Patálie se superschopnostmi

brezina-patalie-se-superschopnostmi
Noční výhled na blikající velkoměsto, déšť a strašlivé vnitřní pnutí způsobené nedostatkem duševní aktivity donutilo mě zaplnit šuplík ještě jednou povídkou. Povídka je to rozverná a věřím, že zažene pnutí i milému čtenáři.

Na ploché střeše, která sloužila ke krátkým procházkám zaměstnanců několikapatrové budovy, se objevila skupina tří postarších mužů, shodou okolností Francouzů, vesměs uznávaných vědců, znalců piva (rekreačně), milovníků žen (kdysi) a posluchačů anechogenních zpěvů (návykově). Možná byli už jen milovníky procházek než žen. Ale to není až tolik důležité. Důležité je, že pánové Malaquet, Bernard a Didier procházeli se mezi ventilátory klimatizace a měli tak pěkný noční výhled na baziliku sv. Saturnina, která zcela zachovaná pyšnila se v moderním městě zvaném Mega Toulouse. Procházeli se tam v roce 2258. Pro tuto chvíli je nezajímalo ani víno, ani zpěv, ani milování žen.

„Dovoluji si podotknout, že s tím, co umím nyní já, se dostaneme přes všechny mosty světa,“ pronesl zastřeným hlasem nejstarší ze všech přítomných pánů. Jeho klobouk se mírně zachvěl. To proto, že se majitel apartní pokrývky hlavy, jež přežila století, pan Malaquet, lehce zaškrábal na vypelichané hlavě. Naznačil tak mírnou nejistotu. Nebyl si totiž tím, co řekl, tolik jistý. Neměl ještě možnost plně vyzkoušet svou zvláštní schopnost, která je vlastně velmi podobná klasické teleportaci, o níž snili lidé již v dobách, kdy se Bible dala ještě číst bez posměšného úšklebku na tváři.
Druhý pán jménem Bernard, podsaditý tlouštík s věčně upoceným čelem, se naklonil přes římsu, pohlédl na noční a reklamními bannery prosycené Mega Toulouse, a řekl: „Zkuste nás dostat nejdříve ze střechy tohoto prokletého baráku. Ten váš most mě moc nezajímá, jestli mi rozumíte.“
„To není most v pravém slova smyslu. Zkuste si ho jen představit. Obrovský, odsud až na konec města. Celý zářivý a svým způsobem průsvitný, byl by pouhou myšlenkou, víte? Je v mé moci vydat se po něm s vámi a dojít až do cíle,“ vysvětloval kostrbatě pan Malaquet. „Stačí, abych vás čapnul za klopy, zavřel oči a v mžiku jsme všichni někde úplně jinde. Takhle to určitě funguje. Takže se vlastně o žádný most nejedná, chápete?“
„A tam vám, pánové, ukážu, co dovedu já,“ vstoupil do jejich debaty pan Didier, třetí z této družiny. Byl to obstarožní seladon, ale pořád ještě docela sympatický pán. „Jak tu tak stojíme, zjišťuju, že při sevření pěstí mě obstoupí zvláštní fluidum a já cítím, že dokážu doslova vyplivnout neskutečné množství energie.“
„To budou mikrovlny,“ dodal nezúčastněně náhle se objevivší stařec, muž s pořadovým číslem čtyři. „Natáhnete ruce, zadíváte se na ty své pěstěné nehty a trochu zatlačíte. Neposerete se, to ne. Ale uvolníte tolik energie, že by to ohřálo celou Francii. Jestli to chcete vyzkoušet, doporučuju si stoupnout támhle a namířit to někam nad město. Jestli to pustíte rovnou do ulice, způsobíte někomu velmi horké chvíle.“
Všichni tři se otočili. Nechali baziliku bazilikou. Neznámý host byl mnohem zajímavější. Byl pro ně hlavně čímsi nečekaným. Tlouštík Bernard samým rozrušením zneviditelněl. Ano, to byla jeho zvláštní schopnost. Z tlouštíka se stala zcela průsvitná entita. Pak se zase objevil. Seznal totiž, že jeho spontánní reakce byla poněkud trapná, přinejmenším zbabělá. Nehodilo se to do vzniklé situace.
„Než mi začnete pokládat zbytečné otázky, jak se jmenuju, co tu dělám, proč nemám klobouk, anebo proč nemám rád Beaujolais, tak vám rovnou řeknu, že své schopnosti musíte řádně vyzkoušet, než je použijete k nějakému účelu. No, a kdyby přece jste se chtěli zeptat, jmenuji se Bůh.“
„Ten Bůh? Ten z těch knih?“ zeptal se nejistě Malaquet.
„Ten, jen trochu starší. Ale myslete si, co chcete. Budu vším, na co si vzpomenete.“
„Myslím na krásně uležený sýr. Nebo čerstvé mléko. Nebo na bagetu s máslem. Nebo pršut. Ano, buďte pršut, pane,“ vyjádřil se poťouchle Didier.
„Tak, to zrovna ne,“ řekl s úsměvem záhadný Všemohoucí. „Podívejte, chlapci, tady nejste proto, abyste si na mě vymýšleli nějaké potravinářské záludnosti. Vyzkoušejte hlavně své superschopnosti. Já se jen přišel podívat, jak to zvládnete. Váš první den mě nesmírně zajímá.“
„Říkal jste, že jste Bůh.“ Pan Bernard nebyl na střeše za nejchytřejšího, přesto se ujal slova. „Můžete se proměnit v kousek sýra, ne? To by přece neměl být problém.“
