Pokud by potenciální čtenář přemýšlel o tom, proč vůbec tato kniha vznikla, možná by byl překvapen zjištěním, že za vším stojí náhoda. Nabídka napsat knihu rozhovorů k tomuto lanškrounskému faráři přišla sama, ostatně tak, jako vše ostatní. Zbigniew Czendlik totiž zásadně neplánuje, využívá příležitosti, které se zrovna namanou. A má to štěstí, i když on by to asi nazval Božím záměrem, že se k němu dostávají možnosti, po kterých i sám touží. Nikdy se sám za sebe nedostal k tomu knihu napsat, až nabídka rozhovorů s Markétou Zahradníkovou tento jeho sen splnila.

Markéta Zahradníková se narodila v roce 1971 v Havířově. Ve třinácti letech se s rodiči a bratrem přestěhovala do Prahy, kde dostala několik dětských filmových rolí. Po sametové revoluci vystřídala mnoho nejrůznějších povolání, až se po narození syna zaměřila na filmovou, reklamní a televizní tvorbu. V oboru se našla. Jako výkonný producent má na kontě dva celovečerní snímky, je autorkou několika úspěšných reklamních kampaní. Řadu let vedla kreativní a produkční divize mediální skupiny Médea. Kniha Postel, hospoda, kostel je její první literární zkušenost, za kterou je dle svých slov ráda.

Zbigniewa Czendlika nejspíš není třeba nijak výrazně představovat. Jak už jeho jméno napovídá, nenarodil se v Čechách, nýbrž v roce 1964 v Polsku. Tam také strávil dětství a dospívání, školní léta, několik let v semináři a také tam získal svou první pracovní zkušenost. Do Čech přijel na církevní výpomoc a už tady zůstal. V současnosti působí v Lanškrouně, ale z médií jej zná celá republika. Je oblíbený pro svůj vtip a nadhled týkající se náboženských otázek, přesto je plně loajální církvi a pokorný před Bohem.

Kniha Postel, hospoda, kostel, kterou vydalo nakladatelství Argo, je rozdělena hned do dvanácti kapitol. Dalo by se říci, že prvních sedm kapitol líčí Czendlikův život v Polsku, od narození až do příchodu do Čech. Zbývajících pět obsáhlejších kapitol je už více o samotném knězi a jeho názorech na různé situace.  Těžko by čtenář ovšem z jejich názvů odhadl, o čem přesně vlastně budou.

Exot mimo kategorie pojednává o tom, jak vidí známý „Zibi“ sám sebe, a také, jak ho vnímá jeho okolí. Zejména pro jeho netradičnost mezi ostatními římskokatolickými kněžími. Neznalý čtenář bude zřejmě zaskočen, jak osobité a nespoutané jsou jeho názory na víru. Tomuto člověku navíc není cizí ani drobné požitkářství a vyhraněný vkus.

Láska až za hrob je partně nejkratší a možná svým způsobem nejpřekvapivější kapitola, jelikož v ní Zbigniew Czendlik mluví, vlastně spíše nemluví, o svém vztahu k Bohu. Možná je to tím, že je víra a láska k Bohu nezprostředkovatelná, přesto ale, kdo jiný by měl o tomto druhu lásky vyprávět. Částečně by na to mohla čtenáři odpovědět další kapitola zasvěcená Bohu, jaký vlastně je.

V pokračování rozhovoru se čtenář dozvídá, jaké to je být knězem. Jaký je jeho úděl, co od něj lidé očekávají a chtějí. Mimo jiné kniha přibližuje i praktický život fary a farníků.

Závěrečné kapitoly budou asi nejvíce splňovat původní očekávání člověka, který si chce přečíst vyprávění kněze katolické církve. Czendlik samozřejmě stojí na straně církve a mnohé její prohřešky omlouvá. Naproti tomu s prohřešky hříšníků až takové slitování nemá. Závěr knihy je hodně moralizující a některým čtenářům, kterým se zrovna netrefí do vkusu, může připadat, že nevhodně prosazuje jen jediný správný názor.

Kniha je rozhodně přínosným náhledem do života nejednoho kněze v dnešní době. Některé nikoliv striktní výklady Bible mohou snadno zaujmout i nevěřícího, jiné zas mohou mnohé věřící pohoršit, nebo od víry zrazovat. Navíc čtenáře možná překvapí, jak kritický je v závěru knihy Zbigniew Czendlik k ženám a k lidským poměrům.

Osobně bych řekla, že na nejpalčivější otázky, které k církvi lidé mají, jim tato kniha neodpoví, a možná je to trochu škoda. Na druhou stranu je kniha pohodovým klidným čtením, které zbytečně žádné situace nehrotí a potěší jak ateisty, tak věřící.

Ukázka z knihy:

„Věřili jsme, že když padne režim a přijde svoboda, bude všechno rázem jinak. Že se vše vrátí do starých kolejí a kostely se ze dne na den zase zaplní. Předpokládali jsme, že církevní život rázem ožije. Děti se budou hrnout do náboženství a my budeme křtít jednoho člověka za druhým. Všichni vzpomínali na osmašedesátý, kdy se tu skutečně konalo náboženské oživení.

To samé jsme očekávali v devětaosmdesátém, ale dočkali jsme se spíš deziluze. Svět už byl jiný, navíc mnoho lidí prožilo po pádu komunismu velké zklamání. Měli jsme své představy, co a jak by se mělo dít a kam by měl vývoj směřovat. Ani nás nenapadlo, že možná nejsou správné. Že všechno může být jinak.  Jenže co když je právě toto ta Bohu milejší cesta?

Ale zpět k naší současnosti. Nejsem ani hluchý ani slepý. Moc dobře vím, že je naše církev pro mnoho lidé partou nenažraných černoprdelníků, pedofilů, mamonářů a hlavně izolovaných podivínů. Navíc máme na triku inkvizici, křižácké války, a aby toho nebylo málo, upálili jsme Jana Husa.  Vždyť mně je jasné, že se na nás hodně lidí dívá jako na nějakou zločineckou organizaci.  Že naši pozitivní minulost i současnost naprosto ignorují. Ale naštěstí si uvědomuji, že jsou to všechno jen zkreslené povrchní soudy.“ (str.201)

Související knihy

Czendlik, Zbigniew – Zahradníková, Markéta

Argo, 2016