Nemám potřebu dávat najevo lidem, že jsem kněz

Několik málo příležitostí, během nichž jsem měl možnost se osobně či médii zprostředkovaně setkat s Ladislavem Heryánem, mne připravilo na to, že večer konaný v Knihovně Václava Havla ve čtvrtek 14. ledna 2016 a pořadateli avizovaný jako uvedení knihy Země bez obzoru, se bude vymykat scénáři zavedenému pro křest knihy.

Začátek však nepřinesl nic, co by neodpovídalo tradičnímu protokolu; na scéně s plátnem, konferenčním stolkem a křesílky, do nichž mají usednout pozvaní aktéři večera, pobíhal muž. Neznalý návštěvník si o něm mohl myslet, že jde o jevištního technika, který v jisté roztržitosti po chvíli těkání od jedné rekvizity k druhé usedl do křesla pro hosty. Večer zahájil spisovatel Jáchym Topol, jehož úkolem bylo jménem Knihovny přivítat přítomné návštěvníky a účinkující. Topolem vybídnut na scénu přišel ředitel nakladatelství Vyšehrad Ing. Pravomil Novák a krátce pohovořil o vzniku nově publikované knihy; zmínil, že jde již o sedmou knihu v řadě nakladatelstvím vydaných zamyšlení českých teologů, biblistů a duchovních nad biblickými texty, zamyšlení, která jsou pravidelně vysílána Českým rozhlasem na stanici Vltava v nedělní relaci nazvané Ranní slovo a moderované Petrem Vaďurou, dalším hostem večera. Ten však slovo ještě nedostal.

K překvapení některých se jej nesměle chopil muž rozpačitě sedící v křesílku. A v tomto okamžiku večer vybočil ze zaběhnutých kolejí. Ladislav Heryán ostýchavě požádal publikum o svolení, zda by mohl začít jednou z písní jemu blízké skupiny U2. Vzal do rukou kytaru a začal zpívat. Byť výraz tváře nesl i nadále pro Heryána tak charakteristické rysy skromnosti, pokory, bezbrannosti, do své hry a zpěvu vkládal vnitřní jistotu o pravdivé výpovědi jím interpretovaných textů. Pak odložil nástroj, usedl a opět se vydal všanc publiku, tázaje se ho, zda mu dovolí přečíst některé z textů z jím chystané knihy, textů odrážejících jak jeho fundovanost prolnutou reflexí, tak nesoucích pečeť vlastních životních zkušeností, textů vážných, avšak místy i humorných, o jejichž přijetí nebylo nutné prosit.

Během večera v Heryánově podání zazněly ještě dvě skladby, jednou z nich bylo Halleluja Leonarda Cohena. Zpěv byl natolik emotivní, že strhl i publikum, které se spontánně přidalo.

Krátce před tím, než byl dán prostor pro diskusi, do druhého křesla usedl editor knihy a redaktor Českého rozhlasu Petr Vaďura, aby tentokrát on zodpověděl otázky na oplátku mu položené Ladislavem Heryánem a týkající se jeho kazatelské činnosti v tachovské Evangelické církvi metodistické. Dotazy z publika pak převážně směřovaly k autoru knihy a mimo jiné se dotkly i jeho činnosti učitelské; přítomné zajímalo, zda dokáže přiznat, že něco nezná, zda je při zkoušení shovívavý ke studentům, kteří se nepřipravili („O mně je známo, že takový jsem,“ zněla Heriánova odpověď).

A právě svou schopností být tolerantní a ohleduplný k druhým, mít porozumění pro jejich selhání, jednat s každým laskavě a každému umět naslouchat, a tím, že svá slova o nezbytnosti milosrdenství v současném světě, skrze něž lze „rozsévat kolem sebe víru, a ne smrt“ naplňuje ve svém životě, tím dává najevo lidem, že je kněz.