Okamžik, jeden z tisíce, kdy člověk udělá krok stranou a seskočí z pojízdného pásu vlastního života: vypne telefon, ať si všichni trhnou, ráno kdovíproč neodejde do práce, jen tak se opije s cizím mužem, nabídne azyl nuzákovi či rozkope vlčí máky. To je ta chvíle, kdy se život otevírá, objevuje se cesta nebo propast nebo cesta na dno propasti. Tihle hrdinové vědí, že záleží jen na nich, kolik toho prožijí a co si ze života urvou. Jejich nejbližším společníkem je samota, i když vědí, že ticho, které ji provází, bývá smrtící. Člověk musí křičet a doufat, že neodpoví jen ozvěna.
Debutující Vladimíra Valová přichází se souborem ostrých próz, které svou náladou připomenou Jana Balabána. Nikdo si na nic nehraje, a pokud ano, dlouho mu to nevydrží. Není to veselý svět, ale není ani beznadějný, a hlavně – je náš.

Do vnitrozemí

Autorka: Vladimíra Valová

Počet stran: 200
Vazba: vázaná
ISBN: 978-80-7577-191-9
Doporučená cena: 259 Kč

Knihu Do vnitrozemí vydalo nakladatelství Host.

Ukázka z knihy

Půda čpí tak, že venčící se psi zůstávají mimo sebe. Vzdálené ohně a tlející zem požírají zbytky a pracují na obrodě. Letošní listopad jako by vykradl vůně několika listopadů příštích. Je čas navštívit mrtvé.
Eleniny kroky rozrážejí ticho a tmu. i když se to patří, ona na starý hřbitov nemíří. Nechce se v úzkých uličkách vyhýbat rodinným hloučkům a ztišeným hlasem se omlouvat, že překáží.
Shání jen večeři a láhev vína. Jan má lékařskou službu na chirurgické pohotovosti, ale přijít by měl. Jestli ho neurve jiná sestra, a Elen doufá, že se to zatím podařilo jen jí, nemuselo by tentokrát zůstat u několika ukradených hodin týdně. Brzy jí bude třicet, tak proč už nezakotvit. Teď ale hledá nově otevřený koloniál a v počínajícím bloudění ji vyruší dusot dětských nohou (str. 9)

Přečtěte si celou ukázku.

Ohlasy

Povídky Vladimíry Valové připomínají živočicha samá šlacha samý sval; pod hebkou srstí není žádný tuk navíc. A ten živočich s malýma očima ostražitě číhá na sebemenší pohyb uvnitř nás.

Jan Němec, spisovatel

Vladimíra Valová

Vladimíra Valová (* 1978) se narodila a žije v Třebíči. Několik let pracovala jako redaktorka a fotografka v regionálním tisku. V současnosti pracuje v knihkupectví. Povídky začala psát před osmi lety, dosud publikovala v měsíčníku Host.

Informace byly čerpány ze stránek nakladatelství Host, fotografie z TZ.

Nějak jdeme. Rozhovor s autorkou

Proč se Vaše kniha jmenuje Do vnitrozemí?

Vnitrozemí je prostor, kam podle mě všichni míříme, ať vědomě, či mimoděk. Vyhoďte „v“, a máte nitrozemí, což je možná přesnější. Hledáme své nitro, svou vnitřní krajinu, sebe. Ať už studujeme filozofické spisy, chodíme na fotbal, modlíme se k práškům na spaní nebo k Bohu (případně k oběma), jezdíme na kole, propadáme závislostem, zíráme z okna, nebo zachraňujeme zatoulaná koťata. Někdy to bereme hodně oklikou, cestu pod nohama si ničíme bezohledným dupotem. Ale nějak jdeme.

Jde o knihu povídek, krátkých a hutných. Čím Vám rozměr povídky vyhovuje?

Fascinují mě momenty, okamžiky schované v každodennosti, které lze snadno minout, přehlédnout či přeslechnout. Skrývají tolik příběhů a tajemství… Třeba když bezdomovec sedící na lavičce něco pošeptá svému špinavému psovi. Nebo když nemocničním areálem velice pomalu kráčí žena s taškou plnou oblečení, ze které vyčuhují mužské boty. Když vítr sfoukne hrdliččino hnízdo s vajíčky, která zůstanou rozbitá v trávě. A taky – na román si prostě netroufám.

Které autory povídek sama ráda čtete?

Alici Munro, protože na první pohled je to takové nenápadné, klidné čtení, ale brzy si uvědomíte, jak silné příběhy čtete, aniž má autorka zapotřebí jakýchkoliv dramatických berliček. Žádné slovo nepřebývá. Je to, jako když sedíte u klidné řeky. Michela Fabera, protože píše nesmírně citlivě o lidských slabostech i síle. Pracuje mnohdy s nereálnými a lehce sci-fi motivy, zasazuje je do té nejběžnější skutečnosti a čtenáři je jasné, že nic není nemožné. Jana Balabána, protože nic nenalhává a je to jako sedět na pevném bludném kameni. Aimee Bender, protože v jejích povídkách ožívají brambory a jsou zcela neoblomné. A dvěma dýním se narodí chlapeček se žehličkou místo hlavy. Je to jako procházet se panoptikem zmítaným city. A Shermana Alexieho, protože je to indián píšící o indiánech stejně, jako když fouká silný vítr.

Co pro Vás vydání prvotiny osobně znamená?

Uzavření kruhu. A také vědomí, že vylézám z ulity a jdu s kůží na trh. S tím nepochybně souvisí i okamžiky nervového vypětí, kolísavý krevní tlak a zvýšená chuť na cigaretu.

Zdrojem rozhovoru je tisková zpráva nakladatelství Host.

Nakladatelství Host zaujímá v současnosti nepřehlédnutelné místo na českém knižním trhu. Vydává tradičně především kvalitní českou prózu a poezii, literární teorii i literaturu naučnou – publikace věnované zejména historii, sociologii, filmové vědě i dalším oborům. V posledních letech se výrazně rozšířila řada překladové beletrie, ale nově zde našla přístřeší například i prestižní edice Česká knižnices výbory z děl českých klasiků.

Související knihy

Valová, Vladimíra

Host, 2017