jak? Mámě ani tátovi nic říct nemůže. A přát si, aby dítě jen tak zmizelo, taky nejde. Při pomyšlení na potrat se jí do srdce zabodl osten výčitek. Ale jen na okamžik. Ihned tu myšlenku zaplašila. Její sestřenice byla na potratu, a doteď si to vyčítá. A pak tu byla máma. Kolikrát jí už říkala, že Destiny není jen plodem šťastné náhody, ale vymodleným dítětem. Téměř zázrakem. A proto ji také po naději pojmenovala. Těhotenství byl totiž jediný zázračný okamžik za celých dvacet let od svatby, který Helene Montclaireovou potkal. Přestože se ona i její manžel Glenn modlili, aby měla Destiny sourozence, nestalo se tak. Jednou už to Helene nevydržela a oči se jí zalily slzami zoufalství, že nemůže mít další děti. Takže pomyšlení na to, že by tento začínající život ukončila, nepřicházelo v úvahu. Musí existovat lepší řešení, řekla si a sešlápla plyn. Projela na oranžovou a zamířila po dálnici na jih, pryč z města.
Mohla bych ho dát k adopci, napadlo ji, když mhouřila oči před oslňujícím světlem. Zalovila rukou v přihrádce na rukavice, aby vytáhla sluneční brýle. Nasadila si je na nos. Příliš se však přiblížila k traktoru se senem, takže musela sundat nohu z plynu.
To je to, co by měla udělat, ne? Jít za právníkem a zařídit… Ale sakra, k tomu by stejně došlo až po porodu. Jenže co do té doby? Co až bude mít obrovské břicho? Přece nemůže těhotenství skrývat do nekonečna? Byla štíhlá, velké břicho by bylo nápadné a…
A nesměla zapomínat na otce dítěte.
„Sakra.“ To on by mohl být problém.
Nebo ne? Třeba tam byla šance… ach, drahý Pane, to ne… polkla, aby zahnala strach. Nesmí své mysli dovolit vydat se do těch temných, zákeřných míst.
Kéž by to byl pouhý sen. Jen opravdu špatná noční můra.
Zapnula rádio, chvilku zkoušela ladit stanice. Nějakou dobu poslouchala kousky písní, které stejně neznala, a tak rádio vypnula. Zadívala se před sebe skrz čelní sklo, které bylo poseto mrtvým hmyzem, a přemýšlela, co bude sakra dělat.
Pohlédla do ustaraných očí ve zpětném zrcátku, ale pořád neměla jistotu. Má si ho nechat? Co jí to reverend vždycky říkal, když k němu přišla pro radu? Když měla nějaký problém? Přemýšlej o tom. Ano, tak to bylo. A modli se. Pohovoř si o tom s bohem.
„Jsi mnohem silnější, než tušíš, Destiny,“ řekl by jí vlídným hlasem a pak by ji něžně pohladil po vlasech. Potom by jí pomalu svezl dlaň až k zátylku, načež by ji rychle opět stáhl, jako by se popálil. Nebo jako kdyby měl náhlé výčitky svědomí. Nebo jako kdyby zrovna někdo přicházel po schodech do jeho soukromé kanceláře, která se nacházela pod špičatou střechou kousek od zvonice. Schody pokaždé hlasitě vrzaly a příchod jeho manželky oznamovaly.
Jako kdyby snad něco věděla.
Destiny se zhluboka nadechla. Asi by se měla řídit jeho radou a promluvit si o všem s Bohem. Potom se lépe rozhodne, jak problém vyřešit. Ne, nebyl to problém. Dítě přece nemůže být problém. Dostala se jen do nepříjemné situace. „Je to jen vyviklaný kámen na dlouhé cestě životem,“ jak by nejspíš řekl reverend.
Těch sedmdesát kilometrů, nebo kolik jí dělilo od Medvědího brodu, se změnilo v dlouhou šmouhu rozmazané venkovské krajiny západní Montany, plotů, pasoucího se dobytka a koní. Jela rovnou údolím, pak zabočila do hor a ani si nepamatovala, že přejela most přes Medvědí řeku.
Podařilo se jí dorazit domů, a dokonce se vyhnout přívalu otázek, jimiž by ji pravděpodobně zasypala máma, která zrovna v kuchyni zavařovala broskve. Nenápadně se prosmýkla až do svého pokoje. Dům byl celý rozpálený a voněl po cukru. Destiny si lehla na postel a v duchu se věnovala jen svým myšlenkám a rozmluvě s bohem. Pořád však nezískávala odpověď.
Alespoň si však rozmyslela, co bude dělat, a tak po večeři, která sestávala ze studené šunky, bramborového salátu a čerstvých broskví se šlehačkou, řekla rodičům, že se půjde projít.
Mámě to zjevně dělalo starosti, ale nic nenamítala. Jen si sedla do „svého“ křesla a začala se ovívat letákem, který jim ten týden hodil do schránky jakýsi Jehovův svědek. Destinyin otec už seděl před televizí, podnožku polohovacího křesla měl zvednutou, brýle na čtení nasazené na špičce nosu, noviny rozložené na stolku hned vedle židle, pár listů se sesulo na koberec s ornamenty, který máma koupila krátce po Destinyině narození.
