Ann Kirschner dlouho nevěděla o matčině životě za druhé světové války skoro nic, Sala Garncarz Kirschner o svých zážitcích dlouho mlčela, ale když měla jít ve svých pětašedesáti letech na operaci srdce, svěřila se. Nechtěla, aby děti, v případě, že by operaci nepřežila, objevily její tajemství, aniž by k němu mohla cokoli říct. A tak Ann přinesla dar – krabici s dopisy, deníkem, fotografiemi a dalšími písemnostmi, které sesbírala a ochraňovala, i když ji to mohlo stát život, během pěti let v pracovním táboře. Z nich Ann Kirschner sepsala knihu s názvem Salin dar, Matčin příběh, kterou v České republice vydala Mladá Fronta.

Ukázka z knihy

Náš projekt odstranil rozdíly mezi rodičem a dítětem. Když jsme se stala jejím životopiscem a autorem jejích pamětí, zjistila jsem o ní víc, než si ona sama mohla zapamatovat. Věta „zeptejte se Annie“ se stala její oblíbenou replikou, když s humorem odrážela dotazy jiných lidí. Jako kdybych já byla schopna provést kouzlo břichomluvectví. … Ale nakonec jsem zjistila, že jsem v jejím světě pouhým návštěvníkem. Nebyla jsem to já, kdo zažil pět let hladu, strachu a násilí. Byla jsem „slepec mluvící o barvách“, jak to popsala Jean Améry, která přežila Osvětim. (str. 241)

Sala byla nejmladší dcerou chudého sosnowského rabína. Jeden člen rodiny musel jít v roce 1940 do pracovního tábora. Úřady vybraly její sestru Raizel, ale Sala se nabídla, že půjde místo ní, protože byla silnější, přizpůsobivější a otevřenější. A tak začala její pouť po táborech, která skončila v Žacléři. Dopisovala si s Raizel, s dalšími svými sestrami a přítelkyněmi, svou ochránkyní Alou i s muži, kteří ji obdivovali nebo se do ní v táboře zamilovali. Snažila se zůstat optimistická, věřit v Boha, pomáhat své rodině a přežít. Sama se zamilovala jen dvakrát, do Harryho, který jí sliboval, že si ji vezme, ale svůj slib po válce nedodržel, a do Sidneyho Kirschnera, ten si ji jako svou válečnou nevěstu odvezl do New Yorku.

O holocaustu, koncentračních i pracovních táborech existuje mnoho knih, ale tato je unikátní díky dopisům, z nichž autorka mohla čerpat. Paměť není spolehlivá, ale slova v dopisech a denících se nemění. Ann Kirschner se navíc podařilo skvěle skloubit popis historických událostí s prožitkem své matky i tet. Kniha je tak trochu kronikou jejich rodiny. Dala si tu práci a zjistila o osudu lidí, se kterými se matka setkala, co jen mohla. Samozřejmě řada otázek zůstává nezodpovězených, nelze již vypátrat, co se stalo se Saliným bratrem, který odešel do Ruska, nebo co všechno řekla a neřekla Ala při výsleších v Osvětimi. Ale díky jejímu výzkumu může čtenář sledovat osudy Raizel, Blimy (další Saliny sestry) i Harryho až do konce. Autorka z nich nedělá mučednice, nebagatelizuje ani nezveličuje jejich utrpení, prostě jen vypráví, co o jejich životě zjistila.

Sala nedávno oslavila své osmaosmdesáté narozeniny, operaci přežila a díky Ann se podívala i do svého starého domova a všech táborů, ve kterých za války musela pracovat. Příběh nedoporučuji číst na veřejnosti, hodně jeho pasáží dokáže vehnat slzy do očí.

Související knihy

Kirchner, Ann

Mladá fronta, 2012