Inženýr Jiří Devátý (*1947) a jeho sestra, herečka a spisovatelka Ivanka Devátá (*1935) sebrali a sepsali do útlé knihy s názvem Pravé domácí všechny zábavné rodinné historky, na něž si vzpomněli. Psali ji, což podotýkají hned v předmluvě, hlavně pro své potomky, ale z toho, že vychází již v druhém vydání, je patrné, že ji s pochopením hltají všichni čtenáři, nejen ta nejbližší rodina.

Pokud si tedy pořídíte Pravé domácí, protože rádi čtete fejetony Ivanky Deváté (například Koukám se okolo, Koukám a co nevidím), pak se připravte na to, že vás tentokrát čekají mnohem menší celky. Jde v podstatě o krátké anekdoty ze života (v kapitole O tatínkovi a muzice najdete dokonce sbírku tatínkem přednášených vtipů), které jsou včleněny do sedmi kapitol. Ač obsah jich uvádí jen šest (O dětech, O partnerských vztazích a rodině, O tatínkovi a muzice, O studiích a zaměstnání, O sportu, O přátelích a známých), ve skutečnosti je jich opravdu sedm – závěr totiž patří sérii O všem možném. Navíc Ivanka Devátá není výhradní autorkou textů, spolu s ní vzpomíná i její bratr Jiří. Což občas ve čtenáři evokuje pocit, že sedí někde v koutku u Devátých na rodinné sešlosti a sourozenci vyprávějící rodinné historky se doplňují a vlastně i dohadují o tom, co a jak se vlastně tehdy událo. Jinak to viděl mladší Jiří, jinak starší Ivanka.

Zhruba v polovině knihy je vložena i hrst obrázků z rodinného alba. Čtenář si tak může lépe představit, o kom je vlastně celou dobu řeč. I když, jasno v osobách a obsazení dělají autoři hned v úvodu, kde své aktéry představují formou letáku rozdávaného před divadelním představením. Nemám sice tento typ úvodu příliš ráda, tentokrát mi však nevadil. V textu samotném se totiž míhají pouze jména (rodině notoricky známá, takže není třeba vysvětlení kdo je kdo) a čtenář, který nezná rodinné poměry obou autorů by asi tápal, kdo byla Zdena a ke komu patří Alena nebo Adam. Občas jsem se tedy k „fermanu“ vracela, abych si udělala jasno, jak se vztahy měly či mají.

Co se týče historek, nejsou ani v jednotlivých tematických kapitolách řazeny chronologicky, dalo by se tedy říct, že jsou opravdu psány bez ladu a skladu tak, jak je paměť autorům zrovna přihrála. Proto se potkávají příhody staré s těmi čerstvými, což je dobře vidět v kapitole o dětech. V ní se prolínají vzpomínky na dětství s dětstvím jejich dětí a současně jsou přimíchány i hlášky vnoučat. Nesnažte se tedy hledat nějaký řád či posloupnost. Jediné, co důvtipný čtenář odhalí, je, že příhody označené bílou kytičkou vypráví Ivanka, černou Jiří.

Jiří: Když byl náš Filípek malý, měl den, kdy chodil a neustále vzdychal. „Ach jo… ach jo…“ Tak to šlo pořád. Zeptal jsem se ho, co to má znamenat.
„Nic,“ klidně odpověděl.
„Tak proč proboha pořád vzdycháš?“
„Tak, pro radost.“ A byl jsem odzbrojen (str. 24)

I když se občas stává, že příhody následují za sebou, je to spíše výjimka, takže i když budete od knihy odbíhat, neztratíte souvislost. Není potřeba ani vkládat si do ní záložku. V podstatě ji můžete vzít, otevřít na libovolném místě a číst, aniž byste o něco přišli. Možná, je to ideální typ knihy pro krátká čtení v místnůstce, „kam i císařpán musel pěšky“…

Máte-li tedy chuť se pořádně zasmát, určitě si knihu sourozenců Devátých pořiďte. Třebaže poprvé vyšla již v roce 2004 nic na svém humoru neztratila. Možná její protagonisté od té doby zestárli ( paní Ivanka například oslavila další kulatiny) a někteří již zemřeli (např. Josef Vinklář), ale vzpomínky jsou to, co zůstává, a díky sbírce Pravé domácí jsou neustále čerstvé a hotové vás potěšit. Zásluhu na tom má nakladatelství Motto, které druhé vydání připravilo právě k autorčinu jubileu a udělalo tak radost nejen jí, ale i jejím čtenářům.

Související knihy

Devátá, Ivanka - Devátý, Jiří

Motto, 2015