Ukázka z knihy Nikdy neumírej sama (Lisa Jackson)

Nikdy neumirej sama

Nikdy neumírej sama. Tímto heslem se řídí tzv. „Vrah 21“, který si za své oběti vybírá pouze dvojčata, které mučí a následně zabije. Tentokrát si vyhlédl dvojčata Zoe a Chloe Denningovy, které zrovna oslavily své dvacáté první narozeniny. Podaří se jim uprchnout ze spárů sériového vraha, nebo rozšíří jeho řadu obětí?

Knihu Nikdy neumírej sama od autorky Lisa Jackson vydalo
nakladatelství Domino ve své edici Napětí.

Kapitola 2

Zoe se kousala do rtu a snažila se vymyslet, jakým způsobem se z téhle pasti dostat. A zachránit nějak i Chloe. Musí na to přijít. Ale nejdřív je potřeba odsud zdrhnout.
Po celou dobu, co ten magor cosi kutil u ponku, tichoučce zápasila s pouty na zápěstích a kotnících. Musí se pořádně snažit. A utéct i se sestrou. Nikdy by Chloe nenechala na holičkách. To ne.
Znovu se pokusila přitáhnout ruku k břichu. Provaz se napínal, a tak toho nechala. Takhle to nepůjde. Mysli, Zoe, mysli. Musí existovat způsob, jak z toho ven.
Opět se zkusila pohnout. A drsná smyčka se jí opět zaryla do krku.
Kruci!
Slyšela, jak Chloe pláče. Hodně tiše. Zoe si dávala pozor, aby nevyrušila toho cvoka v práci, a tak nespouštěla oči z jeho obrovského těla a stínů, které vrhal na zeď. Zkusila to znovu. Tentokrát udělala trochu nelogický pohyb – přitiskla zápěstí k nahým zádům a zvedala ruku co nejvýš k ramenům. Díky tomu se mohla hýbat víc, jakkoli to bylo neohrabané. Na střední chodila na gymnastiku a uchovala si neobyčejnou pružnost kloubů – její únosce nemohl tušit, že má tak ohebná ramena, lokty i prsty.
Stejně to bylo náročné. Nicméně když si trochu vykroutila ramena, ucítila, jak jí provaz kolem pasu trošku povoluje. Zkusila to ještě jednou, všelijak se svíjela, snažila se uvolnit uzel prsty. Nehlučně a s vědomím, že čas rychle běží, zatínala zuby a nepřestávala se snažit.
Zdá se jí to, nebo pouta fakticky trošku povolila?
Vzedmula se v ní vlna naděje. S bušícím srdcem bojovala s uzly a vybavovala si svůj únos. Panebože, jak mohla být tak pitomá a nechat si od něj nakukat, že má sestra nějaké potíže? Za svou chybu tvrdě zaplatila, ale nemínila poslušně čekat na bůhvíjaké hrůzy, které pro ně vymyslel. To teda ne! S nejvyšším úsilím se snažila jasně uvažovat, něco dělat, bez ohledu na obrovský strach, který jí pronikal do hloubi duše.
Musíš se nějak osvobodit, Zoe. Nikdo jiný ti nepomůže. Musíš sama.
Mlčky zaťala zuby a pomaličku povolovala v temnotě obrovské uzly, soustředila se na spoutané ruce, které si chtěla uvolnit především.
Dřív, než bude pozdě. Hodiny na stěně odtikávaly vteřiny jejího života.
Tik. Tik. Tik.
Po celou tu dobu si prozpěvoval nechutným hlasem odrhovačku „Hodně štěstí, dvojčátka“, šeptem si ji pobrukoval, pak se pro sebe uchechtl, prostě cvok jako vyšitý! Chloe jeho brumlání doprovázela vzlyky.
Zmlkni, Chloe! Neprovokuj ho. Jinak nás zabije, a možná nás nejdřív bude mučit nebo nás znásilní, tak to radši nepřivolávej.
Jenže sestra nepřestávala kňourat.
Zoe na ni neviděla. Snažila se v temném koutě něco rozeznat, ale světla bylo opravdu málo. Jakmile upřela pohled směrem k místu, odkud k ní doléhal tichý pláč, viděla jen černočernou tmu.
