Ukázka z knihy Dítě školkou povinné (M. M. Cabicar)

Cabicar_Dite skolkou povinne
Vtipné, rozverné a často neuvěřitelné příhody, které se svou tříletou dcerkou Viki zažíval její táta, vycházejí knižně v nakladatelství Cosmopolis a jsou tou nejlepší oddechovou četbou pro unavené rodiče.

Přinášíme vám ukázku z knihy Dítě školkou povinné,
kterou vydalo nakladatelství Cosmopolis.

 

Jdeme domů

První vyzvednutí na školkovém hřišti. Druhý týden ve školce a dnes padl rekord, kdy v ní naše dcera strávila nejvíc času. Přišli jsme pro Viki až kolem půl páté, přesto nejevila známky, že by jí rodiče nějak chyběli. Objala maminku kolem krku a vyjádřila svou nehynoucí dětskou lásku rodičům láskyplnými slovy:
„Já neci domu. Já ci být na hžišti ve školce!“ dovedně skrývala, jak se na nás těšila. A pak brečela, potom fňukala a sténala, aby v nás vzrostl pocit krkavčích rodičů, kteří ji vyrvali z péče profesionálů. Ale vydržela to jen půl hodiny, což je o dost méně oproti předchozím dnům, takže bych řekl, že už se jí ve školce přestává líbit. Nebo za to mohla palačinka na gurmánském festivalu, kterou jsme jí koupili, abychom ucpali přívod vzduchu.
Dostali jsme první domácí úkol: koupit boty bez tkaniček, protože ty co má se jí nedají obout. Chá! A když jsem si já stěžoval, tak manželka akorát řekla:
„Musíš hodně vypláznout jazyk. Ne tvůj! Ne její! Proboha jazyk u botiček, jste vy chlapi vůbec normální?“
Obouvání botiček a zavazování je jedna z nejstrašnějších částí oblečení. Po cvočkách u bodýčka, které jsou tak malé, že je ani nenahmatáte, natož abyste je sepli, navíc nikdy jsem je nezapnul ve správném pořadí a nějaký jsem přeskočil, takže jsem pokaždé nadával: Jeden cvoček… Druhý cvok… A ten třetí je taky pěkný debil.
Přitom učitelky ve školce určitě mají triky a autoritu, aby si ti prckové nechali botičky zavázat, ale u Viki jsem to musel stíhat za běhu. Pokaždé, když se měla obouvat, naskočil jí syndrom neklidných nohou. Hra „chyť si mojí kelku“ jí nikdy neomrzela. Několikrát jsem se na ní rozčílil, ať mi nechá nohy v předsíni a jde si hrát do pokoje. Až budu hotov, tak ať si pro ně přijde. A vůbec nejhorší je, když si jí chcete přidržet. Sevřít si ten malinký kotníček mezi nohama, pánové, to vůbec nikdy nezkoušejte. Já byl vykopnut až do tří čárkového ef.
Při vybírání obuvi jsem navrhl koupit něco jako dámské kanady s tkaničkami po kolena, dvěma přezkami a ještě zipem, protože by na Viki vypadaly fakt cool, ale Káťa mi řekla, že si mne dá za okno a zasadí do mě kytky, jelikož předchozího truhlíka jí úplně zesrali holubi. Těžko říct, co tím myslela.
Boty jsme koupili a moc Viki sluší. Líbili se jí natolik, že je odmítala zout. Ani mně, manželce a prodavačce se nepodařilo narvat Viki zpátky do krabice i s botama, takže pokladní byla dost překvapená, jak jsme položili botičky na pult, že v nich vězí dítě. Pak mé dceři oskenovala nohy. A dopadlo to dobře, opravdu na pokladně naskočily boty, což jsem si oddechl. Protože posledně byla Viki na skenu televize Philips.
