Život v Paříži, můj splněný sen není žádným průvodcem pro turisty, jde o knihu, jež vám ukáže Paříž z pohledu lidí, kteří v ní žijí. Lisa Anselmová, autorka knihy, o tom něco ví, protože je to také její příběh, který nakladatelství Jota v předprázdninovém čase vydává.

Lisa Anselmová je docela obyčejná americká žena, která strávila mnoho času svého života ve vydavatelstvích časopisů. Tuto práci měla velmi ráda, jako kreativní ředitelka byla svým pánem. Jenže ve svém osobním životě už vedoucí roli nezastávala. Tam byla vždy na prvním místě její maminka. Anselmová začala jezdit do Paříže před více než deseti lety. Nejprve kvůli reportážím z módních přehlídek pro jeden lifestylový webový portál. Paříž ji ale uchvátila. Brzy si tam našla přátele, jak vlastní Pařížany, tak i expatrioty, a ve velké francouzské metropoli začala žít docela nenápadně svůj druhý život. Po smrti matky byla její potřeba navštěvovat Paříž stále větší, takže si tam nakonec pořídila i své vlastní bydlení.

V roce 2014 opustila zaměstnání a nyní dělí svůj čas mezi New York a Paříž. Původně si vyzkoušela také kariéru operní pěvkyně, ale nakonec zvítězila její touha psát příběhy a inspirovat lidi. Lisa se nyní naplno věnuje psaní a kromě svého blogu a knihy vydává také stejnojmennou sérií videí na Youtube, jež představují Paříž divákům z té méně známé stránky.

Kniha Život v Paříži, můj splněný sen je inspirována vlastním životem autorky, což je zjevné hned po přečtení několika prvních stran. Autorka ostatně ponechala hlavní postavě své vlastní jméno. Její literární alter ego je stejně jako ona pozitivně i negativně ovlivněno dlouhodobým soužitím se svou matkou. Lisa se skrze vzpomínku na jednotlivé zážitky s matkou a svou sestrou nejen vypořádává s matčinou smrtí, ale také hledá sebe sama.

V rámci tohoto sebepoznávání se zaměřuje právě na svoji oblíbenou Paříž. Bez dlouhého rozhodování a uvažování si pořídí v Paříži byt. A tak se pomalu stává běžnou obyvatelkou města, o kterém si myslela, že ho dobře zná. Postupně však zjišťuje, že žít v Paříži je docela jiné, než se tu stavit dvakrát ročně na dovolenou. A tak možná zprvu útěk před životem v New Yorku nastartuje její vlastní dospívání. Dospívání dávno dospělé ženy, která zjišťuje, že její francouzština není zdaleka tak dobrá, jak si původně myslela, a že péče o dům v NY je něco docela jiného než v hlavním městě Francie. I navazování vztahů je docela jiné a ne zrovna jednoduché, ale to mu neubírá na zajímavosti. Lisa je naštěstí ochotná pro svůj život v Paříži udělat mnohem více, než by se nejspíše odvážila ve svém původním domově. A krom toho, má tu skvělé přátele, kteří ji nenechají ve „štychu“, a to se vždycky počítá.

Kniha Lisy Anselmové bude blízká každému čtenáři, který se kdy ptal, jaký je smysl jeho života, a zda to, co zrovna dělá, je také tím, co dělat chce. Kniha ukazuje, že počáteční nepohodlí, neklid, někdy snad dokonce panika z neznámého stojí za to, pokud otevírá pomyslné dveře k vlastnímu spokojenému životu.

Škoda, že některé dozajista vtipné situace nejsou napsané tak, aby se jim člověk mohl nahlas zasmát. Komičnost situace čtenář sice z knihy tuší, bohužel však neprožívá. A právě tyto momenty odkrývají nedostatky knihy, jež by měla být autobiografií. Jakoby se autorka bála svému čtenáři více otevřít. A tak za mnoha popisy, které jsou ne vždy úplně potřebné, může čtenář vycítit nedostatek emocí, jež hrdinka v popisované chvíli prožívala.

Je těžké se s hlavní postavou nějakým způsobem ztotožnit, jelikož na konci knihy čtenář stále úplně neví, jaká Lisa vlastně je. Zato je určitě zvědavý, jaká je Paříž, a možná začne o dovolené ve Francii uvažovat o trochu víc.

Ukázka z knihy Život v Paříži, můj splněný sen:

Myslela jsem si, že smrt naší matky bude to nejtěžší, co budeme muset vytrpět, ale tohle bylo mnohem, mnohem horší. Bylo to, jako by rodiče umírali ještě jednou. Musely jsme se prokousat čtyřiceti lety nahromaděných vzpomínek. Každý věc, kterou jsme objevily, v nás oživila konkrétní vzpomínku, která se k nim nějak pojila, a musely jsme se rozhodovat, jestli si ten který předmět nechat, opadat jej nebo vyhodit: dětské nůžky pro leváky, tátův zápisník z druhé světové války, o kterém jsme předtím vůbec nevěděly, mámin náramek z univerzitního spolku se jmény všech jejích „sester“, o kterých jinak často mluvila. Naše hračky, jedna každá zvlášť, i padesát let stará přáníčka k všelijakým svátkům a narozeninám. Našla jsem umělou květinku, kterou dal táta mámě, když spolu chodili, i Mariiny výkresy, když byla malá, označené máminým písmem třeba „Mariina první malba vodovkami, 4 roky“. Naši schovávali všechno. Hromady cenností, kousků našich životů, útržky toho, kým jsme byly a kým jsme nyní. Náš příběh ve hmatatelné podobě.
Opakovaly jsme si tenhle citový rituál skoro sto dní, aspoň tisíckrát.
A zatímco já jsem házela kusy našeho domova do dvacet yardů dlouhého kontejneru, probírala jsem v duchu na nový domov. Smlouvu na ten byt v Paříži jsem už podepsala, našla jsem si už architekta i firmu, která mi z dvou malých místností udělá prostornou garsonku. Kdekdo mi říkal, že bych se neměla pouštět do takového projetu na vzdálenost tří a půl tisíc mil, ale pro mě to bylo poslání. Nedokázala jsem překonat hluboký pocit ztráty, který mě ovládl, ale mohla jsem se sama rozhodovat, v jaké barvě chci kachličky v koupelně a kde by měly být umístění zásuvky.“ (str. 49)