Točitým schodištěm scházím do předsálí divadla Semafor a vstupuji do ztemnělého hlediště. Jeviště, na němž stojí ke hře připravené křídlo a napravo od něj stolek obklopený pěti dosud prázdnými křesílky, je nasvíceno několika malými reflektory. První vstupuje moderátor setkání, publicista Petr Fischer, za ním Karel Hvížďala s Milošem Voráčkem, všichni se zaboří do tří z pěti pohovek, dvě zůstávají prázdné. Ke klavíru přichází Jiří Svoboda a usedá na fortepianovou stoličku.

Rozhrne se ke straně stažená opona a zpoza ní na jeviště vkročí Jiří Suchý. A začne jak jinak než písní, hitem, který napsal jako první, v době počátků Semaforu, a jímž je Blues pro tebe. Potlesk. Během něj se k panu Suchému připojí Jitka Molavcová, aby společně zazpívali song Kdykoliv kdekoliv, z pohledu časové křivky ležící téměř na opačné straně než píseň první, na počátku jednadvacátého století. Aplaus. Umělci usedají do dosud neobsazených křesel. Zpěv a hru na klavír vystřídá slovo. Slovo vzpomínající, bilancující, ale i vyhlížející vpřed.

Jitka Molavcová a Jiří Suchý

Do roku 1983 se vrací Miloš Voráček, do doby, kdy coby student účastnící se spolu s dalšími kolegy tzv. SVOČky prací (její titul zněl Zdroje poetizace v písňových textech Jiřího Suchého) nesměle zazvonil u básníkových dveří a požádal o pár chvil k popovídání. „A k čemu jste došli?“ přeruší ho moderátor. Odpověď je stručná: „Práci jsem nenašel, nevím.“

„A jaké jsou tedy zdroje Vaší tvorby?“ obrací se Petr Fischer na pana Suchého. „Už to vysvětluju padesát sedm let,“ dí on. „Ovlivnili mě…“ A ke sluchu přítomných se nesou jména známých osobností české i světové literatury: Voskovce a Wericha („Na nich jsem se vyučil“),  Nezvala, Morgensterna, Frynty, Holana (Holan v „etapě těžších songů“), dekadentů Karáska ze Lvovic a Hlaváčka („Ti mě kultivovali“).

Karel Hvížďala ve svém vzpomínání jde ještě dál do minulosti, do roku 1955. Vynořuje se mu obraz, kdy ho bratr Jiřího Suchého „propašoval“ do herecké šatny divadla Semafor a tam se poprvé setkal se Suchým a posléze s jeho divadlem. „Byl to zázrak v době, kdy se hrály hry (budovatelské, pozn. autora) Pavla Kohouta a jiných… Zpěv Suchého Malé kotě spalo v botě vracel přirozený jazyk do veřejného prostoru; tomu jsme rozuměli, to nás přitahovalo.“ Poté rekapituluje historii rozhovorů uzavřenou nově vydanou knihou Legenda Suchý. Tím inspiruje Petra Fischera k nové otázce: „Jaké to je žít s legendou Jiřím Suchým?“

Zleva: Petr Fischer, Miloš Voráček, Karel Hvížďala, Jitka Molavcová, Jiří Suchý

Jiří Suchý odpovídá lakonicky: „Hrozný!“ Pak upřesňuje: „Už když jsem se dostal do čítanek, tak jsem se začal hroutit při představě, že kvůli mně někdo dostane pětku. Nyní jsem s tím smířen a myslím, že s tím i dožiju.“

A Jitka Molavcová? „S legendou kráčím skoro čtyřicet sedm let a je to znát.“ Když jí bylo 10 let, přečetla si, že Semafor je divadlem mladých, a nyní, po tolika letech „…mám radost, že Semafor na stará kolena je divadlem mladých (přišli noví herci, tanečnice…), legenda Suchý ho drží při životě“.

A nejen při životě; pan Suchý má „plány ještě na dalších padesát let“. Jeden se promění ve skutečnost 27. dubna 2017. „Udělám radikální obrat, vznikne nové těleso, Big Band Semafor, orchestr, který hraje divadlo.“

Čím se setkání uzavírá než tím, čím začalo, písní. A samozřejmě následnou autogramiádou.

A dovolte mi ještě doušku na závěr. Slovo legenda, ve středověkém žánrovém rozrůznění literatury označující díla, která vyprávějí o životě svatých, vzniklo z latinského „ad legendum“, to jest něco, „co má být čteno“, má sloužit coby příklad. Kniha-rozhovor Legenda Suchý by měla být čtena, a to nejen proto, že Jiří Suchý je legendou, ale především proto, že skrze text této knihy poznáváme člověka, který svým laskavým humorem, šarmem, moudrým nahlížením na věci člověčí i veřejné (uplynuvší i současné), svými písněmi i postojem vždy říkajícím zlu „ne“ by nám měl být příkladem.

Za poskytnutí fotografií děkujeme jejich autorovi, panu Petru Sankotovi.