Škoda, že nemá jiné možnosti úniku a musí se spoléhat výhradně na svůj mozek. Nemá zbraň. Pálku, nůž, pilu, hrábě, sekyru nebo… Panebože, co by dala za bouchačku…! Jenže když přimhouřila oči a zkoumala stěny a podlahu, viděla jen chudičký výběr nářadí na stojánku a mobilní telefon, který zřejmě nikdy nezvonil, přestože do něj mluvil poměrně často, a zdálo se, že pořád se stejnou osobou. Teď zrovna pracoval s nůžkami a ona měla dojem, že v držáku na stěně spatřila šroubováky a páčidlo, ale nebyla si úplně jistá. Všude panovalo příšeří, do nosu jí pronikal zatuchlý vzduch. Neumdlévala a pořád pilně rozmotávala uzly. Cítila, jak se jeden pramen provazu uvolnil. Paprsek naděje, který jí vzklíčil v srdci, v sobě raději udusila. Teď není vhodné předbíhat událostem. Strašně se potila. Perličky potu stékaly na tvrdou podlahu, prsty jí klouzaly a ona nepřestávala tahat za splétané nylonové prameny, napínala klouby k prasknutí.
Najednou provaz povolil.
Napětí se uvolnilo.
Zdá se jí to, nebo ne?
Panebože!
Znovu popotáhla stejný konec provazu a znovu pocítila, jak se uzel rozplétá.
Chloe hlasitě posmrkla a vzlykla.
Přestaň, měla chuť okřiknout sestru. Neposkytuj tomu úchylnému debilovi uspokojení z toho, že uslyší, jak se bojíš. Buď silná. Zvládneš to. Víš, že jo.
Jenže to je lež, ne? Zoe v hloubi duše vždycky věděla, že ta silná je ona, že Chloe je slabší, tak to bylo odjakživa. Cožpak Zoe nehrála roli ochránkyně už ode dne, kdy se před jedenadvaceti lety narodily? Zoe přišla na svět jako první – podle rodičů s takovým řevem, až málem zbořila porodnici. O pár minut později se narodilo její dvojče, ale to naopak nevydalo téměř ani hlásku. Chloe byla tak tichoučká, že porodní asistentky musely několikrát kontrolovat, jestli mladší miminko vůbec dýchá a tluče mu srdce.
Momentálně si Chloe svůj tichý vstup do života na tomto světě vynahrazovala, jenže si nevybrala příliš šťastný okamžik.
Buď zticha.
Prosím, prosím, prosím.
Odvahu!
Zachráním tě.
Zoe vydechovala tak dlouho, až se divila, jak dlouho asi zadržovala dech.
Pokud budu moct.
I jí se chtělo plakat, ale věděla, že by to nepomohlo. I ona cítila potřebu ječet a svolávat hromy blesky, ale opět si uvědomila, že by to nadělalo víc škody než užitku. Zoe nechtěla, aby ten hajzl věděl, co si myslí, ani že si vůbec uvědomuje, co se děje. Nechtěla mu dát sebemíň najevo, že plánuje útěk. Ať si věří, že je pořád poslušná a třeba omámená bůhvíjakou drogou, kterou jí píchl, nebo vyděšená do morku kostí, takže se nezmůže na větší vzdor. Ať si ten kretén myslí, že s ní bude snadné pořízení, že udělá přesně to, co on chce, a nebude se bránit.
Ani náhodou!
Kdyby tak dokázala utéct…
Nějak se zachránit a pomoct i sestře. Panebože, nemohla by Chloe s tím trapným vzlykáním přestat?
Pod rouškou tmy se protáhla ve snaze zcela uvolnit provazy, kterými byla spoutaná. Strnula. Falešný zpěv se k ní blížil.
Stáhl se jí žaludek a málem se zalkla při pomyšlení, že ten šílenec přerušil svou práci u ponku – ať to bylo cokoli – a blíží se k ní. Slyšela jeho tlumené kroky, tiché a hrozivé, ale přinejmenším měla jakousi představu, kde se v šeru nachází.
Koutkem oka viděla, jak se natahuje pro něco na zdi za ní – pro nějaký nový nástroj. Panebože, je možné, že má zbraně přímo v dosahu? Srdce se jí znovu sevřelo paprskem naděje, protože se k ní otočil zády a šel k ponku.
Dělej, dělej.
Po zádech jí stékal pot, protože znovu začala uvolňovat uzel na poutech.
„Hej!“ Jeho ochraptělý hlas se rozbouřil temnotou. Promluvil ostře. Vztekle. Pro tuto chvíli zapomněl na svůj pitomý popěvek.
Zoe strnula. Panebože, kdyby zjistil, že se snaží osvobodit…
„Přestaň s tím!“ křikl.
Je s ní ámen! Doslova se koupala v potu, ale neodvažovala se ani dýchat.
