Adriaan van Dis je oceňovaným nizozemským spisovatelem, novinářem a tvůrcem televizních pořadů. Pochází z rodiny s indickými kořeny a fascinace multikulturním prostředím i válečnými střety se promítá do každého jeho díla. Narodil se v roce 1946 a téměř po padesáti letech obdržel několik nizozemských ocenění za autobiografický román Indické duny. Jeho nejnovější kniha Já se vrátím, která u nás nyní vychází v nakladatelství Host, získala v roce 2015 prestižní nizozemskou cenu Libris. Knihy se prodalo přes dvě stě tisíc výtisků.

Román Já se vrátím je vyprávěním o nečekaném sblížení po lásce prahnoucího syna a jeho osmadevadesátileté matky. Autor však nenabízí pohádkový happyend a jasné rozuzlení, nýbrž dohodu, kterou uzavře matka se svým synem romanopiscem. Dovolí mu, aby sepsal její životní příběh, ale pod podmínkou, že jí pomůže opustit tento svět. Jednoduchá dohoda dvou lidí, kteří k sobě na první pohled vlastně skoro nic necítí, přinese oběma zúčastněným mnohá překvapení.

Po letech chladu a odmítání se dostává syn ke své matce blíže, než mu bylo kdykoliv předtím umožněno. Matka jej prostřednictvím dlouhých telefonátů seznamuje s dávno zapomenutými událostmi, které na sebe nenavazují, někdy se dokonce vyvracejí, aby se následně znovu objevily v jiném světle. Matka je tajnůstkářka opředená mnohými tajemstvími, na která se není dovoleno ptát. Sděluje pouze to, co chce a kdy chce. Syna to sice neskutečně rozčiluje, ale touha poznat svou matku aspoň na malou chvíli mu nedá, aby se zase nevracel a opakovaně neptal.

Kdo je vlastně ta svérázná žena zamykající svou minulost do dřevěné truhly a těžké kožené kabelky? Dcera brabantského statkáře, která se ke zděšení své rodiny provdala za indonéského vojáka koloniální armády a odjela s ním do Indie. Žena, která se po válce do Nizozemí vrátila, ale bez manžela, který přišel v roce 1944 o život, zato se třemi dcerami. Přichází zpět do své země bez prostředků, znovu těhotná s novým mužem, který je poznamenaný léty utrpení v japonském koncentračním táboře, kde i ona málem zahynula. Válka ji ovšem neopouští ani doma, vtělila se do šílenství spisovatelova otce.

Pošetilá stařena odmítá některé kousky historie odkrýt, jindy se jí samotné vzpomínky pletou nebo jsou zapomenuty. Bývá odtažitá až krutá, jindy neobyčejně intimní.

Syn se snaží svou matku vyslechnout a zároveň splnit její přání zemřít. Pozornému čtenáři neunikne, že od začátku má s touto skutečností problém. Přestože vrtošivou stařenu často až nenávidí, nedokáže ji zabít, nebo opatřit léky, které by jí pomohly život ukončit. Je mu vyčítáno jeho slabošství. Přesto čím více autor poukazuje na touhu staré ženy co nejdříve zemřít, je zřejmé, že ani ona ještě není definitivně rozhodnuta. Jejich společné dny se prodlužují.

Kniha Já se vrátím může být nazírána z mnoha úhlů pohledu. Ať už jako střet dvou generací – jedna zažila hrůzy války a druhá netuší, čím vším si první musela projít. Nebo jako forma vzájemné psychoanalýzy matky a syna – obě strany se snaží pochopit, co a kdy se vlastně pokazilo. Přesto jakoby se v souvislosti s dílem Adriaana van Dise trochu zapomínalo na to, že jde také o tragikomicky dojemný příběh o umírání. Důstojném umírání v přítomnosti svých poněkud vzdálených blízkých, kterým má člověk ještě na smrtelném loži co říci.

Autor se svým pojetím snaží co možná nejautentičtěji zachytit vyprávění své hrdinky. Text tak může čtenáři místy připadat nesouvislý s mnoha skoky. Přesto je však velmi čtivý. Román Adriaana van Dise dokáže své čtenáře zasáhnout a přesvědčit o tom, že nic na světě není tak jednoznačné, jak by
se mohlo na první a někdy i na druhý pohled zdát. Je beletristickou výpovědí o často komplikovaném a přesto velmi intimním vztahu rodičů a jejich dětí. Výpovědí, která své čtenáře bezpochyby zaujme.

Ukázka z knihy:

„Začínal jsem se dusit. Její hlas, její bludné příběhy o podivuhodných cestách, které byly pravděpodobně vylhané, protože jsem si nesměl dovolit vzít si k tomu atlas nebo se zeptat na místo či datum. Nakonec už jsem to nemohl snést. Nenáviděl jsem rituály, k nimž mě nutila: odtažitý pozdrav – spíš úklonka než polibek. Přinášení sladkých obětin – krabiček s mandlovými lupínky a bonbony („polož to tamhle“). Popíjení věčně vlažného čaje, a to všechno u přeplněného stolu s lepkavým ubrusem, kde jsem si s bídou našel prázdný růžek.
Její byt mi chátral před očima: jeden týden sundala ze zdi obraz a dala ho nějakému záhadnému kontrolorovi plynu a elektřiny (ta krajina se mu tolik líbila), další týden zely v její knihovně díry, rozdala polovinu svých knih a ani se nezeptala, jestli by se mi nějaká z nich nelíbila. Navíc mě každý týden pověřovala nákupy, aniž by třeba jen sáhla po peněžence. Měla na to vlastní účtování: „Svého času jsem platila za tvoje studium, teď je řada na Tobě.“ A pak ty její levárny. „Nesmíš to dát najevo, ale Saskii se nedaří zrovna moc dobře, víš. Chci jí k narozeninám poslat obálku, možná bys tam taky mohl něco přidat.“ Když jsem však sestře gratuloval (sedmadvacátého) a obezřetně se optal na obálku, potvrdila jenom příjem nečitelného narozeninového přání.
Matčina výmluva: poslala jsem ji, vážně ano. No jasně, to ta italská pošta.
Rozhodl jsem se, že se k tomu nebudu vracet. Burza, podíly. Nechám ji žvanit, dřív nebo později spadne do vlastní pasti. Propouštěla už víc světla, škvíra se zvětšovala, ale její ocelová opona si říkala o střelný prach. Co zakrývala? Co vyhazovala? A proč? Ještě než půjde do pece, musím přijít jejím tajemstvím na kloub. Možná na to jdu úplně špatně.“ (str. 112)

Související knihy

Dis, Adriaan van

Host, 2016