„Já neumim obouvat bačkolky,“ vzlykla tříletá Viki ráno ve školce.
„Hele, ty moje malá Retrográdní Amnézie, koukej se obout!“
Z chodby se ozval smích, do převlékárny nakoukla maminka a s těžkým polským přízvukem zavolala na dceru: „A my že máme strašné jméno, že? Slečno Brzenczyszczykiewiczová.“
Otevřel jsem pusu a vyhrkl: „Proboha, to už aby ji začali volat k obědu!“ Mamince z toho zaskočilo a začala se lehce dusit.
Ráno jsme se zapomněli doma učesat, ale ukázalo se, že vybavení školky je špičkové a kromě vlastního kelímku, ručníčku a dalších věcí, mají děti i hřebínek se svou značkou. K dokonalosti chybí jen nějaký dešušňátor na holousany. Je celkem jedno, jestli to dítě má rýmu nebo ne, vždycky se jí zabydlí v jedné z nosních dírek velký zelený lachtan. A lovit ho je jako snažit se odněkud vyšťourat žvýkačku. Já vím, taky je mi z toho špatně, omlouvám se, že o tom píšu. Vlastně ani nevím, jak by takové zařízení vypadalo, ale představuji si ho jako zmenšeninu Tondy, razícího štítu metra.
Odpoledne jsme šli s Káťou pro Viki, čekali jsme na zelenou u školky, naklonil jsem se k manželce a zeptal se: „Proč těch šest učitelek stojí v okně a mávají nám?“ Káťa sebou trhla. Pak jsem dostal ránu do žeber, nemávala totiž ani jedna. Všechny ale chtěly skočit, potom zjistily, že je pátek. Já bych skočil už v pondělí před obědem.
Došli jsme do herny. „Jak to šlo?“ zeptala se manželka jedné z učitelek.
„Skvěle!“ odpověděla hbitě, což nás překvapilo. „Já vaši dceru totiž nemám, jsem z druhé třídy.“ Tak to vysvětlovalo všechno. Pak se na nás podívala a rychle doplnila: „Ale určitě byla hodná.“ Usmívali jsme se a kývali, že by nás nic jiného ani nenapadlo.
Viki k nám přijela s kočárkem, který byl plný dětí. Napočítal jsem asi 6 mimin. Někde v rohu musela ležet srolovaná panenková máma, co je vrhala jak štěňata. Jestli se jim takhle množí, možná by měli zkusit návnady. Šest panenek, ale ne nějak urovnaných v kočárku, ležely na sobě, na jedné hromadě a Viki je vozila po herně jako písek. No dobře, na maminku to není nejlepší trénink, ale v cementárně by jí ruce utrhaly. Nenápadně jsem se rozhlížel, jak to nakládala, protože vidle mi přišly na školku dost nebezpečné.
Jako obvykle Viki prohlásila, že nechce domů, že si bere noční a bude tu přes víkend. Oběma učitelkám se zamžilo před očima. Potom Viki naskočila, šlápla do pedálů a zkusila mi ujet na rotopedu, ale rychle jsem ji doběhl. A to jsem pořád stál. Vřískala a neustále se otáčela, jak už je ode mne daleko. Maminka jí chvíli pozorovala, pak se ke mně naklonila a zašeptala: „Tak vysokou školu můžeme škrtnout, co?“
Byl pátek. Ale pro rodiče vyzvedávající děti ze školek je to pondělí, kdy začíná víkendová šichta s potomky. Snad do pondělka z rodičů přežije aspoň jeden, aby ratolest mohl opět odvést do školky.