„S tím pláčem a vzlykáním. Dost! Stejně je to k ničemu. Navíc,“ dodal a do ironického tónu se mu vmísila nepříjemná bodrost. „Za chvilku máš narozeniny, tak bys měla být šťastná. No ne?“ popichoval Chloe zlomyslně.
Zoe z jeho žoviálního hlasu naskočila husí kůže.
Znovu pohlédl na hodiny a zavrčel: „Kruci, už je čas.“
Proč se tím časem tak zaobírá, sakra? Musí snad někam jít? Je to důležité? Proč má vlastně v téhle poloprázdné díře na zdi hodiny?
„Drž hubu!“ Hned se zase vrátil ke své staré otřepané melodii, pobrukoval si a prozpěvoval a stále něco kutil u ponku. Jenže co vlastně? Napadlo ji, že asi nic dobrého. Nechtěla se nad tím zamýšlet, nechtěla si představovat, jaký příšerný a zvrácený osud pro ni a pro Chloe připravil. Prázdná díra v útrobách namísto žaludku pro ni byla varováním, že ať pro ně vymyslel cokoliv, bude to daleko děsivější, než si sama umí představit. Nechutné pomalé mučení a možná znásilnění – vzhledem k tomu, že ji svlékl donaha. Ne, takhle uvažovat nebude! Dost!
Do rozvazování pout se pustila s novou zarputilostí, protože cítila, jak jí kolem zápěstí ještě o něco víc povolují. Neměla plán. Věděla jen, že prvním krokem bude uvolnit si ruce a osvobodit se, než si jejich věznitel vůbec uvědomí, co se děje. Vrhne se na něj. Dostane se odsud a sestru vezme s sebou. A třeba ho tady zamkne, jestli to půjde.
Nejdřív se musí zbavit pout. Zařezávala se jí do zápěstí, odírala kůži, cítila, jak ji odřeniny pálí, ale pořád s uzlem bojovala. Ležela zády k němu, tak mohla jen doufat, že jakýkoli její pohyb pohltí temnota. Sestra teď vzlykala o něco tišeji, ačkoli stále dost hlasitě, aby ji slyšel.
„Říkal jsem dost!“ zařval vztekle a přehlušil neúprosný tikot hodin. „Do prdele!“
Švih!
Zastavilo se jí srdce. Místnost se kolem ní jakoby svírala, cítila pach hlíny.
To ne!
Zariskovala pohled přes rameno a znovu v matném světle spatřila tenký opasek, který měl přehozený přes svalnatá ramena a padal mu měkce za záda. V šedavém světle se tyčil jako obr, držel strašlivý pás kůže, dal si ruce v bok a hleděl do tmy, nepochybně na Chloe.
„Ty mi nerozumíš, kurva?“
Panebože. Kristepane. Chloe!
Švih!
Udělal náhlý bleskurychlý pohyb a znovu páskem švihl. Zoe málem nadskočila leknutím. V tichu, které následovalo, by nejraději plakala lítostí kvůli Chloe, která zřejmě dostala největší výprask ve svém životě.
„Nenuť mě to znovu použít,“ pronesl varovně hlubokým chraplavým hlasem. Zvedl ruku a pruh kůže mu visel ze sevřené pěsti jako had.
Vyschlo jí v krku.
Najednou dostala strach.
Usilovně se snažila rozvázat pouta, a jakmile cítila, že pořád povolují, nespouštěla z věznitele pohled. Provaz se skutečně kousek po kousku uvolňoval. Poznala to, protože dokázala lépe hýbat rukama a cítila, jak se jí žilami zase rozproudila krev, a do špiček prstů se vracel cit.
Nakonec provaz téměř zázračně povolil úplně. Sevření pout zmizelo, cítila jen dotyk provazu na kůži, ale tlak kolem krku zmizel.
Hurá!
Nenápadně rukama zatřásla, aby je vyvlékla, uvažovala, jestli si má rozvázat i nohy. Co to je za blbé úvahy? Jistěže ano! Pokud chce odsud odejít po svých, je to nutné. V krvi už jí koloval adrenalin a díky němu se ještě víc schoulila a využila polohu skrčence jako zástěrku, aby si mohla ohmatat pouta kolem kotníků, a konečky prstů opatrně přejížděla uzly.