Další typický večer v domě Montclaireových.
Až na to, že jejich jediná dcera byla přibližně v osmém týdnu těhotenství. Přesněji to určit nedokázala a přemýšlela, zda existuje nějaká aplikace na telefonu, která by jí poradila, kdy přesně přišla do jiného stavu.
To by hodně pomohlo.
Rodiče si jejího odchodu sotva všimli. Jejich dům byl obklopený poli sousedů a Destiny se vydala přes jižní pozemek Jonesových. Ještě před několika týdny byl tento plotem obehnaný kus země pokrytý hustým obilím, jehož zelené klasy se stříbřitě třpytily ve vánku. Nyní už bylo po sklizni a Destiny se tak pohybovala po sluncem vysušeném strništi, které zůstalo.
Na protější straně pole se protáhla skrz prověšující se plot z ostnatého drátu, potom zamířila rovnou do lesů. Do těch důvěrně známých lesů, které vždy považovala za svou tajnou svatyni. Ve stínu teplota vzduchu trochu klesla, pořád však bylo dost horko. Sucho. Cítila borovice a prach.
Jakmile se dostala mimo dohled oken jejich domu, zkontrolovala displej mobilního telefonu, odeslala tři textovky a zavolala Donnymu.
Při čekání než dorazí, naslouchala zvukům lesa, šepotu borovicových větví nad hlavou, tichému zpěvu a švitoření ptáků mezi stromy, které zklidňovalo její rozbouřené horečnaté myšlenky jako léčivý balzám.
Žádná odpověď. Nenechala mu vzkaz v hlasové stránce. Nemohla.
Znovu se podívala na displej telefonu, nedostala však na své textovky žádnou odpověď.
Zcela určitě se na ni zlobí.
Pořád se na ni poslední dobou zlobil.
Poslala Donnymu další zprávu, aby věděl, že míří k jejich tajnému místečku hned vedle přehrady. Poprosila ho, aby se s ní sešel, nebo aby jí alespoň napsal zprávu, a hned potom vykročila na pěšinu, která vedla do okolních kopců. Cesta vedla po prudkém a nebezpečném svahu a Destiny se za těch dvacet minut výstupu celá zpotila. Až potom konečně dorazila k místu, odkud pěšina zase klesala. Zastavila se, aby popadla dech. Sebrala v sobě veškerou odvahu. Najednou si uvědomila, jak moc okolní lesy potemněly.
Slunce se pomalu začalo schovávat za západní hřeben hor, mezi kmeny okolních borovic, jedlovců a osik se rozeběhly dlouhé stíny. Zpěv ptáků ustal a Destiny nad hlavou uslyšela plácnutí netopýřích křídel. Náhlé ticho bylo tak zvláštní a…
Křup!
Ozvalo se zapraskání a Destiny se prudce otočila.
Úlekem se jí naježily vlasy v zátylku.
Nic. Nic to nebylo!
Přimhouřila oči a přeskakovala pohledem z jednoho keře na druhý, nikde se ale nic nepohnulo, nezahlédla ani žádné zvíře, dokonce ani zajíce nebo mývala. V okolních stínech neviděla zkrátka vůbec nic podezřelého.
Je to jen tvoje představivost.
Bojíš se, nic víc.

—————

Neváhejte se ponořit do další mrazivé ukázky.

————–

jacksonlisaLisa Jackson přišla ke spisovatelské profesi čirou náhodou. Nezačala psát proto, aby naplnila své literární ambice, ale aby zaplnila smysluplnou činností volné večery. Svého rozhodnutí nemusela vskutku nikdy litovat. Každá její novinka se bezprostředně po vydání ocitá na špičce žebříčku nejprodávanějších knih nejen v domovských Spojených státech, ale i ve třicítce dalších zemí. Mezi její další knihy patří např. Horká krev, Připravena zemřít (ukázka), Prokletí (ukázka) a řada dalších.

Zdroj informací: nakladatelství Domino


domino_logoNakladatelství  Domino vzniklo v roce 1997. Od té doby vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku. Základ přitom zůstává stejný: ve všech edicích se našim čtenářům snažíme nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Mezi nejúspěšnější autory patří Jeffery Deaver, Robert Ludlum, Michael Connelly, Steve Berry, Martina Cole, Lisa Jackson, Caroline Kepnes, Mo Hayder, S. J. Bolton, Adele Parks, Tess Stimson, Lucy Dawson, Rowan Coleman.

Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizeČekání na smrt

Jackson, Lisa

Domino, 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>