Pondělí – Někdo nám nasral do Swarovského

Začal třetí týden školky. Musel jsem v sedm ráno přesvědčovat tříletou dceru, že si nemůže vzít do školky meč, který zrovna vyhrála, i když je roztomile dívčí a růžový. Už moje maminka zastávala názor, že když se děti mají vzájemně pozabíjet, tak ať je to potichu a bez bordelu a takový meč toho nadělá, kdo to pak má uklízet? Úspěch byl, že se oblékla sama a včas. Drobná skvrna na kráse byla, že si vzala tričko na mikinku, ale pořád lepší než bombarďáky na kalhoty, abych zase nemusel vysvětlovat, že dneska jde za Madonnu. Jako posledně u doktorky. Nechal jsem to tak, nakonec jí to slušelo, to je výhoda holek. Můžou si na hlavu narazit kýbl pomejí a stejně pořád vypadají krásně.
Pro Viki jsme přišli tentokrát i s babičkou, což učitelku vyděsilo, až se zeptala, kolik dětí chceme. Obvykle je povoleno jedno dítě na osobu a den. Ale babička jen zamávala a frčela dál. My jsme vyrazili do prodejny luxusního nábytku, kde jsme se původně chtěli jen podívat na jednu skvělou pračku. Možná znáte takové prodejny, které jsou tak luxusní, až máte pocit, že se tam nehodíte. Zde byl pocit umocněn paní v drahém kostýmku a vlasech v pevném drdolu se zlatými jehlicemi s neuvěřitelnou vrstvou make-upu, které zmrzl úsměv na rtech, jak uviděla dítě. A také nás.
Neustále Viki sledovala, sykala, přivírala oči při každém jejím pohybu, až to nevydržela a sdělila Kátě, že toto místo není vhodné pro tak malé děti, že je tu mnoho velmi drahých věcí… Manželka se zeptala, jestli tu mají nějaký dětský koutek, ale paní odtušila zavrtěním hlavy. „No, co se dá dělat,“ řekla Káťa a vzala malou do náruče, což paní trochu uklidnilo. Náruč nebo vodítko. Vážně tam byly drahé věci, jen gauč tam stál přes 800 000 Kč. Ale některé kuchyně a ložnice byly úchvatné. Naprosto úchvatné. A ty koupelny! Masážní designové sprchy a vany s magickým osvětlením, ze kterých bych se ani nehnul. Úplně jsme se v nich ztratili. Bloudil jsem místnostmi, když jsem narazil na manželku, ke které přiběhla Viki. Byli jsme v patře, na galerii, kde nikdo nebyl, tak jsme si ji dovolili pustit. Viděl jsem, jak tříletá Viki přiběhla k mamince, něco jí řekla, Káťa úplně zbledla, rychle nakoukla do koupelny, pak popadla dítě, prohnala se kolem mně a jen sykla: „ZDRHEJ!“
Seběhli jsme po točitém schodišti a ukryli se v chodbičce za jednou z kuchyní, když zrovna po druhém schodišti šla nahoru ona starostlivá paní.
„Rozbila něco?“ zeptal jsem se nervózně. Tady budeme cokoli splácet do konce života.
Káťa zavrtěla hlavou. Byla bledá. „Přiběhla, že jí to nejde spláchnout. Ona se jim tam vykadila! No fakt! Normálně jim tam hodila čokoládovou anakondu, takovouhle!“ A roztáhla ruce jak prolhaný rybář. A ještě doplnila: „Víš, že včera nebyla!“ Viki vypadala spokojeně. Co teď? Dilema rodičů. Přiznat se? Nenápadně to uklidit? Než jsme se stačili rozhodnout, ozval se z galerie výkřik oné paní na celou prodejnu:
„PROBOHA, NĚKDO NÁM NASRAL DO SWAROVSKÉHO!“
Následoval zvuk dusajících nohou běžících nahoru. Pohledem jsme se s mou drahou polovičkou dohodli, že se nepřiznáme, ale zkusíme zmizet. Znovu ječení: „Kdo tohle mohl udělat? Vždyť to ani není lidské, to je jak od gorily!“
Zase jsme se na sebe podívali a pokrčili rameny. Ano, také nás to vždy překvapí. Ono se řekne „děťátko“, ale než jsme měli dítě, netušili jsme, co takoví prckové dokážou. Paní zjevně žádnou zkušenost neměla. Pak se ozval mužský hlas: „Byla tu taková malá holčička…“ Ale ten ječák ho hned přerušil: „Tohle není od malé holčičky, vždyť se na to podívejte! To je hovno jak cep!“ Ticho, zřejmě se všichni dívali. Ani očima obsáhnout nemohli… Potom mrmlání: „Hm, holčička. Holčička. Tohle je veliký jak holčička!“
