Na tuhle knihu jsem byl doopravdy zvědavý. Český autor, originál napsaný v angličtině, do spisovatelovy mateřštiny přeložený někým jiným – to je kombinace, kterou nepotkáváme každý den. Navíc ten lákavý název: Kosmonaut z Čech – prvotina osmadvacetiletého Jaroslava Kalfaře, přeložená mnohem zkušenější překladatelkou Veronikou Volhejnovou. Ta má na svém kontě desítky překladů knih mnoha žánrů i věkových skupin. Publikaci vydalo nakladatelství Plus, člen skupiny Albatros Media, na sklonku května 2017.

Dnes své úvahy začnu netradičně od konce. Jakmile jsem se po dvoudenním maratonu doslova „prohltal“ k poslední straně, vypadlo ze mne: „Páni, tak to je tedy síla. Klobouk dolů, Jaroslave!“ Naposledy na mne takhle silně zapůsobil Ondaatjevův Anglický pacient a před ním Antoine de Saint-Exupéry s Nočním letem. Každá ze zmíněných knih je sice z jiné části světa a o něčem jiném, ale spojuje je dojem, který ve mne zanechaly.

Už po několika stranách mi bylo jasné, že se rozhodně nebude jednat o náhodnou shodu s produktem České televize Kosmo, ač by se tak na první pohled mohlo zdát. Dokonce ani na druhý, přestože výraz „kosmonaut“ jasně indikuje orientaci na východní formu kosmického programu. Co je ale ze všeho nejdůležitější, Kosmonaut z Čech není žádná průměrná science fiction nebo pokus o lacinou satiru. Odhlédneme-li od fikce zobrazující let kamsi k orbitě Venuše, zbude nám román ryze pozemský. Tak pozemský, jaký jen život kolem nás může být. Každým coulem, jak se říká. Přestože se čtenáři setkají s kosmickou lodí, příznačně pojmenovanou Jan Hus 1, přestože potkají i mimozemskou inteligenci, těžiště této knihy leží úplně jinde. Jde o příběh základních principů lidství, jakými jsou láska, nenávist, pomsta, odpuštění a v neposlední řadě otázka, nakolik se lze vymanit z okovů odkazu vlastních předků. Takhle vyjádřená může má charakteristika vzbudit dojem, že jde o nějakou suchopárnou filozofickou traktaci – to jistě ne. Příběh Jakuba Procházky, neznámého hrdiny se spoustou vlastních bolestí minulosti, je všechno jen ne nudný. Je přiměřeně vtipný, vyváženě melancholický, stejně všední jako výjimečný, jakkoli si tato dvě slova mohou protiřečit. Neméně důležitým poselstvím je pak i zamyšlení nad tím, nakolik se člověk má nebo může obětovat pro vyšší dobro. Jak moc může potlačením vlastních zájmů přispět ke změně společenského smýšlení, případně celého řádu.

Odkaz na Jana Husa není náhodný. Jaroslav Kalfař předkládá svým čtenářům alternativní pohled na Husův osud a ten pak promítá i do cesty svého románového hrdiny Jakuba Procházky, schopného astrofyzika, jenž nikoli náhodným řízením osudu dostal možnost vydat se jako první polistopadový Čech na vesmírnou misi. Abych byl konzistentní s tím, co jsem psal výše, doplním, že kniha je koncipována jako popis vesmírné cesty tam (k tajemnému oblaku Chopra mezi drahami Země a Venuše) a zase zpět, prolínaný retrospektivami Jakubova života. A tady se dostáváme k tomu, co mně osobně přišlo na celé knize nejzajímavější – naše porevoluční literatura se hemží příběhy disidentů a popisy křivd předchozího režimu, ale Kosmonaut z Čech se zkusil zamyslet nad osudem potomka někoho, kdo stál z dnešního pohledu na špatné straně barikády. Součástí takového zamyšlení je i nepřikrášlený záběr na typické davové stíny, umožňující těm, kdo by se jinak nedokázali prosadit, popustit uzdu svým nejhrubším pudům – závisti, touze ubližovat, ovládat ideálně anonymně osudy těch v nemilosti. A o tom náš národ ví rozhodně své.

Kromě vesmíru si autor za kulisy hlavních dějových bloků vybral českou vesnici, Prahu, Plzeň a Karlovy Vary. I to je zajímavé u někoho, kdo posledních třináct let, celé období svého dospívání a současný dospělý život prožil na opačné straně zeměkoule. Jaroslav Kalfař se v patnácti letech ocitl na Floridě, aby pak v Americe už zůstal. Vystudoval Newyorkskou univerzitu a v současnosti bydlí v pověstném Brooklynu. Tolik alespoň říkají veřejná média.

Pomineme-li závěrečná poděkování a ediční poznámku, je příběh na třech stech čtrnácti stranách rozdělen do dvou částí s názvy „Stoupání“ a „Pád“. První část zabírá celé dvě třetiny knihy, zatímco druhá je zase charakteristická svižnějším tempem. Obě části pak odděluje dvoustránková „Velmi krátká vsuvka“, v níž autor zmiňuje právě onen alternativní osud Mistra Jana Husa. Aby se zbavil odpovědnosti za předkládanou koncepci pojetí dějin, vkládá ji do úst/mysli/pacek mimozemšťana Hanuše, který dělá českému kosmonautu Jakubovi společnost po větší část cesty. Přesto stojí tahle varianta minulosti za zamyšlení, zvláště dnes, kdy se ukazuje, že mnoho kdysi pevných pravd z naší národní minulosti má svá variantní pojetí. Ano, mám teď konkrétně na mysli úlohu pana prezidenta Beneše v našich dějinách a současný výklad jeho reakce na Mnichovskou dohodu ve srovnání s dříve uznávanou verzí. Koneckonců, dalším důležitým příspěvkem Jaroslava Kalfaře je i konstatování, že svět není nutně černobílý, ale stejně jako ti „dobří“ mohou někdy klopýtnout, tak i ti „zlí“ mohou mimoděk či cíleně vykonat dobro. A v obou případech to nemusí být na první pohled zřejmé. Případně se o jejich úlohách historie ani nemusí nikdy zmínit, nebo dokonce vůbec dozvědět.

Asi je zřejmé, že Kosmonaut z Čech mne naprosto uchvátil. Jsem velice zvědav, zůstane-li Jaroslav Kalfař jen u tohoto jediného hvězdného úspěchu, nebo pro něj bude odrazovým můstkem ke kariéře špičkového světového spisovatele. Osobně bych mu přál to druhé. Nám všem bych to přál. Tak uvidíme.

Související knihy

Kalfař, Jaroslav

Plus, 2017