„Ach, vy malověrní, vy potřebujete na vše důkazy, že jo?“
„Docela by nám to pomohlo, když už se tady tak natřásáte. Jak vám pak máme věřit, no ne?“ Pan Didier se mírně rozčílil a hned začal pociťovat teplo kolem svých rukou.
„Jak myslíte,“ podotkl Hospodin a za okamžik jim ukázal, jak se lze proměnit z člověka na kus uleželého voňavého sýra. Proměnil se v klasický špalík ementálu Grand Cru z oblasti Doubs v regionu Franche-Comté, avšak v nadměrné velikosti.
Takový sýr měli mimochodem všichni tři muži ve velké oblibě.
„Pane Bože,“ zvolali v němém úžasu dohromady, „to snad není možné!“
„Je to možné,“ ozvalo se tlumeně odkudsi z velkých děr v sýru. „A abyste neřekli, že jsem tu jen kvůli předvádění nějakých fermentovaných pitomostí, tady máte…“ Ze sýra se zase stal člověk a ten pokynem ruky způsobil, že se prudce rozpršelo. Temné noci to přidalo na ještě větší ponurosti. „Je libo blesk? Udělám blesk! Byly doby, kdy stačilo praštit do stromu a polovina obyvatel Země šla do kolen. A vy chcete, abych ze sebe dělal pršut nebo sejr.“
„Doba se změnila, přítelíčku.“ Malaquet se významně rozhlédl po přítomných. „Věda pokročila. Učíme se z pokusů. Za těch tisíce let jsme už přišli na spoustu věcí. Hodně toho umíme. Blesk nic není. Ten jsme dostali pod kontrolu asi před sto třiceti lety.“
„Ale teleportovat jste se naučili až teď, tak nedělejte ze mě vola, pane. Já se teleportoval v dobách, když ještě buňky nevěděly, že jim nějaký ribozom může natrhnout membránu.“
„Jakže jste to říkal s těma mikrovlnama?“ Nedal pokoj Didier. Přišlo mu, že podstata Boha je jasná jako snídaně v trávě, nemělo pro něj cenu se v tom už dále nimrat. „Jako vědec jsem s tím celý život pracoval, ale že to budu šlehat ze střechy rovnou svýma rukama, to mě nikdy nenapadlo.“
Bůh se usmál.
„Moc se nesmějte. Můžu to klidně vyzkoušet na vás.“
„To pochopitelně můžete, ale bude vám to platné jako Ježíškovi ta tajná chodba na Golgotě.“
Tři muži po sobě nechápavě koukli. Přes všechnu svou vědeckou práci historii poněkud opomíjeli.
Za všechny promluvil Malaquet. „Nevíme, co je to Golgota, a po pravdě řečeno, moc nás to nezajímá.“
„Ale Ježíška znáte, ne?“
„Trochu,“ svěřil se pan Bernard a otřel si znovu čelo. „To je ten plešatý chlápek, jak vyvedl ty ztracený lidi přes poušť, že?“
Nastalo dlouhé ticho. Skupina tří mužů dál postávala na okraji rovné střechy a upřeně sledovali neznámého cizince. Z celého okamžiku, kdy chtěli vyzkoušet své zvláštní nadání, které získali hned po svém posledním pokusu v laboratořích suterénu budovy s názvem La Fraction 5, se stala nudná a poněkud i trapná fraška. Přítomnost Boha je už docela otravovala. Úplně jim to zkazilo radost ze svých vlastních superdovedností.
„Tak jo!“ vykřikl náhle onen záhadný muž. „To jsem já, vy šašci! Dělám si z vás celou dobu srandu!“ Jeho tvář se náhle přeměnila, postava se trochu zmenšila a ruce zkrátily. Oblek zůstal kupodivu stejně velký.
Proti nim stál jejich kolega z laboratoří Yvés Gontrand. Tvářil se spokojeně. Překvapení každého z nich si dokonale vychutnával. „Moc na mě nezírejte. Mojí schopností je halt možnost měnit realitu, no.“


Michal Březina

michal-brezinaMichal Březina se probral v roce 1977 v okolí Aše a v následujících letech začal poznávat, jak zábavné je udivovat soudružky učitelky českého jazyka obskurními slohovými pracemi. Posílen jejich negativní odezvou vrhl se po úspěšném dovršení plnoletosti na náhodné čtenáře ve světě kolem či na internetu, který u nás teprve startoval. Své první texty také uplatnil jako zpěvák několika metalových kapel regionálního významu. V téže době rovněž vykonal několik cest stopem po Evropě, z kterých si přinesl mnoho podnětných zážitků, které neustále nyní loví v paměti a snaží se vtisknout na papír. Současně začal psát vesmírnou ságu o bizarních dobrodružstvích jednoho kosmonovináře. Sám jako novinář i chvíli pracoval. Hmatatelný úspěch se dostavil až v roce 2015, kdy ohromil společnost Albatros Media a.s. svou žertovnou knihou
Měsíční deník, jež předkládá osobité zážitky Čecha Marcela Šebesty na Měsíci roku 2081. Nyní znovuoživil svou space operu a má ve hře i pokračování Měsíčního deníku. I ten zatracený cestopis.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeMěsíční deník

Březina, Michal

CPress, 2016

Napsat komentář