On si pořád prozpěvoval, ale přitom se každou chvíli díval na hodiny, jako by pro něj byl čas důležitý. Co to s tím má…? Panebože! Najednou pochopila. Má s nimi něco v úmyslu přesně v okamžiku jejich narození! To bude ono. Nápadně umístěné hodiny. Písnička. A ony obě tady…
Moc času nezbývalo.
Zoe se narodila uprostřed noci – v 1:21. Chloe o sedmnáct minut později v 1:38.
Panebože! Další pohled na hodiny.
1:14
Pokud se nemýlí, zbývá jí na nějakou akci jen sedm minut! Zběsile tahala za uvolňující se uzel. Cítila, jak se rozmotává.
No tak, dělej!
Splétaný provaz jí sklouzl z kotníků jako had. Konečně! Zoe pevně uchopila jeden roztřepený konec a tahala, křivila tvář bolestí, protože jí smyčka drhla odřenou kůži na krku, než konečně spadla. Sevřela provaz v ruce. Teď má zbraň.
„…hodně štěstí, milá Zoe,“ zpíval a jí se náhle do srdce vkrádal ochromující děs, protože ji oslovil přímo. Samozřejmě. Vždyť je prvorozená. „Hodně štěstí, zdraa…“
Vymrštila se.
Začal se otáčet přesně ve chvíli, kdy mu skočila na záda.
„Hej!“ vykřikl vyděšeně. Pustil nůžky a zařval. „Co to ku…“
Udělal krok, snažil se ji setřást, ale ona se ho zoufale držela jako klíště a omotala mu provaz kolem krku. Řval, vrčel a poskakoval jako vyhazující divoký kůň v rodeu a snažil se ji shodit. Jenže ona se ho držela ocelovým stiskem, pevně uchopila provaz v dlaních a přehodila mu ho přes hlavu na mohutný krk. Aby se na něm udržela, musela nohama sevřít jeho obrovské nahé tělo. Do nosu jí pronikal zápach, její věznitel byl celý zpocený, jak se chtěl vymanit ze sevření, a házel hlavou dopředu dozadu.
Provaz jí sice spálil dlaně, ale zařízl se mu hluboko do masa. Zaťala zuby a utahovala ho; v duchu si představovala, jak mu drtí hrtan. Zběsile se snažil škrtidlo uchopit.
Kňourání Chloe se změnilo ve zděšený jekot.
Chcípni, úchyle! pomyslela si Zoe, když se otočil kolem své osy, lapal po dechu, upadl na ponk a shodil přitom nůžky, stuhy, drát i hromádku šatů – jejího oblečení, sakra, byly to šaty, které na sobě měla při únosu. Všechno spadlo a rozlétlo se po podlaze. Mával rukama a srazil světlo na stropě. Kutálelo se po zemi a rozbilo se. Pořád z něj však vycházela nechutná namodrala záře. Nepřestával sebou zmítat. Poskakoval, jednou rukou se pokoušel uvolnit provaz kolem krku. Druhou obří prackou máchl dozadu, pěst mu prosvištěla kolem hlavy směrem k ní, protože se zběsile snažil trefit kteroukoli část jejího těla.
Ani náhodou! Ani náhodou, sakra!
Přenesla váhu dozadu, vší silou utahovala smyčku, aby mu odřízla přísun kyslíku do plic nebo mu co nejvíc poranila hrtan, v ideálním případě zlomila vaz.
Vydával ze sebe přerývané chrčení, zadupal mohutnýma nohama a pak se i s ní na zádech přirazil ke zdi, takže ji drtil svalnatými zády o tvrdý beton.
Prásk!
Po páteři jí projela bolest jako blesk.
Jektala zuby.
Z plic jí se syknutím a výkřikem unikl vzduch.
Cítila, že ochabuje a pouští se ho.
Ne!
Držela se ho jako klíště, i když s ní udeřil o zeď a znovu udělal krok zpět a vší silou narazil ještě jednou, sevřel v prstech provaz a zalapal po dechu.
„Chcípni, hajzle!“ sykla.
„Zoe?“ vykřikla Chloe.
Prásk! Narazila do zdi temenem hlavy.
V lebce jí vybuchla bolest. Před očima viděla jiskřičky. Měla dojem, že asi omdlí, provaz jí pomalu klouzal ze sevření.
Pro lásku boží, prostě chcípni!
Když Chloe znovu vykřikla, Zoe to prudce probralo a vší silou utáhla smyčku. Nepřestávala ji pevně držet a pořád utahovala, až cítila každičký sval v okolí ramen a vnímala, jak se jí nylonová vlákna zarývají do prstů.