Nesmáli jsme se, byli jsme úplně zkamenělí, přesto nám nějak začaly slzet oči. Měl jsem deja-vu. Naposledy jsem hledání původce hovna zažil s mým psem. To byla tak nešťastná náhoda! Venčil jsem těsně před bouří, pes se snažil, jak mohl, aby to měl za sebou a dostal ze sebe všechno, i to, co si schovával až na zítřek. A když jsem to sbíral, tak mi pytlík i s hovnem vzala vichřice a vynesla obé až do druhého patra protějšího domu, kde s tím vítr flákl o jedno okno. Ten vítr měl sílu 90 km/h. Pytlík to kamsi odválo, ale hovno zůstalo. I tehdá jsem se stačil schovat a byl tak neviděným svědkem pátrání jednoho starého páru, kdo jim umístil exkrement na okenní tabulku. Pokud se nad tím zamyslíte, působí to jako opravdová záhada, protože vykálet se na parapetu v druhém patře není nic snadného. Díky tomu vznikla divoká teorie o mužích na lanech, kterým se nechtělo slaňovat až dolů nebo nepřejících sousedech, co se vytento do ruky a hodili jim to do okna. Ještě dnes mne budí ve strašlivých snech podobné ječení: „JEŽÍŠMARJÁ, RUDOLFE, TO JE HOVNO!! JAK SE SEM PROBOHA DOSTALO?!“
Něco je špatně s mou karmou, přece se něco takového nemůže stát člověku v životě dvakrát.
Ječák prořízl prodejnu: „Proč koukáte nahoru? Myslíte, že něco takového udělá pták?!“
„Já hledám ventilaci,“ odpověděl mužský hlas a pak se ozval i další. „Možná pštros, myslím, že v tom vidím ještěrku.“
Znovu jsme se s manželkou setkali očima a pak se podívali na dceru. Byla spokojená, coby ne, když se nám tak krásně vykakinkala. „Já mám hlad,“ zakňučela Viki. Maminka jí ucpala ústa a zašeptala: „Právě jsme se přesvědčili, že jíš až moc.“ Že by Viki zbaštila ještěrku? Nebo si dělal ten chlap legraci. Nejhorší je, že u tříletého dítěte to nemůžete nikdy vyloučit, ať ho hlídáte, jak chcete.
„Já vám řeknu, co to je!“ – slyšeli jsme ten ženský hlas, už tolik neječel, zněl spíš nasupeně. „Konkurenční boj! To je to!“ vyštěkla. „Ale Agnes,“ ozval se mužský hlas, chlácholivý. „Kdo by sem nosil hovno…“ chvíle ticha, cítili jsme, že si to stále všichni prohlíží. „…z mastodonta,“ dokončil mdle, jako by se mu dělalo nevolno. Sevřeli jsme s manželkou rty. Teď nesmíme vyprsknout. Nesmíme se smát! NE!!
„A kdo myslíte, že nám na výstavě rozbil to umyvadlo?“
„Co s tím budeme dělat?“ zazněl mužský hlas. A druhý hned odpověděl: „Musí se to vyčistit, samo to asi neodejde. I když… Jestli ta ještěrka žije…“
Ženský hlas: „Kdepak, to nestačí vyčistit, to se musí vyměnit.“ „Proč vyměnit, vždyť to zařízení je určené právě na tohle.“ Zase chvíle ticha. Prohlížení. Národní muzeum muselo pukat závistí, protože žádnému exponátu se nevěnovala taková pozornost, jako tady… Tomu.
Vyplížili jsme se ven a podařilo se nám nenápadně vypadnout bočním vchodem. Běželi jsme až za roh a pak ještě dál. Až o dvě ulice jsme se vydýchali. „Já mám hlad,“ zakňučela Viki znovu. „Ty máš s jídlem utrum, mastodonte,“ prohlásila maminka. Šli jsme dál. „Vědělas, že Swarovski dělá záchody?“ zeptal jsem se konverzačně. „Ne. A už si od něj nic nekoupím, když teď vím, na co to je.“ Ano. To už víme. V hlavě mi zněla jedna věta:
„PROBOHA, NĚKDO NÁM NASRAL DO SWAROVSKÉHO!“

———————————————

Prolistujte si celou ukázku.


Nakladatelský dům Grada, největší vydavatel odborné literatury, rozšířil v roce 2015 své portfolio o značku Cosmopolis. Tato značka vám přináší kvalitní světovou a českou beletrii. Nabízí všem čtenářům ty nejlepší knihy z celého světa, strhující příběhy, napínavá dramata, ale i romantiku a zábavu.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeDítě školkou povinné
Humorné příhody očima odvážného otce

Cabicar, M.M.

Cosmopolis, 2015

Napsat komentář