Tomáš Němčík se narodil v roce 1975. Vyučil se zámečníkem, vystřídal několik profesí a nyní je v invalidním důchodu. V roce 2013 vydal na své náklady dvě básnické sbírky. Je abstinujícím alkoholikem a toxikomanem, který teprve nedávno překonal závislost na návykových látkách. Napsal svůj vlastní příběh, který se snaží popsat co nejvěrohodněji, tak, jak si ho pamatuje. Zaznamenává ale i mnoho z toho, co mu sdělili jeho blízcí, protože si kvůli alkoholu na některé pasáže svého života vůbec nevzpomíná. Knihou Panáček se snaží varovat všechny, kteří mají problém se závislostí, ale i ty, kteří pijí a neuvědomují si, jak moc alkohol dokáže ublížit. On sám několikrát bojoval o vlastní život, než si uvědomil, jak ničí sebe i své blízké. Doufá, že jeho kniha alespoň někomu otevře oči.

Panáček je útlou knihou doplněnou fotografiemi panáčka na různých místech tak, jak se postupně odvíjí autorův příběh. Kniha je psána hovorově, nejspíš proto nikoho nepřekvapí, že autor používá i vulgarismy.

Život Tomáše Němčíka byl jedním velkým kolotočem. Alespoň tak jeho kniha může na čtenáře působit. Pokud se zrovna nenacházel ve své oblíbené hospůdce, nejčastěji byl v léčebně. Po návratu z léčby následovalo několik týdnů normálního žití a pak vše začalo nanovo. Je neuvěřitelné, že autorova přítelkyně měla tak dlouho silnou vůli a neutekla od něho. A bylo by určitě zajímavé, kdyby se kniha zmínila i o tom, jak celou situaci vnímala ona. Nelze se ubránit pocitu, že v každé části knihy čtenář ví, co autor zrovna pil a kolik, aby si udržel „hladinku“, ale chybí vylíčení pocitů, jaké u toho měl a jestli vůbec nějaké měl.

Podobně nedostatečné je i autorovo vyprávění o mnoha pobytech v protialkoholní léčebně. Je patrné, že nejprve autor se svou závislostí vlastně vůbec přestat nechtěl, jen se do léčebny vždy na měsíc dva vypravil, aby jej dali lékaři dohromady a mohl zase pít. Ani v těch pasážích, z nichž je zřejmé, že do léčebny odcházel s tím, že by skutečně rád přestal a žil se svou přítelkyní Gábinou obyčejný prostý život, nikde podrobněji nevypráví, jaké bylo jeho přesvědčení, nebo čeho chtěl dosáhnout.

Asi nejsmutnější částí knihy je ta, v níž autor popisuje halucinace a velké zdravotní potíže, které provázely každé odvykání. Troufám si však říci, že současně jde o pasáž pro čtenáře nejzajímavější. Tomáš Němčík popisuje své vidiny a nejhorší zážitky ze svého střízlivění. Hodiny, které trvaly snad věčnost, než zcela vystřízlivěl a mohl dostat nějaké léky. Dny, kdy o sobě vůbec nevěděl.

Kniha Tomáše Němčíka Panáček je velmi poutavým vhledem do života silného alkoholika, který se svou závislostí bojuje dlouho s poměrně malou vervou. Teprve se vzrůstajícími zdravotními problémy a s uvědoměním si skutečnosti, že nezmění-li radikálně svůj přístup, pak během několika dní nejspíše zemře, se jeho postoj k celé situaci mění. Je zajímavé sledovat tuto proměnu a procházet s autorem jednotlivé fáze života. Přesto se na konci knihy náročnější čtenář nejspíš neubrání pocitu, že byl o něco ochuzen. Že kniha nejde do hloubky a neodkrývá více pocitovou stránku autora. Ani po dočtení knihy čtenář přesně neví, díky čemu dokázal autor svou závislost porazit a v současné době abstinovat. Nejraději by se ho okamžitě zeptal, jak to tedy vlastně všechno bylo.  Kniha proto velmi dobře poslouží jako odrazový můstek pro další diskuze a besedy na téma alkoholismu.

Ukázka z knihy:

„Brzy jsem za svoje rozhodnutí začal platit daň. Objevily se deprese a já pil o to víc, abych ty strašný stavy aspoň na chvilku zahnal. Jednou večer jsem seděl u baru a měl jsem v sobě asi dvanáct piv, když mi kuchař, co měl zrovna narozeniny, nalil pořádnýho panáka do whiskovky. Asi za hodinu jsme ve dvou vypili litrovku, pak kuchař otevřel druhou, dal si se mnou ještě panáka a zmizel. Já tam zůstal s další litrovkou, pořád jsem si dolíval a potom už jsem pil rovnou z flašky. Ráno jsem se probudil doma na dlažbě u botníku a všichni ještě spali. Byl jsem ochrnutý na půl těla, nemohl jsem mluvit, byl jsem pochcanej i posranej. Nemohl jsem vstát a čekal jsem, až se někdo vzbudí. Asi po půl hodině jsem uslyšel, že jde Gabča na záchod, tak jsem mlátil tou jednou rukou, kterou jsem mohl hýbat, o podlahu, aby si mě všimla. Jak jsem byl rád, když jsem zahlídl její obličej, i když jenom jedním okem, na druhý jsem neviděl. Strašně jsem ji vyděsil a chtěla volat záchranku. Nemohl jsem mluvit, protože jsem měl ochrnutou půlku obličeje, ale z mých očí poznala, že ji prosím, ať to nedělá. Pomohla mi doplazit se do koupelny, vysvlékla mě, nasoukala do vany a osprchovala, protože jsem smrděl od hoven jako prase. Po horké sprše se mi udělalo líp, začal jsem trochu mluvit a pomalu hýbat končetinami. Furt jsem špatně viděl na jedno oko, ale to se v průběhu dne nakonec zlepšilo. Když jsem se prospal, vůbec jsem nechápal, co se se mnou dělo. Smrad z chodby byl cítit ještě večer.“ (str. 40)

Související knihy

Němčík, Tomáš

Kniha Zlín, 2015