Ten netvor se po škrtidle pořád sápal. Prskal a sténal, vrávoral, udělal krok od zdi, tentokrát mnohem nejistěji.
Vybičovala se k maximálnímu výkonu a utahovala provaz tak silně, že jí svaly málem praskaly.
Cítila, jak i on zatíná svaly. S tlumeným rykem se rozhodl znovu ji přirazit ke zdi. Dostala ránu a cítila, jak ji doslova přišpendlil a drtí ji o hrubý beton. Chrastily jí všechny kosti a byla celá odřená.
Cítila, jak jí provaz klouže v dlaních. Ne, ne, ne!
Zoufale se držela. Snažila se nadechnout.
„Zoe!“ vyjekla Chloe ze stínu v koutě. „Pomoz mi!“
Panebože, co si myslíš, že asi dělám?
Zoe dostávala křeče do zkrvavených prstů. Nasála vzduch, odhodlaná pokračovat v boji.
Najednou záda nestvůrného muže ochabla. Zavrávoral, našel rovnováhu, pořád prskal a snažil se nadechnout. Byl silný, ale už se mu podlamovala kolena.
Skvělé! Zaťala zuby, omotala si provaz kolem prstů a tím pádem mohla utahovat ještě víc. On držel smyčku oběma rukama a snažil se ji uvolnit. Kýval se sem a tam, nohy mu podklesávaly.
To je ono, ty odpornej úchyle! Chcípni! Tohle bude tvůj poslední nádech.
Znovu podklesl a tentokrát dopadl na kolena.
Zoe pořád svírala provaz, slyšela, jak chrčí a pořád mu z krku uniká vzduch. Sakra! Vší silou zatáhla za oba konce provazu, až měla dojem, že si láme kůstky na prstech. Bylo jí to jedno. „Chloe!“ křikla. „Rozvaž se!“
Znovu slyšela jen kvílení.
Chloe je občas taková posera!
„Vzpamatuj se! Nůžky! Seber je! Přestřihni pouta. Dělej, Chloe! Do toho! Hned!“ Štěkala na sestru rozkazy a obr pod ní klesal na kolena. „A ty chcípni, hajzle zasranej,“ vrčela mu do ucha, když konečně povolil a zhroutil se k zemi. „Chcípni už, do prdele!“
Dopadl na podlahu a jí pod jeho tělem uvízla noha, nemínila ale riskovat a snažit se vyprostit; raději pořád pevně utahovala smyčku, rozhlížela se v šeru a nevšímala si bolesti ve stehnu. K čertu s ním, ten je ale těžkej, hajzl!
S nesmírným úsilím si konečně odmotala provaz z jedné ruky a sevřela oba konce druhou. Volnou dlaní zmateně plácala po podlaze a hledala kolem sebe nějakou zbraň.
Když zasténal, zase provaz utáhla, ale už téměř neměla sílu. Chloe pořád kňourala v koutě. Krucinál! Jako obvykle všechno nechává na ní. Divoce šátrala volnou rukou po zemi a najednou narazila na cosi ostrého. Kov. Nůžky!
Po zádech se sunula dozadu a volnou nohou do jejich odporného věznitele kopala, aby si vyprostila druhou. Konečně pustila provaz, kterým ho škrtila. Pak ve zkrvavených prstech pevně sevřela nůžky, otočila se a vší silou ho bodla do krku. Ostří pronikalo hluboko do měkké tkáně, přímo v místě, kam se mu předtím zařezával provaz.
Chloe vřískla.
Zoe však ještě neskončila. Se značným úsilím se jí podařilo čepele nůžek rozevřít, rvala je za kroužky pro prsty a snažila se ránu co nejvíc rozšířit. Vzápětí nůžky zase prudce sevřela.
Netvor zařval a bylo slyšet odporné bublání krve a mlaskavý zvuk. Zoe se modlila ke všem svatým, ať má poškozeno co nejvíc svaloviny a tkání a přerušenou krční tepnu, hrtan, nebo dokonce míchu. Z následného syčivého mlaskání jí tuhla krev v žilách, ale neměla čas o tom dlouze uvažovat. Doufala jen, že ten hajzl co nejrychleji vykrvácí – pro její i sestřino dobro.
Doplazila se ke kvílivým zvukům, které vydávala sestra, a našla ji u stěny – nahou, svázanou a rozklepanou. Měla vytřeštěné oči a mělký zrychlený dech.
„Panebože, panebože, ach, panebože,“ blekotala Chloe, třásla se, celá bledá. „Tys ho zabila.“
„Taky doufám.“
Chloe se rozplakala.
