Ukázka z knihy Přestaň prezentovat, začni vyprávět

Prestan prezentovat, zacni vypravet
Buďte tvůrci, nebuďte tvořeni. Toto je hlavní poselství knihy, ze které pochází dnešní ukázka. Její autorka předkládá čtenářům návod, jak prostřednictvím příběhů dávat svým sdělením záměr a uvědomit si sebe sama jako osobní značku.

Přinášíme vám ukázku z knihy Přestaň prezentovat, začni vyprávět,
kterou vydalo nakladatelství Grada v edici Psychologie pro každého.

Představte si, že chcete postavit dům. Šli byste na to rovnou tak, že byste vzali dříví, kladivo, hřebíky a hurá do toho? Nebo byste si nejdříve udělali nějaký náčrtek, osu, nakreslili plánek?

Připadá vám, že dobří vypravěči jsou ti, kteří žádnou viditelnou strukturu nemají, vyprávějí vše s úchvatnou lehkostí, nesvázaností pravidly, pokaždé je jejich příběh jiný a silný a vy si říkáte, že kdyby byli svázáni nějakými pravidly, byl by jejich příběh mnohem horší? Vždy, když cítíte tuhle lehkost, je to ovšem proto, že tito vypravěči jsou již mistry svého řemesla, už jim to nedrhne, mohou si dovolit spoustu improvizace, protože struktura jejich vyprávění je pevná, jen je tato stabilní kostra příběhu ukryta někde uvnitř. Už není vidět, je pouze cítit a posluchač bezpečně tuší, že příběh někam směřuje a je mu v něm dobře. Neuvědomuje si, že je to právě struktura, co ho tak uklidňuje.

Pro naše sdělení strukturu potřebujeme, protože změť informací je možná chvíli zábavná, v konečném důsledku ale v naší mysli i mysli posluchače způsobuje chaos, nejistotu, nedůvěru, zmatek. Naopak když slyšíte vyprávění, které vás pěkně provede příběhem od začátku až do konce, uklidňuje to, lépe mu rozumíte a zapamatujete si je, protože dává smysl.

I malé dítě vám na otázku, jak má vypadat dobrý příběh, řekne, že každý příběh by měl mít minimálně začátekkonec. Už to samo o sobě je struktura. Je ale zřejmé, že pokud se chceme naučit vyprávět silné příběhy, nebude nám to úplně stačit.

Ke struktuře příběhu najdeme hodně informací od mnoha literátů a dramatiků. Jako základní podmínku pro identifikování příběhu většina z nich zmiňuje přítomnost transformace. Co to znamená? Do výchozí situace je vnesena změna, která přináší určitý zvrat a rozuzlení. Příběh tedy nikdy není pouhým sledem událostí, pouhým popisem. Musí existovat nějaký konec, jenž se zpětně vztahuje k začátku – konec, který naznačuje, co se stalo s tou touhou vedoucí k událostem, o nichž příběh vypráví.

Odborníci na narativní přístup, sociolingvisté William Labov a Joshua Waletzky, definovali, že příběh potřebuje základní orientaci, tedy místo, čas a osoby vyprávění. Podstatným prvkem je také komplikující akce jako samotné jádro vyprávění, od něhož se odvíjí následná reakce, výsledekohodnocení s pointou celého příběhu. Závěrečnou fází je návrat posluchače zpět do momentu tady a teď, vše je vyřešeno, přivedeno zpět k „normálnímu“ řádu a orámováno poučením pro budoucnost.

Nyní si výše uvedené pojďme hezky srovnat a zjednodušit. Jako „běžný“ či univerzální storyteller čili vypravěč potřebujete jednodušší strukturu, která funguje. A tady je!

Struktura K-Á-V-A

Říkám téhle struktuře KÁVA. Záměrně, aby se dobře pamatovala a aby vás povzbuzovala jako oblíbený lahodný nápoj.

Příběh by měl mít chronologicky začátek, prostředek a konec a postavy by se v něm měly ocitnout v nějaké situaci, v konfliktu, který je mění. Něco se musí stát, jinak nás to nezajímá! Tyto principy kombinuje jednoduchá vypravěčská struktura:

KONTEXT – AKCE – VÝSLEDEK – A CO Z TOHO?

Můžete to vnímat také jako intro, konflikt a řešení s poučením.

Kontext

Kontext je nezbytné prostředí pro příběh, aby všechno celkově dávalo smysl, zde je zárodek důvodu, proč to celé vyprávíme. Kontext má zajistit pozornost, dává tušit, že příběh bude pro ostatní relevantní. Posluchač si má uvědomit, jaká byla situace nebo svět kolem protagonisty předtím, než se něco stalo. Kontext je část, která se velmi často podceňuje, právě tady se dějí všechna nedorozumění hned od samého začátku. Když nemám jako vypravěč nastavený kontext a neukážu ho ani svému posluchači, mohou být má sdělení matoucí. Častá chyba vypravěče je, že neodolá, začne rovnou dalším bodem (tedy akcí) a nenastaví si kontext.

V kontextu byste si měli zodpovědět zejména tyto čtyři otázky:

Kde a kdy?

Nejste v pohádce, takže žádné „bylo, nebylo“. Buďte realističtí a specifičtí, když jde o místo a čas. Alespoň potud, pokud si pamatujete. Žádné „nějaký“, „kdysi“, „někde“. To nevzbuzuje představivost. Když jste specifičtí a dostatečně obrazní, snadněji pozvete lidi do svého příběhu.

Kdo je hlavní postava?

