Knihu Máš-li mě rád, nedovol mi všechno, kterou napsal Amedeo Cencini,
vydalo Karmelitánské nakladatelství v edici Família.

7. Právo nebýt zaplaven dárky…

Vím, je to předem ztracená bitva. Dnešní děti nedostávají dárky jen občas – jsou jimi doslova zaplavovány. Nevnímají je jako odměnu, když se jim něco podaří, ale jako své právo, jemuž odpovídá povinnost ze strany rodičů. Často jsou ne tím, po čem by dítě dlouhou dobu toužilo, ale tím, o čem rozhodl dospělý podle své chuti a preference. Dárky také stále častěji nevyjadřují čistý cit rodičů k dítěti, ale slouží k tomu, aby si například otec, který se s dítětem skoro nevidí a nemá k němu skutečný vztah, chlácholil své špatné svědomí.
Dárek je však důležitou součástí života, má význam nejen pro svou skutečnou hodnotu, ale pro to, co znamená a co dítě může nebo by mělo vytušit. Zaměřme se nyní na symbolický rozměr dárku.

Dar života

Dar odhaluje základní pravdu: v životě je mnohem více toho, co přijmeme, než toho, co darujeme, nebo než toho, co si zasloužíme. Sám život je darem. Dar je také symbolem asymetrie života – toho, že více přijímáme, než dáváme. I sama naše existence je přijatý, nezasloužený dar a přirozeně směřuje k tomu, aby se stala dále darovaným dobrem. Čím více jsme si vědomi přijatých dober, tím větší bude naše vůle darovat, ale s tím, že prvotní dar bude mít navrch, neboť i když se někdo rozdá pro druhé, nikdy není schopen splatit to, co sám přijal. Každopádně je nezničitelně propojen přijatý dar a rozhodnutí se o něj dále podělit.
Dar v sobě shrnuje něco ze všeho toho. Lze říci, že tento lidský pojem nás spontánně odkazuje na teologické pojetí milosti. Tuto velmi důležitou a cennou věc je nutné všemi způsoby uchovávat a předávat dítěti. Dítě tohle všechno jistě není schopno pochopit, ale rodiče ano. Měli by si proto uvědomovat význam a symbolický rozměr daru a zabránit, aby jedno nebo druhé zaniklo. Dar se zkrátka nesmí stát pouhou věcí, která povrchně uspokojí potřeby dítěte, něčím, co jen shromažďujeme, aniž by to pro nás mělo jakýkoli význam. Dar má vyvolávat ne uspokojení, ale vděčnost, ne nečinnost, ale odpovědnost a kreativitu. Zkrátka: ne dolum, podvod na druhém, ale donum, dar ve prospěch rozvoje dítěte.
Lékem na to, aby si dítě nenárokovalo vlastnit stále víc a víc nebo být za vše odměněno, je nadšení – a o tom vypráví následující příběh.

Markéta vystavuje mamince účet

Jednoho večera připravovala máma večeři, když vtom přišla do kuchyně její osmiletá dcera Markétka. S velmi vážným pohledem podala mamince kus papíru. Ta si otřela ruce zástěrou a četla:
„Za vytrhání plevele z květinového záhonku: jedno euro.
Za úklid pokojíku: jeden a půl eura.
Za to, že jsem šla koupit mléko: půl eura.
Za to, že jsem hlídala sestřičku Marii (tři odpoledne): tři eura.
Za to, že jsem ve škole dostala dvě jedničky: dvě eura.
Za to, že jsem každý večer vynášela smetí: jedno euro.
Celkem: devět eur.“

Markétka byla celkem vzato dost poctivá. Účet nebyl nijak velký, ale bylo v něm něco divného.
Máma se něžně podívala Markétce do očí. V její mysli se shromáždilo množství vzpomínek. S klidem vzala propisku a s rizikem, že něco z večeře se připálí, začala psát na opačnou stranu papírku:

„Za to, že jsem tě nosila 9 měsíců v bříšku: 0 euro.
Za všechny probdělé noci, kdys byla nemocná: 0 euro.
Za všechny chvíle, kdy jsem tě chovala, protože jsi byla smutná: 0 euro.
Za všechny chvíle, kdy jsem ti utírala slzy: 0 euro.
Za všechno, co jsem tě den po dni naučila: 0 euro.
Za všechny snídaně, obědy, svačiny, večeře a chleby, které jsem ti připravila: 0 euro.
Za život, který ti každý den dávám: 0 euro.“
Když to dokončila, s úsměvem podala papír své dceři. Jakmile si to Markétka přečetla, z očí jí vyhrkly slzy. Otočila papír a u svého účtu napsala: „Zaplaceno.“ Pak skočila mámě kolem krku a začala ji pusinkovat.

Když v osobních a rodinných vztazích začneme účtovat, jsme v koncích: láska je buď zdarma, anebo to není láska.
Jak tedy v dítěti nahradit nepěkné očekávání vědomím přijatého daru a toho, že i život je dar? Dar, který vede k odpovědnosti, až se z něj stane dále darovaný dar?
Myslím, že bychom se měli při výchově k tomu, jak přijímat dárky, zaměřit na dvojí: na výchovu touhy a školu zásluhy.

 ———————————

O autorovi

Amedeo Cencini (* 1948), kněz, člen řehole kanossiánů, vystudoval pedagogiku a psychologii. Systematicky se věnuje především formaci a pastoraci povolání, ale též širší problematice mezilidských vztahů. Přednáší na několika univerzitách a je autorem řady publikací.

Zdroj informací: Karmelitánské nakladatelství

Karmelitánské nakladatelství je křesťansky orientované nakladatelství. Na trhu působí od roku 1991 a dosud vydali více než 1500 titulů. Nejdůležitější částí edičního plánu KNA jsou edice věnované duchovnímu životu.
Mezi dlouhodobě nejúspěšnější edice KNA patří edice Karmelitánská spiritualita a Malý duchovní život.
Mezi jejich kmenové autory, kterým bylo vydáno více titulů, patří například Anselm Grün, Vojtěch Kodet, Kateřina Lachmanová, Marie Svatošová nebo Max Kašparů.

Související knihy

Cencini, Amedeo

Karmelitánské nakladatelství, 2016