„Vzpamatuj se!“ přikázala sestře Zoe a začala jí nůžkami přestříhávat pouta. Měla ztuhlé prsty a také se chvěla, ale soustředila se, aby zkrvavené čepele nůžek rozevírala a zavírala a ostří používala jako nůž. Chloe na ni jen s hrůzou zírala. „Dělej, dělej,“ povzbuzovala se Zoe a bleskla pohledem na nehybnou hromadu masa, v niž se proměnil jejich únosce. Provazy byly pevné a nepovolovaly a Zoe by se nejraději také schoulila na zemi jako sestra, ale povzbuzoval ji adrenalin a strach.
Chloe jí navíc vůbec nepomáhala. „Nemůžu, nemůžu, já ne…“ omílala s vytřeštěnýma uslzenýma očima. „Ach ne, ne, ne!“ začala zase něco blábolit a lapala po dechu.
„Do hajzlu,“ zaklela Zoe bolestí a zaryla ostří nůžek mezi prameny obrovského uzlu.
Nakonec povolil a Chloe měla konečně volné ruce. „Pospěš, pomoz mi s pouty na nohách,“ přikázala Zoe, ale Chloe se jen třásla, ve tváři šílený výraz, namáhavě oddechovala a byla úplně k ničemu.
„Chloe!“ zatřásla Zoe dvojčetem a pustila se do rozvazování pout kolem sestřiných kotníků. „Vzpamatuj se! Musíme odsud vypadnout. Hned!“
„Ne. Panebože, on… on!“ strnule zírala Zoe přes rameno a ta si na zlomek vteřiny myslela, že se ten hajzl probral a pomalu se zvedá, aby znovu zaútočil. Rychlým pohledem si ale ověřila, že je pořád nehybný. Snad mrtvý.
Jenže Chloe byla jako zkamenělá. „Já… nemůžu… on…“
„Přestaň!“ okřikla ji Zoe.
„J-já… n-nemůžu…“ vzlykala Chloe a hleděla na nahého muže zhrouceného na podlaze, z něhož stále pravidelně vystřikovala krev a srážela se do temné louže kolem jeho těla. „Já…“
Plesk! Zoe dala sestře facku.
„Au!“
„Můžeš a taky se pohneš,“ obořila se na ni přísně Zoe a konečně rozvázala Chloe provaz kolem kotníků.
Chloe si začala odmotávat smyčku z krku a skopla provaz z nohou. Zoe mezitím našla žebřík a všimla si, že je opřený o nějakou díru ve stropě.
Prudce Chloe postavila. „Dělej, padáme!“ I v přízračném modravém světle viděla, jak sestře vyskakuje na tváři červený flek od její dlaně. Zoe neměla čas se tím zabývat. Dobře jí tak! Strkala sestru k žebříku a naposledy se podívala na šílence, který pořád ležel na zemi v kaluži krve. „Hni sebou!“ zavelela. „Nahoru!“
„Ty jo, nemuselas mě fackovat.“ Chloe si třela rudý flek na obličeji.
„Právě že musela. Tak honem. Nahoru, sakra! Lez!“ Co se s tou Chloe sakra děje?
Chloe šíleně pomalu šplhala po příčkách rozviklaného žebříku. Dělej, honem, honem! pobízela ji v duchu Zoe a téměř jí visela na patách. Netrpělivě ji postrkovala po nejistých příčkách výš. Jakmile se Chloe dostala nahoru, do pro ni neznámého místa, Zoe zdola zaslechla bolestný sten. Odporný zvuk vycházející ze stínů.
Sevřelo se jí srdce.
Ten magor nechcípl.

—————————————-

O tom, jak to dopadlo s oběma dívkami, pojednává další ukázka.

O autorce

Lisa-JacksonLisa Jackson přišla ke spisovatelské profesi čirou náhodou. Nezačala psát proto, aby naplnila své literární ambice, ale aby zaplnila smysluplnou činností volné večery. Svého rozhodnutí nemusela vskutku nikdy litovat. Každá její novinka se bezprostředně po vydání ocitá na špičce žebříčku nejprodávanějších knih nejen v domovských Spojených státech, ale i ve třicítce dalších zemí. Mezi její další knihy patří např. Horká krev, Připravena zemřít (ukázka), Prokletí (ukázka) a řada dalších.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino


DominoNakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeNikdy neumírej sama

Jackson, Lisa

Domino, 2016

Napsat komentář