Kdo je hrdina, protagonista? Hrdina by měl být někdo, s kým se publikum může ztotožnit, aby mohlo být schopno vidět samo sebe v podobné situaci. Z hlediska autenticity je nejlepší, když protagonistou vašeho příběhu jste samozřejmě vy. Ovšem také to může být někdo, s kým se dokážete ztotožnit a jehož příběh ve vás vzbuzuje touhu předat to dál. O tom, jak a kdy vyprávět příběhy „o těch druhých“ se dozvíte více v kapitole Autenticita. Důležité je slovo „charakter“ – co o protagonistovi víme, jaký je, čím žije.

Jaké je „chtění“ hrdiny?

Chtění vypadá jako divné slovo. Ale nedá se to vyjádřit lépe. Co hrdina chce? Čeho chce dosáhnout? Co je jeho vášní? Co je jeho cílem? Po čem touží? Chce zachraňovat svět, nebo chce hlavně porazit konkurenci? Bojí se selhání? Jak to ovlivňuje jeho chování a vztah k druhým? Čím jasnější je chtění, postoj protagonisty, tím silnější a jasnější bude váš příběh.

Co se protagonistovi staví do cesty? Co bude muset překonat?

Co bude hlavní překážkou, nepřítelem, zákeřností, konfliktem našeho příběhu? Osoba, věc, situace? Vypravěči často na překážku zapomínají. A co je výsledkem? Nudný příběh nebo pouhý popis. Když není s čím se střetnout anebo co překonávat, chybí poučení se z neúspěchu či z překonání překážky. Prostě něco v dané situaci, v uvedený den musí být jinak než obvykle, něčím se stane speciální. Jednoduše řečeno, publikum nijak zvlášť neocení historku, kde není třeba nic překonávat, protože to pro ně není o životě. Život jednoduše klade překážky.

Akce

Akce, to je další krok, když máme kontext. Je to to, co se stane hlavnímu hrdinovi, místo, kde hrdina často narazí na překážku a musí situaci začít řešit, jednoduše na onu akci zareagovat. V téhle části jde o princip akce–reakce. Akce vedou k reakční události nebo událostem, jež nás mají posléze přivést k výsledku. V této části pokládáme základy koncovému poučení, budoucí lekci, kterou nás prožitý příběh má naučit.

Proč děláme často tu chybu, že začínáme akcí, a ne kontextem? Protože akce je něco akčního, živého, to, co si z příběhu i my sami nejlépe pamatujeme. Je to ta nejvíc vzrušující část, takže máme pocit, že to je to, co bude nejvíce zajímat i naše posluchače. Jenže co je publiku po tom, že jste „bojovali s drakem“, když nevědí, jak je to pro vás důležité a proč jste s ním vůbec měli bojovat? Vy už bojujete, ale my vám ­ještě nefandíme! O konfliktu, boji s překážkou, více v podkapitole Konflikt v příběhu!

Tip

Pozor, v akční části vybírejte pouze ty události, které s příběhem opravdu souvisejí, které vás přivádějí k výsledku, i když se v oné události určitě odehrálo situací více. Pro čistotu příběhu buďte výběroví, nehoňte dvacet zajíců v jednom příběhu, když vás k výsledku přivede jen jeden nebo dva.

Výsledek

Výsledek je pro většinu z nás poslední fází příběhu, neboť na poselství v běžných vyprávěních moc nemyslíme. Ve výsledku je třeba splnit dva hlavní požadavky.

Zaprvé: Uzavřít vyprávění, jednoduše se dobrat k tomu, jak to tedy dopadlo. Pozor, důležité je nenačínat na úplném konci nové příběhy, které už stejně nevyřešíme! Zadruhé: Uvědomit si lekci, poselství příběhu a předat ho v poslední fázi posluchači. Bude to vaše „proč“, důvod, proč jste příběh vyprávěli.

V kontextu je tedy potřeba přiblížit nám kde jste, kdo jste, teprve pak, když už máme od vás a vašeho příběhu nějaká očekávání, můžete přejít k akci, tudíž k tomu, co ten den bylo jinak, protože pokud je něco jinak než obvykle, donutí nás to reagovat. Musíte nám ale dát důvod, proč se máme zajímat, a proto tam musí být zakomponovány pocity. Buď to, co je jinak, je skvělé, protože…, nebo to, co se stalo jinak, je hrozné, protože… Co a koho to ovlivní? Nyní máte připraveno vše pro to, abyste se dopracovali k závěru, tedy jak to celé dopadne a co to ve vašem životě způsobilo, co může inspirovat i druhé. Cokoliv, co přidáte mimo tuto hlavní linii, je už jen dekorace.

—————————————–

O autorce

Monika Nevolová vystudovala magisterský obor psychologie na Univerzitě Palackého v Olomouci, několik let působila jako redaktorka lifestyle magazínů, připravovala články zejména z oblasti aktivního životního stylu, s portu, zdraví, wellness a psychologie. Kromě spolupráce s TV médii na pozici dramaturga, kreativního producenta a content development managera, se aktivně věnuje vzdělávání soft skills, networkingu, životnímu koučinku a improvizaci. Je autorkou a propagátorkou vzdělávacího konceptu Umění v práci (www.umenivpraci.cz).

Zdroj informací: nakladatelství Grada

gradaKnihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. Nabídka společnosti pokrývá široké spektrum odborné literatury z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Vydává např. tituly s právní tematikou, ekonomické, z oblasti financí a účetnictví, psychologické, zdravotnické, s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví atd.
Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizePřestaň prezentovat, začni vyprávět
Storytelling – odliš se od ostatních

Nevolová, Monika

Grada, 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>