Anne-Laure Bondouxová a Jean-Cloude Mourlevart jsou známi především svou tvorbou pro děti a román určený dospělým je tak nejspíše pro znalého čtenáře nečekaným překvapením. Anne-Laure Bondouxová se narodila v roce 1971 a vyrůstala obklopená knihami. Vystudovala moderní literaturu a následně začala psát pro děti v těžké životní situaci. Jim je také určena její úspěšná dílna tvůrčího psaní. Kromě psaní se Anne-Laure věnovala i divadlu, pracovala jako novinářka a redaktorka, ale i v těchto oblastech vždy směřovala k dětem a mládeži. Její romány byly přeloženy do dvacítky jazyků, a jak ve Francii, tak v zahraničí získaly nejedno ocenění. Jean-Claude Mourlevat je téměř o dvacet let starší. Narodil se v roce 1952 do rodiny mlynáře. Vystudoval německou literaturu a poté učil jak v Německu, tak ve Francii. Nakonec učitelské povolání opustil a věnoval se nějaký čas divadlu, ať už jako režisér, nebo herec. Od roku 1997, kdy mu vyšla první kniha, se věnuje psaní. Zaměřuje se rovněž na knihy pro děti a mládež a stejně jako Anne za ně získal mnohá ocenění.

Dětské motivy by však v knize Drahý příteli vydané nakladatelstvím Argo hledal čtenář marně. Snad jen kromě určité hravosti, která provází i tento vážný příběh. Tím spíše není překvapením, že děj emailového románu není prvoplánový a nechybí v něm nečekané zvraty.

Pierre-Marie Sotto, literární hrdina románu, je známý a uznávaný spisovatel. Přestože zájem jeho čtenářů nepolevuje, on sám se ocitl v hluboké tvůrčí krizi. Po tom, co odešly z domu všechny děti, ho náhle opustila i žena. Její odchod je opředen záhadou, která ho vnitřně trápí a nemůže na ni přestat myslet. Žije ve velkém domě sám, pouze se svým povýšeným kocourem. Jednoho dne k němu dorazí objemná obálka, na které chybí zpáteční adresa. K dispozici má pouze email, který patří jisté Adeline Parmelanové. Sotto se domnívá, že je to další z rukopisů, který mu nějaká začínající autorka posílá na posouzení, a tak jí v emailu slušně odmítne a požádá o zpáteční adresu, aby jí mohl zajisté cenný balíček vrátit zpět. Adeline ovšem nehodlá spisovateli ihned vyhovět, a tak si vymění několik emailů. Obálka stále nerozbalená zůstává ležet ve spisovatelově knihovně. Nyní ho však Adeline žádá, aby ji tak ponechal. Mezi osamoceným spisovatelem a neznámou ženou (velkou a tlustou brunetou, jak sama sebe popisuje) vznikne nečekané přátelství. Jejich korespondence je důvěrná, plná porozumění, ironie a lehkosti, která oba naplňuje. Jenže je tu malý háček. Obálka neobsahuje to, co autor očekává. Tato skutečnost mu začne docházet ve chvíli, kdy mu Adeline pošle fotografii, kterou by měl poznat…

Už po pár stránkách bude pravděpodobně čtenáři jasné, že složení autorské dvojice je nanejvýš šťastné. Přeci jen se mužské a ženské chování a jednání liší a i ti nejlepší spisovatelé nedokáží zachytit všechny detaily této odlišnosti. Takto je dopisování mezi starším mužem a mladší ženou dostatečně autentické a dalo by se říci, že mu právě v míře autenticity téměř není co vytknout.

Neméně obdivuhodné je, že se nejedná o typický romantický příběh s očekávaným koncem. Čtenář celou dobu nemá tušení, zda se ti dva znají, zda se skutečně potkají, nebo si budou stále jen psát. Ani jeden z hrdinů se do ničeho nežene. Navíc nezůstává jen u korespondence mezi touto dvojicí. Zapojení dalších protagonistů dodává situaci na napětí, ale zároveň pobaví, mnohdy více než hlavní hrdinové.

Román Drahý příteli rozhodně neurazí ani náročnějšího čtenáře. Je plný postřehů k zamyšlení a zároveň nutí člověka číst dál a dál. Samotný konec by mohl být také dalším začátkem a tak je otázkou, zda autorská dvojice nepřipraví ještě i nějaké pokračování.

Ukázka z knihy Drahý příteli:

„S Vámi je to jiné. Když Vám píši, pociťuji u toho opravdovou radost a jsem netrpělivý, pokud musím tu chvíli, kdy k psaní usednu, oddálit. Zkuste to pochopit. Když píšu nějaký román, snažím se mu dodat jakousi ucelenost, strukturu. Tady si naopak můžu psát čistě podle nálady svojí a Vaší, mohu zapomenout na nezodpovězené otázky, které jsou jako kuřata, která se nám rozběhla, můžeme je časem pochytat, nebo také ne. Cítím opojnou svobodu. Psaní běží všemi směry a to, jak nabírá na obrátkách a jak je neuspořádané, se mi líbí.

A taky se mi líbí to Vaše skrblictví, se kterým mě necháváte nahlédnout, kým jste. Nevím, jaká je Vaše profese, nikdy jsem nespatřil Vaši tvář, ale vím, co jste dělala v pátek v noci prvního března. Kdo, krom mě, má o tomhle ponětí? Co mi ještě svěříte? Kam až zajdete? A kam až zajdu já, když už jsem Vám vyprávěl o své Cestě Ke Hvězdám?

Prosím Vás, nechci, abyste ještě někdy srovnávala naše dva životy a předpokládala, že můj je nutně tisíckrát poutavější než Váš. Měl jsem čtyři manželky, to ano, ale ne ve stejnou dobu! Moje děti už jsou dospělé a všechny už se odstěhovaly. Od 28. října 2010 žiji ve svém domě sám. Tak, teď to víte, nemám ani psa. Jen jednoho povýšeného kocoura. Ten život plný výbuchů, to hemžení okolo mne, to je minulost. Téměř všechny žádosti novinářů o rozhovor odmítám, protože nemám, co nového bych řekl, a byla by mi hanba opakovat staré věci. Stydím se vysvětlovat, jak a proč a díky komu a ve které místnosti a v kterou denní dobu píšu, když přitom nepíšu vůbec. Kdysi mezi vydáním dvou mých knih uběhl rok, potom roky dva, pak tři. Adeline, najděte si můj životopis a podívejte se, kdy jsem naposledy publikoval. Takže Vás prosím, mou slávu a můj tak naplněný a bohatý život nechte být. Nic to pro mne neznamená.“ (str. 44)

Související knihy

Bondouxová, Anne-Laure – Mourlevat, Jean-Claude

Argo, 2016